Stále náročnější enviromentální požadavky, vysoké ceny energií a povolenek, ale také ne zcela efektivní ochrana před dovozem levné oceli do Evropské unie dramaticky znevýhodňují evropské oceláře ve světovém konkurenčním boji. I čeští oceláři dnes kvůli tomu doslova bojují o přežití, řekl na konferenci Ekonomického deníku a České justice „Právo a životní prostředí“ manažer pro ekologii a energetiku české Ocelářské unie Filip Hájek.
Ocelářská unie oznámila, že hutě v Česku v roce 2024 vyrobily 2,4 milionu tun surové oceli. To představuje už druhý rok po sobě nejnižší produkci. Oproti roku 2023 klesla loni výroba oceli v tuzemsku o další čtvrtinu. Hlavní podíl na tom měl krach huti Liberty Ostrava.
Mírně meziročně klesla opět i spotřeba oceli, která se stejně jako předloni dostala na nejnižší úroveň od vrcholu finanční krize v roce 2009. Důvodem je zejména pokles poptávky v odběratelských odvětvích v důsledku celkového ochlazení ekonomiky.
Snížil se také objem vyvezené oceli do zahraničí, který byl dosud rovněž nejnižší. Naopak dovoz ocelových výrobků do České republiky v loňském roce meziročně vzrostl. České ocelárny proto doslova bojují o přežití a podobné trendy lze sledovat v ocelářství v celé Evropské unii.
Mohlo by vás zajímat
Černý scénář pro klima?
Manažer pro ekologii a energetiku české Ocelářské unie Filip Hájek na konferenci Ekonomického deníku a České justice „Právo a životní prostředí“ uvedl, že výrobci oceli z Evropské unie nemohou vlivem zvyšujících se nákladů, spojených s environmentální politikou EU, a vysokých cen energie proti výrobcům ze třetích zemí obstát.
Zmínil například, že emisní intenzita na výrobu jedné tuny oceli činí v Unii 1,76 tCO2. V USA je to více – 1,99 tCO2, následuje Japonsko (2,05 tCO2), Brazílie (2,34 tCO2), Rusko (3,01 tCO2), Jihoafrická republika (3,79 tCO2) a Indie (4,08 tCO2). Konkrétní údaje o velkém světovém producentovi oceli – Číně – není možné spolehlivě ověřit.
Zdůraznil, že EU si takto významně reguluje sektor, který má například už dnes v porovnání s ocelářskými zeměmi světa nejnižší emise skleníkových plynů na tunu oceli vyrobené primární (rudnou cestou) cestou, a to v některých případech i několikanásobně. „Celkově se dnes ocelářství EU podílí na světových emisích skleníkových plynů asi polovinou procenta. Environmentální politika jako koncept je v pořádku. Ale skutečně musíme v EU zacházet do takových extrémů, abychom riskovali existenci tak stěžejního odvětví?“ ptá se Hájek.
„Ocelářství v celé Evropské unii je na tom velice špatně. Vlastně prožíváme svou asi největší krizi v historii. Musíme si proto klást otázku, jestli tady ještě vůbec vydržíme,“ konstatoval Filip Hájek.
„Musíme si být současně vědomi toho, že černý scénář s pádem evropského ocelářství je rovněž černým scénářem pro samotné klima, jehož ochrana je pro EU stěžejní. Evropskou ocel totiž ihned nahradí ta ze třetích zemí, která s sebou nese daleko větší environmentální zátěž, ale také často porušování sociálních standardů,“ podotkl.
Bude chtít někdo dvakrát dražší „zelenou“ ocel?
Ocel je podle Filipa Hájka pro celý svět vysoce strategický a nenahraditelný materiál v energetice, dopravě, medicíně, obranném či stavebním průmyslu. „Pokud se evropské ocelárny zavřou, budeme proti ostatním zemím ve velké strategické nevýhodě. Spoléhat na dovoz nemůžeme. Vidíme, co se dnes děje ve světě: lusknutí prstů jednoho politika může otočit karty v obchodní politice. Proto je důležité, abychom tady tento důležitý průmysl zachovali,“ řekl Hájek. A dodal, že bez oceli nelze dosáhnout klimatických cílů. Tento materiál je nezbytný pro nízkouhlíková řešení – od čisté dopravy až po větrné elektrárny.
Ocelářství je podle něj velmi senzitivní na jakékoli cenové výkyvy: vstupní materiály, ceny energií a další případné anomálie. Případné razantní zdražení produkovaného může ohrozit konkurenceschopnost. Mimoevropští výrobci totiž mají, nesvázáni silnými regulacemi, mnohem výhodnější výrobní podmínky.
