Již léta upozorňuji na to, že náš stát, který docela rád reguluje i to, co regulaci nepotřebuje, selhává ve stanovení a vynucení pravidel tam, kde by to bylo třeba. Vysoké ceny mobilních služeb či příjemně ziskový život distribučních společností jsou toho příkladem. V energetice se zatím zdálo, že selhání státních orgánů se týkalo pouze takzvaných energo-šmejdů. Bohužel, v minulých týdnech se ukázalo, že tomu tak úplně není. A problém je mnohem větší.

Po střetnutí mezi státem, který by měl zastupovat zájmy občanů (zejména prostřednictvím ERU – Energetického regulačního úřadu) a skupinou firem Jiřího Pisaříka, se dostaly stovky tisíc lidí do stresu a budou čelit větší či menší finanční ztrátě. A tím to zřejmě nekončí. Nemuselo se to stát. Bohužel, obrazně řečeno, stát v tomto střetnutí utrpěl citelnou porážku. A to nejméně ve třech oblastech:

0:1 Fixní kontrakt není fixní, zisky soukromé, ztráty veřejné

Nejzjevnější z problémů tkví v tom, že zákazníci Bohemia Energy (a jiných firem) byli přesvědčeni o tom, že mají kontrakt, který zafixoval cenu energie na delší období. Dodavatel má ale zato, že kontrakt lze během několika měsíců vypovědět nebo ukončit „ukončením činnosti“. 

O tom, jak to je, rozhodne soud, ale pokud by to tak bylo, a závazek na delší dobu by platil jen pro odběratele, zatím co dodavatel by ho mohl snadno ukončit, šlo by fakticky spíše o opční kontrakt, garantující zisky dodavateli (dodává, když na tom vydělává) a možné ztráty nechává na odběratelích (když se dodavateli kontrakt nevyplatí, ukončí jej, ke škodě odběratele).

Předpokládám, že ERU, ČOI či jiný státní orgán by tento stav, bez toho, aby o něm klient věděl, neměl umožnit.

0:2 Co dělá ERU?

Příběh Bohemia Energy ukazuje, že na trhu působí firmy, které používají riskantní, i když možná ziskovou, strategii. Zatím co odběrateli „garantují“ dlouhodobou dodávku energie a cenu, na trhu ji  pro něj kupují později, obvykle na kratší termíny. Mezi tím se ceny ale mění. Obvykle toto vede k zisku, neb většinou jsou dodávky na poslední chvíli v průměru levnější. A ten zisk samozřejmě končí u majitelů prodejce. 

V případě, kdy je vývoj opačný, měl by prodejce ze zisků z doby, „kdy strategie vynášela“, dotovat situaci, kdy je marže záporná. Pomoci by mu měl jeho kapitál a rezervy.

Riziko, že „dojdou peníze“ by měla, dle mého soudu, řešit regulace obchodníků (neb jde o státem regulovanou činnost). Vskutku, v zákonu o ERU se dočteme, že „držitel licence je povinen mít k plnění svých práv a povinností k dispozici potřebné lidské, technické a finanční zdroje”.

Očekával bych, že potřebné finanční zdroje jsou dost značné v případě, kdy riziko, které se rozhodl přijmout dodavatel, bude velké. V případě Bohemia Energy buďto tato podmínka splněna nebyla, anebo, pravidla regulace, jak píši výše, umožní „shrábnout zisky a utéci“, když by měly být zisky minulé využity na krytí ztráty.

Diskuse o tom, zda zmocnění ERU pro dohled nad tím je nedostatečné, anebo je nedostatečné jeho fungování, musí proběhnout, i když dnešní stav asi již nezmění.

0:3 Prachy v trapu

Vrchol konceptu „zisky jsou moje, náklady si nechte“ však představují informace o tom, že ve firmách, které hodily přes palubu stovky tisíc klientů, byly přeci jen nezanedbatelné kontrakty na nákupy energií z doby, kdy ceny byly nízké. A na tuto energii měli logicky právo klienti, které firma, namísto toho, donutila platit dnešní, mnohem vyšší ceny. Ty ale vlastník údajně přesunul do stále existující firmy ze skupiny. Tuto energii pak se značným ziskem, který zjevně zamíří opět „správným směrem“, tedy do jeho kapsy, prodává na trhu nyní.

Je to vlastně podobné, jako kdyby majitel bankrotující firmy sebral její aktiva a ke zbytku se nehlásil (vítejte v době „harvardské“ z divokých devadesátek). 

A opět, stát se zmohl, po delším otálení, pouze k trestnímu oznámení, které se v duchu našich „nejlepších tradic“ bude řešit půl či celou dekádu (jak ukazuje třeba kauza Čapí hnízdo). Mezitím, majitel Bohemia energy, vybavený miliardami, které měly pomoci jeho firmě dodržet kontrakty s klienty, jistě najde kreativní cestu, jak se z možného problému dostat. Stejně, jako se bez újmy na svém majetku dostal ze situace, kdy riskantní obchodní strategie jeho firem vedla ke vzniku ztrát.  

Luděk Niedermayer