Ivan Přikryl: Ze zprávy poslanecké vyšetřovací komise k OKD hrozí arbitráž

    Mám pocit, že právo, zákony i aplikace práva politiky moc nezajímají. Dávají najevo, jak mnohdy říkají sami poslanci, že „oni jsou hegemoni“, tedy sněmovna jako zákonodárce. [1] Politici se především snaží o pozitivní reakci byť malých skupin občanů, mnohdy i za cenu nepromyšlených proklamací, které ovšem mohou mít dalekosáhlé důsledky. Pokud jsou jejich proklamace s právem v souladu, tedy realizovatelné, pak je vše v pořádku. Jsou li ovšem s platným právem v rozporu, jde o závažný faul vůči veřejnosti. O to víc, je li ten faul (možná) úmyslný.

    Vyšetřovací komise OKD vydala svoji závěrečnou zprávu. Být čtenářem z Moravskoslezského kraje, budu jejím obsahem nadšen. Konečně odplata těm, kdo firmu zaprodali zlým investorům. Budu li nájemcem tzv. bytů OKD (ve kterých ale dnes bydlí tak 5 % bývalých zaměstnanců firmy), bude mé nadšení bezmezné. Konečně komise objevila cestu jak dostat jimi užívané byty do vlastnictví.
    Pravda je ale vskutku jiná. Ale vyřknout jí chce opravdu od politika dost odvahy. Doufám, že se některý z nich k jejímu vyřčení odhodlá.

    Co komise říká?

    Věnujme se jen pasáži vložení bytů do firmy OKD a.s. ze státního podniku OKD. Podle komise není rozhodnutí o vložení bytů v souladu s tehdy platnými právními předpisy, neboť byla provedena v době, kdy daný postup nebyl právně možný. Vložení podnikových bytů státního podniku OKD do majetku akciové společnosti OKD může být podle názoru vyšetřovací komise v rozporu s tehdy platným a účinným zákonem č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví bytů, § 14 odst. 1 který říká, že státní byt může být převeden do vlastnictví jen aktuálnímu nájemníkovi. To podle komise v roce 1990 při odstátnění firmy stát nerespektoval a důsledkem může být skutečnost, že byty se nikdy nestaly vlastnictvím firmy OKD, a.s. a tedy i další delimitace či vlastnické převody jsou neplatné.

    Rozepisovat se příliš o tom, jak je tento názor nesmyslný ale také z hlediska mezinárodních závazků České republiky nebezpečný do detailu nehodlám, proto jen schematicky.

    Autor zprávy nerozlišuje především pojem „byt“ a „dům s byty“. I tehdy platný zákon, který byl přijat v prostředí, kdy vše (kromě družstev a malých domků na vesnici) bylo v takzvaném „socialistickém společenském vlastnictví“ a národní podniky, národní výbory atd. měly zapsáno jen „právo hospodaření“ s tímto majetkem toto rozlišoval. Stát ale nikdy nevložil de jure do firmy jednotlivé byty, ale celé domy. I dnes, pokud chce vlastník prodávat byty, musí prohlášením (jako právním aktem) rozdělit „dům s byty“ na jednotlivé „byty“ a ty jako jednotky nabídnout k prodeji, samozřejmě s přednostním předkupním právem nájemníka po dobu 6ti měsíců. To bylo v zákoně 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů a dnes v občanském zákoníku v části pojednávající o „bytovém spoluvlastnictví“. I tento argument sám o sobě by měl členům komise postačit.

    Navíc by měli zákon číslo 52/1966 Sb. přečíst celý. Dočtou se, že stát měl prováděcím předpisem dále určit, které domy s byty budou k prodeji do osobního vlastnictví předány, což ale nikdy neudělal, prostě taková právní norma neexistuje. Jak je vidět, ani toto komisi nepostačuje.

    Transformace státního (národního) podniku na akciovou společnost proběhla přesně podle právní úpravy v té době platné. Bylo třeba rehabilitovat právní úpravu vlastnictví, obnovit úpravu obchodních korporací a provést odstátnění – deetatizaci firem. Tato změna pojetí vlastnických práv (z vlastnictví státu na subjekt soukromoprávní) byla také upravena pro privatizaci majetku. Formu či způsob a obsah vloženého majetku do akciové společnosti upravil zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Definuje, že se jedná o majetek, ke kterému mají právo hospodaření státní podniky, státní peněžní ústavy a jiné státní organizace nebo majetek státu ve správě Pozemkového fondu České republiky, dále upravuje i podmínky převodu majetkových účastí státu na podnikání jiných právnických osob. Tento majetek se stává vlastnictvím společnosti a je tak zapsán záznamem do katastru nemovitostí.

