Pondělí, 27. září, 2021

Státní zastupitelství, nebo sekta?

0
Státní zastupitelství, nebo sekta?
Petr Dimun. Foto: Petr Dimun

Nedávno jsem napsal, že jak hlasitý bude odpor státních zástupců na myšlenku povolat do jejich čela někoho mimo soustavu, tak hluboký je problém, v němž se tahle instituce nachází. Bohužel, v soustavě státního zastupitelství, alespoň co se týče vrcholných představitelů, se nenašel nikdo, kdo by s renesanční grácií připustil, že možná by příchod člověka z jiné právnické profese mohl prospět. Naopak, jako jeden muž a žena uváděli argumenty, proč by nevyšším státním zástupcem měl být jen a pouze „našinec“.

S odpuštěním nejpitomější byl ten od představitelů Unie státních zástupců, spočívající v tom, že funkci nejvyššího státního zástupce zvládne právě a jen státní zástupce a nikdo jiný. A vůbec nejlépe, pokud by to byl někdo z „baráku“.  Člověk má pak pocit, že v Jezuitské nesídlí vrcholný orgán veřejné žaloby demokratického právního státu, ale tajná alchymistická kuchyně, kde se prostřednictvím magických rituálů předávají po generace střežené recepty a kouzla.

Ale vážně: Kde se v těchto ještě poměrně mladých lidech bere ta zpupnost a pocit nadřazenosti, například nad zkušenými trestními soudci či advokáty? Jak mohou toto tvrdit tváří v tvář tomu, že tu máme například kárné senáty, které pravidelně rozplétají předpisy, jimiž je soustava uvnitř vázána a vcelku bez problémů se v nich vyznají i lidé mimo soustavu, kteří v nich zasedají?

Argument je to lichý i proto, že například Pavel Zeman, jakkoliv byl formálně státním zástupcem, byl v podstatě kariérním parašutistou, s toliko nedlouhou zkušeností z nižších stupňů. A na NSZ byl dosazen z Haagu, kde se roky věnoval určitě více pojídání mušlí, než studiu výkladových stanovisek a opatření nejvyššího státního zástupce.

Jedna věc je stavovská soudržnost, která je hodna respektu, je-li uměřená a jejíž podstatou je zájem na dobré pověsti a výkonu poskytované služby. Problém je, když se to zvrtne v sektaření, u něhož jde primárně o strach ze změny a z příchodu někoho z vnějšku. Průvodním jevem je, jako v tomto případě, že se jinak uvnitř soupeřící party spojí všichni proti společnému nepříteli.

Jakkoliv totiž jinak ti stejní lidé v médiích pofňukávají, že jako vedoucí státní zástupci nemají příliš pravomocí a jsou údajně v područí politiků, kterým se neustále musí bránit, je soustava pod jejich letitým vedením uzavřenou sektou, kde se povyšuje za loajalitu a kde neexistují výběrová řízení a kariérní řád. O nulové odpovědnosti za excesivně zpackané případy a životy konkrétních lidí nemluvě.

Nejen laici často zapomínají na to, že je to právě vedoucí státní zástupce, který může řadovému státnímu zástupci nařídit, jak má případ dozorovat. Jak to pak vypadá v praxi se sem tam dozvídáme od kárných senátů. Anebo ze soudních sporů, jako byl ten, v němž se ostravská státní zástupkyně Kornasová bránila bossingu a šikaně. Protože se nikde jinde svých práv v rámci soustavy nedovolala.

Ta naježenost proti všemu a každému, kdo přichází z vnějšku, včetně soudců či advokátů, je u představitelů veřejné žaloby demokratického právního státu prostě hrozivá. A vyvolává oprávněné podezření z toho, že se možná opravdu ze soustavy stala jakási podivná alchymistická kuchyně, do níž se nesmí pustit ti, co neprošli rituálem zasvěcení. Otázka zní, zda tohle opravdu chceme.

Petr Dimun

FacebookTwitter