Kdy u nás budou mzdy jako v Německu? Zeptáte-li se odboráře, tak řekne, že pokud nebudou odbory tvrdě vyjednávat a tlačit na zaměstnavatele na výrazné zvyšování mezd, tak nikdy. A jedním dechem firmy obviní z toho, že nechtějí lidem platiti tolik, kolik si zaslouží. Analogicky tak vlastně říká, že podniky vydělávají majlant, ale místo toho, aby investovaly do zaměstnanců, si raději peníze nechají pro sebe. Položíte-li stejnou otázku levicovému politikovi, třeba současnému premiérovi, začne slibovat. Třeba, že průměrná mzda vzroste do 5 let na více než čtyřicet tisíc Korun tj. skoro o polovinu!. A hned se také opře do zaměstnavatelů, že lidem neplatí tolik, kolik si zaslouží, a k tomu začne hrozit vyšším zdaněním těch „bohatých“. Viz návrhy na zavedení sektorové daně, či progresivního zdanění. Uvažuje tedy vlastně podobně, jako odboráři.
Zeptáte-li se na to samé mně, zástupce zaměstnavatelů, moje odpověď musí být logicky mnohem racionálnější. Je to proto, že firma je složitý mechanismus mnoha ekonomických souvislostí a také subjekt s obrovskou odpovědností vůči vlastním zaměstnancům. Když dám lidem nízké mzdy, nebudou dobře pracovat a firma zkrachuje. Když jim dám vyšší mzdy, než ekonomicky unesu, také zkrachuji.
Ale pojďme se podívat na dva hlavní důvod toho, proč u nás nejsou mzdy jako v Německu. Alespoň zatím. Tím prvním a hlavním důvodem je špatná struktura našeho hospodářství. V Německu tvoří 80% HDP malé a střední podniky s vysokou přádanou hodnotou své výroby. U nás je to jen 20%. Hodně firem u nás pracuje s nízkou přidanou hodnotou své výroby – tzv. prací ve mzdě. Příkladem může být třeba logistické centrum. Z jedné strany Evropy do něj přijede kamion plný zboží. Zaměstnanci ho přeloží do druhého kamionu a ten pak zase odjede pryč. Za každou přeloženou krabici z kamionu do kamionu dostane firma třeba 79 Euro centů. Minimální přidaná hodnota takovéto práce je evidentní. Stejně evidentní je pak nemožnost mzdového růstu v takové firmě. Minimální přidaná hodnota práce v kontextu minimální potřebné kvalifikace pracovníků rovná se nízká mzda. Jednoduchá rovnice. V takovéto firmě prostě vysoké mzdy nikdy nebudou a být nemohou. Negeneruje totiž dostatečné výnosy na to, aby bylo z čeho je zaplatit. Proto je nutné, aby stát výrazně, ale opravdu výrazně podporoval investice do vědy a výzkumu, do rozvoje nových technologií s vysokou přidanou hodnotou. A také aby přestal dávat investiční pobídky podobným logistickým centrům a montovnám. Pouze vysoká přidaná hodnota výroby v kontextu vysoké požadované kvalifikace zaměstnanců rovná se vysoké výnosy a možnost vysokých výdělků. To je další jednoduchá rovnice.
Druhým důvodem, proč u nás nejsou mzdy jako v Německu, jsou vysoké vedlejší náklady práce na straně zaměstnavatele. Ty jsou u nás o 15% vyšší, než právě v Německu. Je to českých 34%, vs. německých 19,3%. Když chce tedy česká firma dát zaměstnanci 30 000 Kč hrubého, stojí jí to 40 200 Kč. Kdyby to samé chtěla dát německá firma, bude jí to stát necelých 35 700 Kč. To je rozdíl 4 500 Kč!
A ještě k té proklamované neochotě firem zvyšovat mzdy. V České Republice dosahuje nezaměstnanost historického minima. Je na úrovni 4,1%, což je 308 521 osob. Když z tohoto počtu odečteme lidi, kteří pracovat nemohou, nebo nechtějí, jsme na pouhých desítkách tisíc potenciálních zaměstnanců. A to je zoufale málo! Firmy tak doslova svádějí boj o každého schopného člověka. A bojují v prvé řadě právě mzdou. Proto mzdy v poslední době rostou opravdu rychle, za poslední rok o výrazných 5,3% na téměř 28 tis. Kč. Zaměstnavatelé chtějí dát svým zaměstnancům co nejvyšší mzdy, protože pokud to neudělají, udělá to nějaká jiná firma a zaměstnance jí přetáhne. A bez schopných a motivovaných zaměstnanců se žádný byznys udělat nedá. A když už se nedá bojovat mzdou, protože její další navyšování není ekonomiky únosné, nastupují benefity. Ty jsou jednak velmi dobrým motivačním prvkem, který přispívá ke spokojenosti a tedy loajalitě – rozumějme „nefluktutaci“ – a také jsou ekonomicky výhodné. Neplatí se z nich totiž, na rozdíl od mezd, odvody sociálního a zdravotního pojištění. Zvýším-li tedy zaměstnanci příspěvek na dovolenou o 1000 Kč čistého, stojí mě to jen 1190 Kč – ne téměř 2000 Kč jako u mzdy.
Takže kdy u nás budou mzdy jako v Německu? To nevím. Vím ale, že zaměstnavatelé nejsou ti, kteří by mzdový růst uměle brzdili, aby si mohli kupit zisky a kupovat další jachty v Karibiku. Jen musí být mnohem odpovědnější a opatrnější než politici a odboráři, aby ze sebe i svých zaměstnanců neudělali lidi na podpoře v nezaměstnanosti.
