Michal Rada hovoří o svém pohledu na odstoupení Ministerstva práce a sociálních věcí od smlouvy s OKsystem jako dodavatelem systémů na sociální dávky. A je dost upřímný a dost drsný, jak je u něj zvykem. Sám jako architekt to vidí jako vyzrálost veřejné správy a naplnění principu, kdy stát se má k dodavatelům chovat tvrdě.
Předně, tenhle článek prosím neberte jako oficiální stanovisko žádného ministerstva, ale jako zodpovědnou reakci člověka, který je shodou okolností hlavním architektem na daném nejmenovaném ministerstvu a bohužel toho ví o eGovernmentu moc, aby si tento komentář odpustil.
A píšu to ne proto, že mě k tomu někdo navedl, ale proto, že toho o tom vím dost, a protože mimo jiné píšu občas i pro tento deník. Ale slibuji, i dnes budu nestranný, až upřímný.
Dnes byla zveřejněna informace o odstoupení Ministerstva práce a sociálních věcí od smlouvy s vítězem veřejné zakázky na informační systémy pro výplaty sociálních dávek – s firmou OKsystem. No shodou okolností je to zároveň stávající dodavatel stávajících a resortu dlouhodobě nevyhovujících systémů, ale to je veřejným tajemstvím. Stejně veřejným tajemstvím pak je, že důvodem byla nespokojenost s dosavadními výsledky projektu a průběhu zakázky.
Já se nechci a nebudu vyjadřovat k právním otázkám a zůstanu jen v intencích toho, co mě zajímá – tedy eGovernmentu a architektury. Víte, architektura je něco, co se na mnoha resortech stále tak trochu považuje za sprosté slovo. Přitom je to velice mocný nástroj, pokud se to dělá pořádně.
Se vší sebekritikou si myslím, že na MPSV se to pořádně dělá – a paradoxně to právě může být ten velký problém. Při vytváření základní architektury toho, co se odborně nazývá „Jednotný informační systém práce a sociálních věcí“ (tedy JISPSV) jsme již v roce 2014 dobře věděli, co se po nás bude chtít, a tak jsme vymysleli architekturu postavenou na moderních principech, jako je otevřenost, datová transparentnost, a hlavně znovupoužitelnost. To lidsky řečeno znamená, že jsme se pokusili stát se opravdu tím, kdo určuje a rozhoduje, jak má daný systém vypadat. No nemyslete si, to je ve veřejné správě naprosto nový princip. Nechtěli jsme být v područí dodavatele, ale naopak jsme chtěli, aby dodavatel byl partnerem nám a abychom společně vybudovali moderní komplex informačních systémů, které budou sloužit jak úředníkům, tak i klientům.
Jasně, mohli jsme narychlo splácat jakžtakž vypadající veřejné zakázky, a pak se tajemně usmívat, ale my jsme se rozhodli to prostě zkusit. Jsou zakázky, kde se to povedlo, respektive se skřípěním se to daří. Celý JISPSV je rozdělen do několika zakázek a někde to jde prostě lépe. TADY se to nedařilo.
A teď stojíte před rozhodnutím, co s tím. Buď můžete přistoupit na hru revmatické kočky a prohnané myši, a ještě dlouho kolem sebe chodit, prskat na sebe a pak říct „sorry jako, vono se to ňák nepovedlo, to se vsákne“. Nebo se můžete – konečně – začít chovat normálně, tedy se rozhodnout, že takhle to dál nejde a udělat to raději celé znova. A přesně tohle se stalo.
Chápu, že v tom kdekdo bude zcela paranoidně hledat nějaké ty hnijící červíky. Jsem přesvědčen o tom, že se teď všichni leckde dočteme a doslechneme, s kým jsme se spolčili, nebo naopak nespolčili, co jsme kde zanedbali a jak jsme s kým měli co domluvené, nebo že jsme se naopak s někým domluvit zapomněli. Ale pravda je mnohem nudnější, byť ve výsledku přinese všem víc práce. Pravda je prostě taková, že jsme chtěli transparentně a otevřeně vybrat dodavatele jednoho z těch nejklíčovějších informačních systémů veřejné správy. Pravda je taková, že trh ICT je tak pokřivený, že cenové nabídky na ICT zakázky musí dát hned od počátku tušit očekávanou kvalitu dodavatelů, kteří na tom pravda také mají svůj velký díl viny. Pravda je ta, že prostě ať chcete, nebo nechcete, musíte vybrat toho, kdo se při hodnocení jeví jako nejlepší. A pravda je, že pak začne zápas. Dlouhý, bolestivý, hlasitý a plný mnoha chvatů – ten zápas se jmenuje „realizace dodávky veřejné zakázky“.
