Když jsem v roce 1994 přišla studovat do italské Padovy, u vlády byl Silvio Berlusconi. Byl na vrcholu své politické kariéry a zemi se dobře dařilo. Itálie měla silnou ekonomiku a italské firmy čile obchodovaly s Evropou a díky tomu rostly. Studenti na univerzitě začali využívat evropských programů, odcházeli na výměnné pobyty do zahraničí, a můj obor politologie – evropská integrace byl jedním z nejžádanějších.

Itálie mne naučila uvědomit si význam evropského společenství, zde jsem se stala skutečnou Evropankou.

A to nejen na univerzitě při studiu, ale hlavně v každodenním životě. Italové brali Evropu stejně přirozeně a samozřejmě jako espresso ristretto na stojáka ráno v baru. Co se změnilo za těch 23 let a 14 vlád? Jak se ze země, která stála u zrodu myšlenky evropské integrace, stal symbol dopadů migrační krize a špatného evropského hospodaření?

O volebním víkendu jsem chodila po svém milovaném městě Udine a nestačila jsem se divit, co jsem se od lidí dozvídala. Nepřekvapil mne strach z migrace, byť často založený jen na povrchních předsudcích. Nepřekvapila mne starost o pracovní místa či o to, zda mladí budou mít dobře ohodnocenou práci a starší generace dobré důchody. Nepřekvapila mne ani nespokojenost s minulými vládami, ať už středopravicovými či středolevicovými, které ekonomickou situaci a nezaměstnanost v podstatě neřešily a ztratily tak kredibilitu. Italové byli dlouhodobě naštvaní a nespokojenost se jen nastřádala.

To, co mne v rozhovorech s lidmi opravdu překvapilo, byla ztráta důvěry v Evropu. Ztráta evropské myšlenky, kterou Itálie jako zakládající člen Evropského společenství v sobě vždy měla.

Italské parlamentní volby jsem nesledovala jen já, volby v třetí největší evropské ekonomice s napětím sledovala celá Evropa. Ve volbách zvítězila podle očekávání Koalice pravého středu, kterou vedla strana Vzhůru, Itálie (FI) Silvia Berlusconiho, a krajně pravicová Liga. Koalice ve volbách zvítězila, nepokořila nicméně hranici 40 % hlasů, které by jí zajistily zisk většiny křesel a tím klidné vládnutí.

Hned za nimi se umístilo nejúspěšnější samostatně kandidující Hnutí 5 hvězd, protestní populistická formace, která získala přes 33 % hlasů a stala se tak nejsilnější samostatnou stranou a tedy jasným vítězem voleb. Hnutí 5 hvězd ještě nedávno prosazovalo silně protievropskou politiku. Vládnoucí proevropská Demokratická strana bývalého premiéra Mattea Renziho skončila s 19 % třetí a pro Renziho je to jednoznačná porážka. Silně proevropská strana bývalé ministryně zahraničí a europoslankyně Emmy Bonino +Europa (Více Evropy) se do parlamentu přes 3 %  ani nedostala.

Ve volbách se tak potvrdily obavy o směřování italské politiky a nálady ve společnosti. Více než padesát procent Italů hlasovalo pro strany, které jsou populistické a antisystémové. Nejúspěšnější subjekty ale již před volbami deklarovaly neochotu se podílet na případné vládní spolupráci. Sestavení vlády bude tedy nyní pro všechny strany velmi obtížné.

Itálii čeká pravděpodobně období nejistoty, nestability a vyloučit nelze ani nové volby. Dobré zprávy pro zbytek Evropy tedy očekávat nemůžeme.

Na vládě se bude pravděpodobně podílet Liga, která se prezentuje silně protiimigrační a protievropskou politikou a která za určitých okolností prosazuje také vystoupení Itálie z eurozóny.

Chci věřit, že Italové jsou si vědomi toho, jak důležitá je jejich pozice v Evropské unii. Chci věřit, že i faktičtí vítězové voleb Hnutí pěti hvězd a Salviniho Liga se nebudou bát zodpovědnosti z volebního vítězství. A stejně tak jak před volbami umírňovali svoji protievropskou rétoriku, budou i po volbách prosazovat konstruktivní a jasná řešení problémů, která se týkají nás všech v Evropě.

Byť to nebylo vždy jednoduché, Itálie mne naučila být Evropankou a žít a pracovat ve svobodné Evropě. Cítím to vůči Itálii jako velký dluh. Nejraději bych se proto rozjela na svoji Alma Mater do Padovy a stejně tak, jako to dělám na českých školách a univerzitách, bych s velkou pokorou vysvětlovala mladým Italům, že Evropu můžeme kritizovat, musíme reformovat, ale nemůžeme se jí vzdát. A záleží to jen a jen na nás.