Filip Hájek připomněl, že oceláři v Evropské unii se už před lety zavázali do roku 2030 snížit emise o 55 procent oproti roku 1990 a přiblížit se „uhlíkové neutralitě“ do roku 2050 (Green Deal on Steel), tedy jít v souladu s celounijními cíli.
Stále nové ambiciózní cíle
„S vyřčením těchto ambicí jsme ale zároveň upozornili na to, že pro jejich naplnění potřebujeme od evropské i národní politické scény zajistit potřebné podmínky – od snížení cen energií a spolehlivé ochrany před tzv. únikem uhlíku po dostatečné financování bez zbytečných kritérií. To se však neděje. A tak firmám projekty ekonomicky zkrátka nevychází a dochází k jejich odkládání či úplnému zrušení.“ říká Hájek a pokračuje: „Namísto toho, aby v tento okamžik EU zařadila zpátečku, nejprve zajistila potřebné podmínky a nechala vyčerpaný průmysl nadechnout, nadále stanovuje nové extrémně ambiciózní cíle a doslova každý den na nás sype další a další požadavky a regulační předpisy. To je zkrátka neudržitelné.“
„Byť některé země mimo Evropskou unii zavedly enviromentální politiku a řídí se mezinárodními standardy, náklady tamních výrobců oproti výrobcům v EU jsou nesrovnatelné. A položme si zásadní otázku: Budou zákazníci z různých koutů světa ochotni zakoupit třeba dvakrát dražší ocel z EU, když bude označena jako zelená?“ uvedl na konferenci Hájek.
Nejčistší výroba na světě
Oceláři podle Hájka řeší historicky otázky ekologie velice intenzivně. Výroba oceli v Evropě je už teď podle Hájka „nejčistší“ na světě, co se týče emisí oxidu uhličitého. Připomněl, že například Třinecké železárny snížily jen v období let 2013 až 2023 emise tuhých znečišťujících látek téměř o 90 procent a do ekologizace za posledních 25 let investovaly téměř 11 miliard korun. Z hlediska emisí oxidu uhličitého na tunu vyrobené oceli ve vysokých pecích tak patří firma mezi nejčistší. Přesto je díky klimatickým cílům a drahým emisním povolenkám donucena dekarbonizovat a přecházet na jiné způsoby výroby extrémně závislé na elektřině ze sítě.
Železárny před časem oznámily největší investici do ekologizace v hodnotě jedné miliardy eur, která spočívá především v pořízení elektrické obloukové pece. Ale tuto akci zatím odložily, podobně jako se odkládají nebo ruší investice i jinde v Evropě, a zdaleka nejen v ocelářství. Za současných podmínek a nejistot ochrany vnitřního trhu v kombinaci s nedostatečnou intenzitou finanční podpory ze strany státu oproti západním zemím by se vyrobená ocel stala neprodejnou. Podle Filipa Hájka investice jako taková Třineckým železárnám také nepřináší de facto žádné výhody. „Nezvýší se objem výroby a novou technologií se nevyrábí kvalitnější ocel. Je tedy vyvolaná čistě emisními povolenkami. “ podotkl Hájek
Podle odhadů Třineckým hutím už za necelých 10 let hrozí náklady na povolenky přesahující 10 miliard korun. Což je několika násobek dnešních výdajů.
Hájek ve svém vystoupení také zmínil náklady třineckého Werku na energie: v roce 2020 to bylo 3,57 miliard korun, v roce 2023 pak 8,65 miliard korun.
Evropské cíle chceme dodržet
„Když to vezmu z evropské úrovně, tak evropští oceláři se zavázali, že budou postupovat v souladu s evropskými cíli. To znamená, že do roku 2030 dosáhneme 55procentního snížení emisí oproti roku 1990. A v roce 2050 se přiblížíme ke klimatické neutralitě,“ řekl Hájek a poukázal na mapu evropských ocelářských projektů.
Upozornil ale, že některé z těchto projektů dnes „zhasínají“, protože pro jejich realizaci nejsou reálné podmínky. Aby oceláři, kteří v dekarbonizačních technologiích nemají příliš na výběr, mohli podobné projekty realizovat, potřebují naplnění několika důležitých předpokladů. Především potřebují podle Hájka zajistit fyzickou i cenovou dostupnost elektřiny. V Evropské unii je totiž elektrická energie až třikrát dražší například oproti USA nebo Číně. A v některých oblastech panuje i nejistota ohledně jejího dostatku v důsledku masivního přechodu EU na obnovitelné zdroje.
