Již dlouhou dobu sledujeme velice zvláštní představení, které nám inscenuje vláda Andreje Babiše, a jehož ústředním motivem je otázka deseti miliard korun. Částku odpovídající půl procentu plánovaných výdajů státního rozpočtu, ale současně bezmála dvanácti procentům výdajů kapitoly Ministerstva obrany, se rozhodli komunisté populisticky převést do vládní rozpočtové rezervy, tzv. „na boj proti pandemii.“ KSČM tím ovšem vědomě podráží nohy členské armády NATO. A vláda se svou politikou nechala zahnat do kouta. Musí to napravit.
Komunistický požadavek byl široce diskutován od chvíle, kdy poprvé zazněl. Tehdy ho kromě nekomunistické opozice odmítaly s velkou rozhodností také vládní strany. Premiér Babiš ještě nedlouho před hlasováním o rozpočtu, ačkoli neměl jeho podporu vyjednanou, armádě říkal, že „věří“, že dostane, „co zaslouží.“ Té armádě, která během pandemie ochotně a bez okázalých gest vypomáhá v nemocnicích i pečovatelských domech, čímž pomáhá vykrývat nedostatek personálu – coby dalšího z důsledků dlouhodobé politiky našich vlád.
A také té armádě, která se dlouhodobě potýká s velkým problémem vnitřního dluhu, který s sebou táhne v důsledku měnících se koncepcí modernizace a především hrubého podfinancování. V tomto ohledu patřila k těm nejvíce opomíjeným armádám Severoatlantické aliance. A i když se tento stav v posledních letech zlepšoval, stále ani zdaleka nedosahujeme na kýženou úroveň 2 % výdajů na obranu v poměru k HDP.
Slyšeli jsme různé výmluvy. Nejčastěji o tom, že peníze na obranu bude stát dávat v době hospodářského růstu. Jakoby dotyční nevěděli, jak fungují procenta: dvě procenta z mála i dvě procenta z mnoha jsou stále dvě procenta. Výdaje se příliš dlouho pohybovaly kolem jednoho procenta, a znamená to, že se vojáci museli a dodnes musejí spokojit se zastaralou technikou, výzbrojí a výstrojí. A odrážejí se ode dna velmi pomalu. Do toho přišla pandemie a ruku v ruce s klesajícími preferencemi komunistů se této politické straně naskytla příležitost, jak zabít dvě mouchy jednou ranou – zaujmout voliče okázalou snahou „řešit pandemii“ a oslabit nemilovanou Severoatlantickou alianci. Zaškodit zemi, tak jak to komunisté desítky let dělali.
A vládě Andreje Babiše nezbylo než poslechnout, protože od ostatních stran s podporou z mnoha různých důvodů počítat nemůže, ačkoli právě ve věci obranných výdajů podporu rozhodně má. Ministr obrany řekl, že je připraven rezignovat, pokud jeho rezort o peníze přijde. Hned poté, kdy vláda skutečně deset miliard z kapitoly MO sebrala, prohlásil, ve shodě s premiérem, že jí budou neprodleně vráceny, a to 4. ledna. Jenže ani to se nestalo, a místo toho zazněl další slib – má se tak stát v průběhu ledna. Zbývá poslední zasedání vlády, kdy to vláda může udělat. A možná tím rozčílit své komunistické spojence, od nichž bude ještě do voleb zřejmě podporu potřebovat i v dalších otázkách.
Je nutné si zcela otevřeně říci, že ze současné krize, ať už ji způsobila nemoc nebo reakce států na ni, nevyjde Evropa silnější, ale výrazně oslabená, zadlužená. Společnost je nespokojená, vlády se netěší velké podpoře veřejnosti. A mezinárodní bezpečností situace se zřetelně zhoršovala i bez pandemie. Šetřit v této situaci v rezortu obrany se může velmi vymstít.
Jsme součástí kolektivního bezpečnostního systému, který je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. Nevrátí-li vláda obraně zmíněných deset miliard, a nebude-li pokračovat modernizace ozbrojených sil, kterou nelze realizovat v krátké době („až budou peníze“), může se nám snadno stát, že tímto nejslabším článkem budeme my. A takové postavení by rozhodně významu České republiky neodpovídalo. Současně přijde vláda v případě třetího nesplněného slibu na toto téma o zbytky důvěryhodnosti, a také podle všeho o dalšího ministra obrany. Doufejme, že se tak nestane.
