Vláda slibovala dát na záchranu ekonomiky téměř 1 200 miliard, vyplatila jen 81. A i ty provázela neúměrná byrokracie a komplikace, jak ukazují zkušenosti podnikatelů i několika mých přátel, kteří se zabývají účetnictvím. Ti se svými klienty žádali o všechny druhy peněžité pomoci v rámci COVID-19, kdy nechám teď stranou jen úvěry v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu. Všichni se do jednoho shodli, že tyto programy provázela složitá byrokracie a podmínky na jejich získání byly často tak nejasné, že ani pracovníci finančních úřadů nevěděli, jestli na konkrétní podporu mají žadatelé nárok, nebo nemají.

A na tom nic nezměnila ani některá pozitiva. Například vyplacení tzv. „pětadvacítky“ pro OSVČ bylo poměrně snadné. Interaktivní žádost na stránkách České daňové správy byla přehledná a stála hlavně na čestném prohlášení žadatele. Peníze z tohoto programu také přicházely lidem nejrychleji, řádově v několika dnech.

Tady ale veškerá chvála vlády končí. Do budoucna budou mít žadatelé velké problémy s tím, že podmínky žádosti (včetně několika vyjádření ministryně financí) byly a jsou zmatečné, někdy až protichůdné. Dokonce se v průběhu přijímání žádostí měnily a často ani pracovníci finančních úřadů nevěděli, jestli dotyčný má nebo nemá na tuto pomoc nárok. Proto se také stávalo, že i úředníci viděli situaci odlišně než žadatelé, a dost často pravidla přitvrzovali v jejich neprospěch.

Řada podnikatelů si tak na žádost ani netroufla, případně pokud troufla, tak peníze i tak raději vrátili, aby měli od finančníků do budoucna klid. Příští rok lze totiž očekávat vlnu kontrol z berňáku právě kvůli nároku na tuto pomoc, přičemž je třeba zdůraznit, že důkazní břemeno je vždy na straně žadatele a finanční úřad nemusí tyto důkazy přijmout.

Kurzarbeit Antivirus

Nejsložitější byl program „Kurzarbeit Antivirus“ pro zaměstnavatele, který má kompenzovat vyplacené prostředky za zaměstnance. Vyplnění žádosti, tedy první kontakt s programem, vypadal dobře. Později už to bylo ale složitější a složitější. Problémy nastaly v době, kdy se v excelovské tabulce měly vyplňovat měsíční výkazy, které byly k dispozici ke stažení na webových stránkách ministerstva práce a sociálních věcí. Tato tabulka však ze začátku postrádala funkce, a proto její vyplňování bylo na úrovni vypisování formuláře na psacím stroji.

To sice ministerští webmasteři později opravili, nicméně problémy zůstaly. Například se tabulka mohla vyplnit pouze v programu Microsoft Office, byť jiné Office platformy (namátkou Open Office) ji otevřít, pozměnit a uložit dokázaly. Jenomže v jiných formátech se tabulky nedaly otevřít v počítačích příslušných pracovišť úřadů práce. I když jejich úředníci byly opakovaně na tuto komplikaci upozorňováni, nic se nezměnilo. Proto si řada firem kvůli kurzarbeitu musela obstarat i plný přístup k Microsoft Office.

Nejen technické problémy

Další nepravostí u „kurzarbeitu“ byla tzv. dohoda o narovnání, ve které se žadatel vzdává případné další žaloby státu na náhradu škody. Původně byla v celém rozsahu, pak byla zúžena jen na žalobu o náhradu dalších mzdových nároků. Dle jednoho právního rozboru, který mám k dispozici, je taková dohoda protiprávní a nárok společnosti (zaměstnavatele) na náhradu škody vůči státu mající základ v jiném titulu není tímto ujednáním dotčen. Přesto tato dohoda zůstala součástí žádosti.

Navíc zaměstnanec s.r.o., který je zároveň jeho jediným společníkem, nemá na kurzarbeit nárok, protože si podepsal pracovní smlouvu jak na straně zaměstnance, tak na straně zaměstnavatele. Tím sice neporušil české zákony, přesto byl takový pracovník automaticky z programu vyloučen. Další právní rozbory přitom potvrdily, že automatické vyloučení z programu je diskriminační a za situace, kdy obsah pracovně-právní smlouvy je sjednán standardně, by nemělo být na takovou smlouvu nahlíženo jako na neplatnou, a tedy tato osoba by měla být považována za zaměstnance v pracovním poměru, který má nárok na čerpání příspěvku z programu Antivirus.

Ministerstvo slíbilo, ale nesplnilo

Ministerstvo práce a sociálních věcí také přislíbilo (ale nikdy nesplnilo), že z podmínek programu vyloučí podmínku bezdlužnosti zaměstnavatele vůči orgánům sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění. Spousta zaměstnavatelů se bohužel dostala do situace, kdy neměla z čeho tyto odvody uhradit, a zároveň tedy neměla nárok na kurzarbeit.

Tím se ovšem spousta z nich dostala do neřešitelné situace a tento nezodpovědný státní přístup mohl způsobit i krach firmy. Celkově program nebyl zátěží jen pro firmy, ale neskutečně s ním bojovali i pracovníci úřadů práce, kdy bylo nutné posílat, doplňovat, dohledávat, vracet a znovu posílat neuvěřitelné množství dokumentů. K programu se navíc dokládalo potvrzení o vedení účtu v zaměstnavatelově bance, byť u plátců DPH, což je i většina zaměstnavatelů, je tento účet povinně zveřejněn ve státním registru ARES.

Některé pobočky úřadů práce pak vyloženě trvaly na smlouvě o vedení účtu, což byl problém třeba u zaměstnavatelů, kteří mají účet u banky i více než dvacet let a smlouvu o jeho vedení už dávno fyzicky nemají. A až když si firmy vyjasnili s pracovníky úřadů práce všechny dokumenty, došly peníze z programu.

Jinými slovy se podnikatelé místo pomoci ve stresové situaci dočkali jen ještě více stresu.