INZERCE

Přinesl tento víkend konec (evropské) Itálie, jak jsem ji znala…?

Když jsem v roce 1994 přišla studovat do italské Padovy, u vlády byl Silvio Berlusconi. Byl na vrcholu své politické kariéry a zemi se dobře dařilo. Itálie měla silnou ekonomiku a italské firmy čile obchodovaly s Evropou a díky tomu rostly. Studenti na univerzitě začali využívat evropských programů, odcházeli na výměnné pobyty do zahraničí, a můj obor politologie – evropská integrace byl jedním z nejžádanějších.

Itálie mne naučila uvědomit si význam evropského společenství, zde jsem se stala skutečnou Evropankou.

A to nejen na univerzitě při studiu, ale hlavně v každodenním životě. Italové brali Evropu stejně přirozeně a samozřejmě jako espresso ristretto na stojáka ráno v baru. Co se změnilo za těch 23 let a 14 vlád? Jak se ze země, která stála u zrodu myšlenky evropské integrace, stal symbol dopadů migrační krize a špatného evropského hospodaření?

O volebním víkendu jsem chodila po svém milovaném městě Udine a nestačila jsem se divit, co jsem se od lidí dozvídala. Nepřekvapil mne strach z migrace, byť často založený jen na povrchních předsudcích. Nepřekvapila mne starost o pracovní místa či o to, zda mladí budou mít dobře ohodnocenou práci a starší generace dobré důchody. Nepřekvapila mne ani nespokojenost s minulými vládami, ať už středopravicovými či středolevicovými, které ekonomickou situaci a nezaměstnanost v podstatě neřešily a ztratily tak kredibilitu. Italové byli dlouhodobě naštvaní a nespokojenost se jen nastřádala.

To, co mne v rozhovorech s lidmi opravdu překvapilo, byla ztráta důvěry v Evropu. Ztráta evropské myšlenky, kterou Itálie jako zakládající člen Evropského společenství v sobě vždy měla.

Italské parlamentní volby jsem nesledovala jen já, volby v třetí největší evropské ekonomice s napětím sledovala celá Evropa. Ve volbách zvítězila podle očekávání Koalice pravého středu, kterou vedla strana Vzhůru, Itálie (FI) Silvia Berlusconiho, a krajně pravicová Liga. Koalice ve volbách zvítězila, nepokořila nicméně hranici 40 % hlasů, které by jí zajistily zisk většiny křesel a tím klidné vládnutí.

Hned za nimi se umístilo nejúspěšnější samostatně kandidující Hnutí 5 hvězd, protestní populistická formace, která získala přes 33 % hlasů a stala se tak nejsilnější samostatnou stranou a tedy jasným vítězem voleb. Hnutí 5 hvězd ještě nedávno prosazovalo silně protievropskou politiku. Vládnoucí proevropská Demokratická strana bývalého premiéra Mattea Renziho skončila s 19 % třetí a pro Renziho je to jednoznačná porážka. Silně proevropská strana bývalé ministryně zahraničí a europoslankyně Emmy Bonino +Europa (Více Evropy) se do parlamentu přes 3 %  ani nedostala.

Ve volbách se tak potvrdily obavy o směřování italské politiky a nálady ve společnosti. Více než padesát procent Italů hlasovalo pro strany, které jsou populistické a antisystémové. Nejúspěšnější subjekty ale již před volbami deklarovaly neochotu se podílet na případné vládní spolupráci. Sestavení vlády bude tedy nyní pro všechny strany velmi obtížné.

Itálii čeká pravděpodobně období nejistoty, nestability a vyloučit nelze ani nové volby. Dobré zprávy pro zbytek Evropy tedy očekávat nemůžeme.

Na vládě se bude pravděpodobně podílet Liga, která se prezentuje silně protiimigrační a protievropskou politikou a která za určitých okolností prosazuje také vystoupení Itálie z eurozóny.

Chci věřit, že Italové jsou si vědomi toho, jak důležitá je jejich pozice v Evropské unii. Chci věřit, že i faktičtí vítězové voleb Hnutí pěti hvězd a Salviniho Liga se nebudou bát zodpovědnosti z volebního vítězství. A stejně tak jak před volbami umírňovali svoji protievropskou rétoriku, budou i po volbách prosazovat konstruktivní a jasná řešení problémů, která se týkají nás všech v Evropě.

Byť to nebylo vždy jednoduché, Itálie mne naučila být Evropankou a žít a pracovat ve svobodné Evropě. Cítím to vůči Itálii jako velký dluh. Nejraději bych se proto rozjela na svoji Alma Mater do Padovy a stejně tak, jako to dělám na českých školách a univerzitách, bych s velkou pokorou vysvětlovala mladým Italům, že Evropu můžeme kritizovat, musíme reformovat, ale nemůžeme se jí vzdát. A záleží to jen a jen na nás.

Previous article Hypotéky 2018: zdražování peněz, rostoucí ceny nemovitostí a úroková sazba přes 3 %
Next article Začátkem podzimu budeme v Praze opět volit, otázka je jak?
Martina Dlabajová se narodila 26. července 1976 ve Zlíně. Na univerzitě v Padově vystudovala politické vědy se specializací na Evropskou unii. V Itálii založila svoji první firmu zabývající se mezinárodním a projektovým poradenstvím. Několik let pracovala jako koordinátorka zastoupení Zlínského kraje při Evropské Unii. V roce 2013 byla zvolena předsedkyní Krajské hospodářské komory Zlínského kraje. Už od studií byla aktivním členem řady společenských a kulturních organizací. V Itálii založila Český kulturní kroužek při Honorárním konzulátu ČR v Udine a až do letošního roku byla jeho prezidentkou. V roce 2012 spolu s dalšími významnými podnikateli Zlínského kraje založila obecně prospěšnou společnost Zlínský zámek, v níž zastávala pozici ředitelky. Od svého zvolení do Evropského parlamentu je předsedkyní správní rady. Je aktivním členem Rotary klubu Zlín, v letech 2013 - 2014 byla jeho prezidentkou. V roce 2013 se zúčastnila pětitýdenního studijního pobytu jako teamleader GSE týmu Rotary Interntational v USA. Martina Dlabajová mluví plynně italsky, anglicky, německy, španělsky a rusky. Ráda cestuje, poznává nová místa i nové osobnosti a ráda hostí své přátele i spolupracovníky. Je vášnivou čtenářkou; vlastní jednu z největších sbírek vydání knihy Malý princ ve střední Evropě. více na http://dlabajova.eu