„To všechno nás trápí, bez toho se nehneme a především kvůli tomu se ruší projekty ekologizace po celé Evropě. Byť intenzívně přispíváme do debaty a prosazujeme své pozice a návrhy, konečná politická rozhodnutí a regulaci jako výrobci přímo ovlivnit nemůžeme,“ podotkl Hájek.
Obnovitelné zdroje to nezachrání
Řešením pro levnější elektřinu je podle Hájka zbavení se závislosti její ceny na fosilních palivech, zavedení cenového stropu povolenek (EU ETS), ale také snížení regulované složky elektřiny, která je záležitostí národní úrovně. Zároveň je třeba snížit dovozní závislost a v dostatečné míře zajistit stabilní zdroje energie.
Hájek upozorňuje, že obnovitelné zdroje jsou pro tak velké a nepřetržité spotřeby elektřiny, jako je tomu při výrobě oceli, minimálně využitelné. Navíc tyto zdroje mohou snížit cenu jen sezónně, když je jejich produkce vyšší. Zato mají bezprostřední vliv na navyšování regulační složky.
Dostupnost šrotu
Jako další důležitý aspekt Hájek zmínil dostupnost ocelového šrotu: „Právě proto, abychom mohli recyklovat a dostávat se do hezkých čísel skleníkových plynů, tak je pro nás ocelový šrot, který je vstupem do zmiňovaných elektrických obloukových pecí, velice důležitý. Bohužel se z Evropské unie ročně až 20 milionu tun šrotu vyváží. Zatímco velká část ostatních států si ho chrání jako svoji strategickou surovinu.“
Hájek dále zmínil aplikaci nových technologií – včetně zrychlení výzkumu, vývoje, implementace, dále pak dostatek času na schvalování a implementaci projektů a investiční cykly. Doplnil i realistické a předvídatelné požadavky v enviromentální legislativě, dostatečnou finanční podporu, minimalizaci nákladů, trh pro zelené produkty či ochranu konkurenceschopnosti v rámci emisního obchodování a mechanismu uhlíkového poplatku na hranicích EU (CBAM) a ochranu vnitřního trhu.
Pod tlakem z východu
Filip Hájek připomněl, že se v posledních měsících valí do České republiky levná ocel převážně z východu. Proč?
„Způsobila to cla amerického prezidenta Donalda Trumpa. Pokud zavedete cla v zemi, kam se mnoho oceli dováží, tak se to projeví tím, že se přesměrují obchodní toky. To udělala Čína, která přesměrovala svoje zboží do Evropské unie, a vznikl obrovský problém pro evropské ocelárny,“ vysvětlil Hájek. Připomněl, že vývoz oceli z České republiky rok od roku klesá, stejně jako její výroba v celé Evropě. Čistá obchodní bilance EU se podle Hájka za posledních 10 let zhoršila o 20 milionů tun. „Situace je opravdu velice neutěšená,“ konstatoval Hájek.
Kvůli efektivní ochraně v rámci trhu s uhlíkem je zapotřebí chránit export, zamezit obcházení uhlíkového poplatku na hranicích EU(CBAM), zavést cenový strop emisních povolenek, ponechat firmám plnou nárokovou bezplatnou alokaci povolenek, než bude CBAM jako nástroj ochrany konkurenceschopnosti plně efektivní, zachovat kompenzace nepřímých nákladů na povolenky promítnutých do cen elektřiny či otevřít trh jen pro subjekty v EU ETS a EU ETS II pro průmysl.
Jak si „posichrovat“ šrot a financování?
Pro dostatek litinového a ocelového šrotu je pak podle Hájka nutné zavést obchodní opatření, prohlásit šrot za strategickou druhotnou surovinu či alespoň zamezit jeho vývozu z Evropské unie do zemí s nižšími enviromentálními a sociálními standardy. V neposlední řadě pak Hájek navrhuje detailní zmapování situace se šrotem v České republice.
K otevření trhu se „zelenou ocelí“ je jednou z rýsujících se cest nastavení motivačních kritérií environmentální výkonnosti v rámci některých zakázek. Ta však musí být podle Hájka nastavena rozumně a citlivě.
Ocelářský průmysl také volá po dostatečném a dostupném financování. To by měly zajistit výnosy z povolenek do průmyslu (EU ETS), vyšší intenzita podpory, uvolnění podmínek v podpůrných programech, včetně způsobilosti velkých podniků, poskytování regionální podpory pro ocelářství a podobně.