    S ohledem na zásadní význam této nezpochybnitelné skutečnosti cituji § 1 odst. 1 tohoto zákona: „Tento zákon upravuje podmínky převodu majetku státu, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, státní peněžní ústavy a jiné státní organizace (dále jen „podnik“), jakož i podmínky převodu majetkových účastí státu na podnikání jiných právnických osob, a to na české nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby (dále jen „privatizace“).“ Konec citátu.

    Od toho jsou odvozeny tehdejší kroky vlády: Rozhodnutím ministra Dlouhého č 208/1990 č.j. 1804/401 ze dne 29.12.1990 byl tedy s odkazem na § 22 písm b) a § 28. odst. 1 a § 15 a násl. Zákona 104/1990 Sb zrušen bez likvidace státní podnik OKD a ke stejnému dni zřízena akciová společnost OKD a. s., s vložením veškerého majetku do společnosti, ke kterému měl státní podnik právo hospodaření, včetně bytového fondu. Považuji aplikaci práva v té době včetně pozdější úpravy zákonem 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku státu do vlastnictví obcí, kdy klíčem k vzniku vlastnického práva k majetku bylo dosavadní „právo hospodaření“ a podle které byl i bytový fond do majetku OKD a.s. zařazen, za správnou a jedinou možnou.

    Pokud ani toto členům vyšetřovací komise nepostačuje, dovolím si ocitovat dle slavné věty římského práva respektované do dnešních dnů jako obecné výkladové pravidlo: „Lex posterior derogat priori.“ – „Pozdějším zákonem se ruší předchozí“, případně „Lex specialis derogat legi generali.“ – „Zvláštní zákon vyjímá z (platnosti) obecného“. Víc komentáře netřeba. Jednak vložení bytového fondu, ke kterému měl předchůdce a.s. OKD právo hospodaření řešil právě zákon pozdější, speciální. Pokud by se komise zabývala tímto zákonem podrobněji, dojde k závěru, že vlastně ani vlastnictví bytu neupravoval nýbrž pouze jakési pseudo-spoluvlastnictví domu, když se pouze sekundárně jednou listinou zapisoval „vlastník“ společně do katastru. Aplikace zákona 52/1966 Sb. a představa, že byty byly do majetku OKD a.s. vloženy protiprávně a tedy neplatně je zásadní omyl komise.

    Rozhodnutí MH ČSFR 208/1990 již dnes nemůže být podrobeno soudnímu přezkumu, jelikož všechny lhůty pro přezkum uplynuly. Navíc by takový přezkum naprosto podkopal důvěru v právní stát a ochranu práv nabytých v dobré víře. Dnes je vlastníkem bytového fondu firma Rezidomo, užívá bytové fond již mnoho let, a i kdyby k takovému úkonu došlo (ač nepředpokládám, že by soudy mohly takové nesmyslné žalobě vyhovět), jistě by se dovolala institutu vydržení.

    Je zde ale i jiný aspekt, s mezinárodním prvkem a dosahem. Firmu Rezidomo spoluvlastní pravděpodobně většinově investiční fondy z USA, které sídlí v New Yorku, jsou založeny podle práva Spojených států. Tvrzení komise, že skutečným vlastníkem je stát se tedy jejich investice bytostně dotýká. Investice při odkupu od původního vlastníka i investice do údržby budou v českých korunách ohromné, jistě v řádu stovek miliard korun. To by vše musel uhradit stát.

    Nejsem obhájce zájmů této firmy, jistě si svá práva nabyté v dobré víře dokáže uhájit sama. Ale ostuda, kterou zpráva vyšetřovací komise v této části může způsobit, včetně mezinárodní, mě není lhostejná. Chci proto upozornit na jiné skutečnosti.

    Jaký vliv může mít tato situace na mnohé zahraniční investory? To se opravdu stát chce pokusit o znárodnění investice?

    Předpokládám, že taková žaloba by vyvolala obavy celé investorské komunity. Pokud může být zpochybněno vlastnické právo, k jehož nabytí došlo téměř před 30 lety a na nějž se v průběhu doby mnozí vlastníci spoléhali, stabilita investičního prostředí v České republice a důvěra v existenci právního státu by byly zásadním způsobem zpochybněny.

    A co víc, poslanci neberou v úvahu existenci dohody o ochraně investic, která byla sjednána již v roce 1991. Tedy ve stejném roce, kdy došlo k transformaci státního podniku OKD na akciovou společnost OKD a.s. Jak se shodly vlády Spojených států amerických a předchůdce České republiky ve výkladových dopisech ze dne 22. října 1991, rok 1991 se vyznačoval rychlými ekonomickými změnami. Proto se strany dohodly, že Česká republika poskytne investorům z USA pomoc, “aby tito mohli plně využít výhod Dohody, pokud jde o jejich investice a související činnosti.”

