Diskuse na plénu Evropského parlamentu o vysokých cenách energií ukázala, jak špatný je poměr faktů a spekulací v politických diskusích. Vůbec nechci bagatelizovat nevídané růsty cen energií, ale do diskuse je třeba vstupovat aspoň se základní znalostí dat. Bez nich se totiž zvrhne debata ke spekulacím o konspiraci finančníků, nahrnutí veškeré viny na EU, nebo hledání původce problémů v Kremlu.
Přitom základní data a fakta nejsou složitá:
1. Velmi podstatnou roli v dnešním vývoji ekonomik hraje vyšší než očekávané tempo oživení po celém světě.
Měli bychom tomu být rádi. Je to mnohem lepší, než kdybychom čelili recesi či stagnaci, ale má to své důsledky. Vyšší inflace je jedním z nich. Na energetickém trhu je možné, že obchodníci objednali nižší dodávky energie, jelikož očekávali slabší ekonomiky, a snížili se též investice do těžby i infrastruktury. Nabídková strana proto nereaguje dostatečně rychle na zvýšení poptávky a proto cena roste.
2. Trh s plynem je dnes zásadní a zároveň globální.
Postupný odklon od uhlí napříč světem posiluje roli plynu. Díky intenzivnímu obchodu se zkapalněným plynem (LNG) navíc vznikl fakticky globální trh. Plyn též slouží, někde více, někde méně, pro výrobu elektřiny. Je zdrojem s nejvyššími marginálními náklady na výrobu elektřiny. Pokud je kapacita plynových elektráren třeba, určují tak cenu a do ceny elektřiny se promítá růst ceny plynu.
3. Cenu plynu táhla vzhůru poptávka z Asie.
Proto cena LNG již od jara roste. Studenější zima a energetická krize v Číně znamenají, že v dalších týdnech se tento stav jen tak k lepšímu nezmění.
4. Náš domácí problém v Evropě.
Zřejmě kvůli vysoké ceně klesl objem dovozu LNG do Evropy, kde se sešel s údajně dlouhým čerpáním plynu ze zásobníků minulé jaro a snížením některých dodávek z Norska z technologických důvodů. Výsledek je, že před nástupem zimy jsou zásobníky plynu v Evropě neobvykle málo naplněné (kolem 75 %). Od toho není daleko k panickým nákupům, které cenu dále šroubují. Ruská hra s dodávkami a startem Nord streamu 2 věc neusnadňuje, i když dle vyjádření Komise, Rusko své závazky plní.
5. A co emisní povolenka?
Rychlý růst ceny emisní povolenky (platba za vypuštění tuny CO2) není způsoben změnou pravidel trhu, ale zřejmě změnou chování firem. Dle nových dat evropského regulátora ACER přispívá dnes (na příkladu německého trhu) její cena zhruba 20 eury do ceny elektřiny, která se pohybuje až kolem 120 euro. Rychlý růst ceny povolenky (z roku 2020 na více než dvojnásobek) tedy není zdaleka nejvýznamnějším faktorem růstu ceny energií. I cenu elektřiny totiž táhne rychlý růst ceny plynu.
6. Trvalý či dočasný růst?
Dle aktuálních tržních dat (neb se neobchoduje jen „dnešní“ elektřina a plyn, ale též dodávky na další 2-3 roky), by po zimě měly výrazně klesnout jak ceny plynu (z dnešních cen kolem 100 euro do pásma 20-40 euro), tak elektřiny (o cca 40 %). Nejde o prognózu ale o ceny, za které se elektřina dnes prodává.
7. Kdo to zaplatí?
Většina spotřebitelů má ceny (plynu, elektřiny) zafixované na delší dobu. Vyšším cenám čelí jen ti, co si nový kontrakt teprve vyjednávají. A i do něj by se proporčně měly promítnout jak dnešní vysoké zimní ceny, tak jejich pokles poté.
Výrazné zvýšení cen čeká ty odběratele, kteří sázejí na nákupy za aktuální ceny. V minulosti byla tato strategie zřejmě výnosná (jinak by to nedělali), nyní byla a pár měsíců zřejmě ještě bude, docela drahá. Kolik takových odběratelů je, to bohužel nevím (ale snad si jsou rizik vědomi).