Regionální rozdíly podpor
Hájek také upozorňuje na regionální rozdíly v podpoře: „Není možné udržet si konkurenceschopnost ani na vnitřním evropském trhu, když například firma v Německu dostane na projekt z veřejných prostředků v součtu až okolo 75 procent díky štědrému dofinancování ze státní poklady klidně i ve výši jedné až dvou miliard eur.“ I přesto jsou v unii případy, kdy se takovéto projekty ruší – především kvůli cenám energií.
K obecným opatřením, která jsou zásadní pro oceláře, pak lze podle Hájka zařadit opatření obchodního typu (efektivní obchodní nástroje na ochranu trhu), snížení administrativní zátěže spojené s legislativou, zastavení dalších regulací omezujících průmysl či revize těch stávajících tak, aby se průmysl mohl nadechnout.
Hájek ještě znovu připomněl potřebu změny regulační povahy současné evropské politiky na motivační, nutnost zavedení pravidla a požadavku vypracování detailní studie dopadů na průmysl u každého návrhu, nezbytnost volit na národní i evropské úrovni realistické cíle, podporu výzkumu, vývoje a inovací či například potřebu vytvoření průmyslové dekarbonizační strategie České republiky, po které se dlouho volá.
Draghi měl pravdu
Pro evropské oceláře není podle něj například ještě dobře nastavený mechanismus uhlíkového poplatku na hranicích EU – CBAM, jehož úkolem má být narovnat hřiště mezi evropskými a mimoevropskými výrobci ve vybraných výrobách. „Bohužel to potvrdila i zpráva Maria Draghiho,“ řekl Hájek.
Podle něj ve finálním nastavení tohoto nástroje existuje několik „děr“, které mohou namísto ochrany evropské oceláře zničit. K té strukturální patří podle Hájka už to, že nový a neodzkoušený CBAM nahrazuje zavedený systém bezplatné alokace emisních povolenek jakožto nástroj ochrany odvětví ohrožených únikem uhlíku. „Vlivem toho výrobcům v EU značně porostou náklady za povolenky, zatímco není řešena ochrana exportu evropských výrobků, respektive ochrana jejich konkurenceschopnosti v zahraničí,“ říká Hájek. To potvrdil i Draghi.
Podle ocelářů může také docházet k efektu, že mimoevropský dovozce doveze do EU čistší část své produkce a CBAM ho tak nemotivuje snižovat emise. Což je druhá úloha CBAM. Také je třeba spolehlivě zamezit situacím, kdy dovozci oceli mohou vykázat jen emise ze zpracování v dané zemi a nezahrnout emise ze samotné výroby, které jsou mnohdy větší. Aby byl CBAM efektivní, je zapotřebí ho také rozšířit na produkty v celém hodnotovém řetězci. „Těch mezer je opravdu více a musí se zalátat do ostrého spuštění v roce 2026,“ konstatuje Hájek.
Záblesk naděje
A co říkají oceláři na evropský Akční plán pro ocel a kovy z jara letošního roku? „Vypadá jako záblesk naděje. Ale zatím v něm nevidíme žádné konkrétnosti. Ty má Komise teprve představit v tomto a následujícím roce. Plán identifikoval docela hezky hlavní problémové oblasti, se kterými se potýkáme. Ať se to týká energie, mechanismu CBAM, zajištění šrotu v Evropské unii, financování dekarbonizace či vytvoření trhu se zelenými produkty. A nastiňuje možná řešení,“ vysvětlil Hájek.
Co v plánu podle něho rozhodně nelze chválit, je energetická kapitola. „Nepřichází a ani nepočítá s vůbec žádným centrálním řešením příčin vysokých cen elektřiny. Mnohá spíše dílčí opatření nechává na státech, což může zvýhodnit bohatší z nich. Je v ní například důraz na uzavírání dlouhodobých smluv o nákupu čisté elektřiny. Ale pro to je nejprve nutné ceny zásadním způsobem snížit, což se neděje. Takzvané PPA, jak se jim říká (Power Purchase Agreement – pozn. red.), jsou v současné chvíli absolutně nepoužitelné pro větší objemy elektřiny v tak energeticky náročných firmách. Zatím tedy můžeme v podstatě doufat, že se naše situace s implementací akčního plánu změní k lepšímu. Ale žádné konkrétní kroky tam naznačeny nejsou. Míč je na straně Evropské komise,“ uzavřel Filip Hájek.
Poděkování za podporu konference Právo a životní prostředí patří společnostem Veolia Energy, D-Energy, SSI a Tiscali Media.