    Zejména se dohodly, že Česká republika bude “pomáhat investorům, kteří narazili na potíže při registraci, povolování, přístupu k veřejným službám, regulačních a jiných záležitostech, které souvisí s prováděním a provozováním investic; (…)”.(konec citátu). K této dohodě byl ještě signován oběma stranami dodatkový protokol dne 10. prosince 2003, tehdy s ohledem na přístupové rozhovory k Evropské unii. Je tedy platnou mezinárodní úmluvou, kterou naleznete v příslušné sbírce úmluv. Jak se stát postaví k ochraně zájmů a práv této firmy podle platné úmluvy, chce se mě zeptat pana předsedy vlády?

    Stejný problém může vzniknout i k jiným zemím i v rámci Evropské unie, například v Polsku či Francii, nadnárodní korporace od OKD koupili i další majetek. Tento aspekt komise poněkud podcenila. Souhlasím, že je otázka formy privatizace pohledem jejich důsledků očima současnosti možná sporná, ale od roku 1996 pro stát již jen těžko řešitelná.

    A také bych se ptal komise, jestli si uvědomuje, že jejich perpetum mobile by se netýkalo jen bytů OKD, ale všech převodů domů do vlastnictví subjektů v roce 1990 – podle práva hospodaření se převádělo cca 800.000 bytů do vlastnictví obcí a možná stejné množství do vlastnictví firem. To by tedy i následné převody těchto bytů do vlastnictví byly také neplatné? A odškodnění těchto v dobré víře vlastníků? To opravdu komise nevidí, jaké poplašné zprávy pro občany tohoto státu vydává? Týkalo by se to poloviny národa.

    Vyšetřovací komise má v mnohém dalším, co ve zprávě píše, pravdu a její činnost by neměla být odsuzována, ač v mnohých částech textu je zřejmé, že chce občanům regionu přinést naději, také zadostiučinění, protože byli opravdu podvedeni.

    Ono to souvisí právě s tendencí českých politiků upřednostňovat ekonomiku před právem. Kdyby současný občanský zákoník platil již v době slibů o převodech bytů do vlastnictví, nebylo by tak snadné vzít bez dalšího slib zpět, právo zná tzv. důvodné očekávání a také o odškodnění oklamaných. Pamatuji si, že v roce 2000 ministr spravedlnosti, tehdy Pavel Rychetský, dokončil práce na věcném záměrů nového občanského zákoníku, práce byly ale završeny až v roce 2012 a na předmětnou dobu se použít nedají.

    Ano, stát jistě v mnohém zásadně pochybil. Sám se dobrovolně zbavil možnosti delimitovat majetek, vyčlenit byty a dát je k dispozici k odkupu, když v roce 1996 převedl akcie v držení státu v hodnotě 3,5 miliardy privátním vlastníkům za jednu korunu. Tak se definitivně zbavil možnosti o majetku v akciové společnosti rozhodovat. Ale to je již jiná kapitola.

    Trvalým nedostatkem celého postupu při privatizaci byly formálně pojaté způsoby definice všech úkonů, což ne vždy odpovídalo péči řádného hospodáře, kterou byl stát jako akcionář povinen dodržovat. Ale hodnotit je žádá být časově v situaci vlády v té době, nikoliv dnes po téměř 30 letech zkušeností. A nedávat populistické sliby, které nedojdou k naplnění. Takových slibů vyslechli občané Moravskoslezského kraje víc než dost. A jejich zklamání může být již nadhraniční. Takže „hegemoni pozor, sliby mají být splnitelné, nejen o vánocích“.


    [1] Jak se dočtete třeba ve Wikipedii, „Hegemonie (z řec. hegemon – „vládce“) je proces působení mocenských praktik, kterými vládnoucí skupiny ve společnosti udržují status quo, a to za pomoci budování preventivního souhlasu společensky podřízených skupin se společenským řádem.  Lze ji též popsat jako uspořádání sil skupin způsobem, kdy jedna skupina – ať už přímo, či nepřímo – vládne ostatním bez potřeby použití hrubé síly“. Ovšem to má své předpoklady, zejména že hegemonickými se však mohou stát jejich názory pouze tehdy, když budou reprezentovat univerzalitu pospolitosti jako celku. Jinak se dostanou do protikladu s demokracií.

    FacebookTwitter
    Sdílejte
    Předchozí článekStřední třída se rozpadla. Program pro střední třídu nestačí – strany jí musí rozumět
    Profilový obrázek
    Předseda České společnosti pro rozvoj bydlení, odborník na družstevnictví a státní správu. Léta pracoval v Mezinárodním družstevním svazu. Ve vládách ČSSD byl náměstkem ministra pro místní rozvoj pro oblast bydlení a poté byl také vedoucím Úřadu vlády ČR.