Mimochodem, všímáte si, že se nezastávám ministerstva? On sám resort na tom jistě i svoji část viny má také. Uznávám, že to, co po dodavatelích chceme, aby SPOLEČNĚ vybudovali, po nich prostě ještě nikdy nikdo v české veřejné správě nechtěl. Obě strany se to tak trochu učí, problém je ale někde jinde. Problém je v tom, jak pokřivená jsou postavení jednotlivých zápasníků. Na jedné straně poddimenzovaná ministerstva, která se snaží především zajistit výkon veřejné správy a nemají moc času hrát tanečky kolem stoprocentní precizace ICT nástrojů a na druhé straně neméně poddimenzovaní dodavatelé, kteří – a tady budu až hnusně upřímný – se snaží z logiky věci dodat co nejmíň muziky za co nejvíc peněz. Je to pochopitelné. A teď si vezměte, že – zde si dovolím trochu zaspekulovat ve svém obvyklém stylu, který moji čtenáři již znají – najednou ty dodavatele překvapí, že po nich nechceme jen dodat pár obrazovek, hromádku databází a nějaká ta tlačítka.
Prosím, nezapomínejme na ještě jeden aspekt, který se týká právě tohoto případu. Firma OKsystem byla až donedávna neomezeným vládcem ICT sociálních systémů na Úřadu práce. A ať se kroutí, jak chce, nebyla to pro ni pozice nevýhodná. A najednou přijde v roce 2014 nové vedení a „myslí to vážně“. Ne, že „přecvakne vypínač“, jak se to snažil udělat náměstek Šiška, ale vezme to opravdu z gruntu, a hlavně rozmyšleně, jak to dělá náměstek Baxa. A to mu teď nemažu med kolem ústního otvoru, to byste měli slyšet, jak na sebe skvěle umíme na poradách křičet :-). Zkrátka, MPSV přestalo být pro OKsystem tak OK, již nejsou neomezenými vládci a musejí se rychle přepnout do správné pozice. A tady se to prostě nepovedlo.
Takže to shrnu: Hodně to bolí, když se to snažíte dělat poctivě a pořádně. De facto na to není ani jedna strana barikády připravena. Ale připravuje se a musí se připravovat rychle. Velice rychle. Kupříkladu díky různým průtahům spojeným s různými odvoláními a řízeními ÚOHS a já nevím čím ještě, jsme ve skluzu více než rok. A za téhle situace mi prostě přijde slušnější a správnější zaříznout to hned, než pak řešit problémy, které si jistě pamatují třeba na dopravě s jejich registry apod.
Pořád si stojím za svým tvrzením, které na MPSV říkám každý den alespoň jednou: „Máme to výborně vymyšlené, ale bude se to dost blbě stavět.“ Tedy se bohužel ukázalo, že nejen blbě, ale hlavně „s někým jiným“. A na tom nevidím nic špatného. Nechci z Míši Marksové dělat neohroženou hrdinku Xenu, už proto, že by se jí asi dost blbě chodilo v tom koženém oblečku, ale sám jsem vlastně příjemně překvapen, že vedení MPSV dokázalo i v současné situaci praštit do stolu a říct „A dost!“ To chce svoji odvahu. Víc v tom nehledejte. No a samozřejmě, pro architekty v resortu to mimochodem bude znamenat daleko víc otravné práce, takže bych vlastně já sám důvod jásat mít neměl. Přesto si myslím, že to rozhodnutí je dost odvážné. Dokázat se vymanit z tradičního postavení toho, kdo vždycky dělá všechno špatně a nenechat se vydírat dodavateli má být přesně jednou z těch věcí, které máme v ICT po těch strašlivých zkušenostech z uplynulých deseti let dělat.
No a teď už si jen počkám, jestli mě za to někdo nevyhodí… Ale vážně, já chápu, že je to líbivá senzace. Ale upřímně, všichni chtějí, aby se veřejná správa začala k dodavatelům chovat tvrdě. Teď se to stalo.