Největší problém mají obchodníci, kteří klientům prodali energii na delší dobu za určenou cenu, ale kupují ji na „krátkém trhu“. Je to velmi riskantní strategie, která je nyní zároveň velmi drahá. Do problémů se však dostali svou vinou.
8. A kde je Green Deal?
Nemalá část poslanců v debatě našla viníka: je jím Green Deal. Kulhá to na obě nohy: především, Green Deal je v tuto chvíli jen závazek na snížení emisí do roku 2030 (a 2050), který se nepromítl zatím do jediné změny regulací. Balík zákonů, které mají k cíli vést, byly toliko představeny a v tuto chvíli nejsou ani ve fázi jednání. Navíc, pokud by dlouhodobá politika EU opravdu měla být viníkem, těžko by trhy, po překonání zimy, na další roky obchodovaly energie za ceny řádově nižší než dnes.
9. Obnovitelně nebo ne?
Nicméně, klimatická politika je v této diskusi relevantní kategorií. Samozřejmě, že postupně ovlivňuje rozhodování lidí ohledně investic a tím třeba též určuje, jaké kapacity a kde jsou budovány či tlumeny. Z pohledu dnešní krize je ale jasné, že kdyby EU vyráběla více energie z obnovitelných zdrojů (tedy těch, co nepotřebují „dovážené palivo“), nepotřebovala by tolik plynu či jiných dovozů.
A to už jsme u otázky, co s tím. Nechci spekulovat o tom, zda mají či nemají vlády kompenzovat některé spotřebitele či firmy a pokud ano jak. A navrhovat není třeba ani to, aby představitelé Unie a zemí dělali vše proto, aby stav zásob plynu v Unii na tuto zimu zvýšili, neb tato jednání samozřejmě běží (a snad cena zato nebude příliš vysoká).
První zjevná lekce z dnešní situace je, že selhala koordinace tvorby zásob plynu před zimní sezónou v EU, a výsledek je nyní nemalý stres (a samozřejmě, vysoké ceny). S potřebnou kapacitou napříč EU je třeba pracovat též dynamicky, protože v dalších letech role plynu zjevně v EU neklesne. Pokud by bylo třeba kapacitu zásobníků zvýšit, mohla by investice provést EU a operovat je jako zásobu pro celý blok. O tom, že v otázce dodávek plynu jsme na jedné lodi snad není pochyb.
Rychlý růst obnovitelných zdrojů je jediná časově dostupná a finančně atraktivní cesta k snížení naší závislosti na dovozu. To, že v řadě zemí je rozvoj těchto zdrojů zamrzlý a jinde jde pomaleji než dříve, je samozřejmě rizikový faktor. Zapojení obnovitelných zdrojů (a též růst kapacity úložišť) je potřeba i proto, že dochází a bude docházet k vyřazování velkých zdrojů, především elektřiny a zároveň bude pokračovat záměna uhlí za plyn. Je jasné, že tento proces bude fungovat hladce jen tehdy, když bude jasné, jak budou vyřazené kapacity (z ekonomických, provozních či politických důvodů) nahrazeny kapacitami novými, aby nedošlo k poklesu nabídky.
Je smutné, že politikům stále nedochází, že trh s elektřinou je řízen fyzikou a ne hranicemi zemí. Bohužel, i přes určité zlepšení, dostatečné posuzování kapacity a rizik stále probíhá dominantně na národních úrovních. Je to drahé (vzhledem k nákladům na stabilizaci) a navíc to nemůže v případě velkých problémů fungovat. Je třeba jasné, že nás se dotkne (dosti sporné) politické rozhodnutí Německa odstavit jaderné zdroje, neb patříme „fyzikálně“ do této části evropského trhu. A tvářit se, že něco, co změní významně poměr nabídky a poptávky v “naší zóně” není náš problém, je chyba.
Více spolupráce a méně nekooperativní „suverenity“ (slovo tolik oblíbené u řady lobbistů), je cesta k levnějším a stabilnějším energiím pro všechny. Alternativou větší spolupráce je jen pomalý či rychlý rozpad společného trhu. Pokud ho někdo nechce pro produkt A (třeba elektřinu), nemůže se divit, že druhý ho odmítne pro produkt B (třeba auta). Výsledkem by byla ztráta všech. Menších a exportujících zemí, jako je Česká republika, by se ale dotkla nejvíce.
Luděk Niedermayer
