Novela zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích, kterou poslanci vrátili do druhého čtení, je názornou ukázkou toho, jak se daří za současné politické reprezentace přes zlobbované poslance velkým korporacím utvářet zákony ve svůj prospěch.
Ministerstvo financí dlouhodobě připravovalo úpravu zákonů v pojišťovnictví, která přinášela podstatné zvýšení ochrany spotřebitele, aniž by však vycházela vstříc partikulárním zájmům velkých pojišťoven. Součástí norem měla být mimo jiné i regulace nákladů na jednotlivé pojistky. I přes značný a nakonec neúspěšný tlak pojišťoven, které se snažily formou protiústavního přílepku do dvou souběžných zákonů propašovat regulaci provizí pojišťovacích zprostředkovatelů (tedy nezávislé konkurence), prošla novela vládou bez zmíněné provizní regulace. Stanovisko vlády, reprezentované Ministerstvem financí, se dalo shrnout do dvou zásadních postojů – šlo by o nepřípustný zásah do smluvních vztahů mezi čistě soukromými subjekty, a o státní regulaci konkurenčního prostředí ve prospěch pojišťoven.
Těsně před projednáním v rozpočtovém výboru předložil poslanec Ladislav Šincl (ČSSD) pozměňovací návrh, značně podobný tomu, co pojišťovny neúspěšně prosazovaly do zákona už na vládní úrovni. Vzápětí získal nečekaného spojence v podobě tehdejšího náměstka na financích Martina Prose (rovněž ČSSD), který takřka přes noc otočil doposud negativní stanovisko ministerstva v pozitivní, a tím pro návrh získal podporu většiny poslanců v rozpočtovém výboru. Následovalo Prosovo okamžité odvolání ministrem financí Andrejem Babišem, a aféra se Šinclovou složkou, kterou si předseda hnutí ANO přinesl na jednání s ním.
Již během července se koaliční strany dohodly, že se pokusí uklidnit situaci a problém vyřešit na půdorysu společné pracovní skupiny. V té době Babiš zveřejnil článek, ve kterém vysvětluje, proč je zákon předložený poslancem Šinclem odborně špatný. Jako důkaz neodbornosti vysloveně zmínil regulaci provizí u rizikových pojistek, protože návrh nebral v úvahu rozdíl mezi rezervotvorným a rizikovým pojištěním. U rizikového životního pojištění je totiž regulace zcela bezdůvodná, protože z takovéhoto pojištění nedostanou klienti ani korunu. U tohoto typu pojištění prostě není odbytné z čeho vyplatit, protože se v něm nevytváří vzhledem k charakteru produktu rezerva. „Rizikové pojištění“ je totiž pojištění čistě rizika smrti – tzv. „čisté životní pojištění rizika pro případ smrti“, tedy nikoliv dožití, nikoliv jiné události, nikoliv s odkupným. Navíc není tato oblast nijak dotovaná ze strany státu.
Ministerstvo financí poté, už pod vedením nové náměstkyně Lenky Juraškové (ČSSD), zákon přepracovalo. Poslanec Šincl však zákon opět opravil, a ministerstvo jeho návrhy přijalo, a do návrhu zákona zapracovalo. A to včetně regulace rizikových pojistek. Tento krok přitom samotný ministr financí ještě v červnu označoval za nesmyslný.
Zajímavá je ostatně Šinclova role v této fázi legislativního procesu. On sám se dle svých vyjádření na sociálních sítích „pouze věnoval rodině“ a dušoval se, že se zákonem nemá nadále nic společného, ale přitom v dokumentu s inkriminovaným pozměňovacím návrhem je uvedeno právě jeho jméno.
Podle konečné verze pojišťovacím zprostředkovatelům by se měla provize za sjednání smlouvy rovnoměrně rozložit do pěti let, po stejnou dobu by za ní měli ručit. To vše má platit pro veškeré životní pojistky. Rovnoměrné rozložení provizí je ve finále ještě tvrdší variantou, než byl původní Šinclův strop na celkovou výši provize. Ještě podstatnější ale je, že regulace se má vztahovat nejen na rezervotvorné pojištění, kde je státní podpora a odkupné pro klienty, ale i na rizikové životní pojištění. Což je ve své podstatě podobná komodita, jako je například povinné ručení, kde nic takového není, a změna pojišťovny pro klienta bývá často velmi výhodná.
Pro klienty regulace „rizikovek“ bude znamenat jediné – omezení konkurenčního prostředí, což pojišťovnám umožní „zamknout“ klienty co nejdéle ve starších, nevýhodných smlouvách. Pokud návrh projde celým legislativním procesem, půjde o absolutní vítězství velkých pojišťoven, které tvrdě dopadne na spotřebitele. Zmizí tlak na cenu a přecházení k výhodnějším pojišťovnám, menším pojišťovnám, které nemají srovnatelné náklady například na kamenné pobočky, a samozřejmě dopadne na zprostředkovatele. Regulace, která se halí do role ochrany spotřebitelů, se tak paradoxně obrací proti nim.
Negativní dopad bude mít regulace ale i na jeden celý významný podnikatelský segment. Podle údajů Unie společností pojišťovacích zprostředkovatelů naprostá většina zprostředkovatelů spadá do kategorie malých a středních firem, přičemž jejich průměrná ziskovost (rentabilita tržeb – provozní zisk/tržby) činí okolo 6 % ročně. Pro firmy s obratem v řádu jednotek milionů to představuje propad příjmů ze dne na den na pětinu předchozího stavu. Pro vyrovnání výpadku cash-flow a přežití by tak zprostředkovatelé potřebovali dvanáctinásobek průměrného ročního zisku. Podle Unie lze očekávat krach většiny současných subjektů, a střízlivé odhady hovoří o 12 000 osobách, které skončí na úřadech práce.
Mnout ruce si tak mohou nakonec jenom velké pojišťovny. Souběžný návrh zákona o pojišťovnictví, který měl parlament rovněž projednat jako zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích, byl zatím stažen z legislativního procesu. A tím zmizelo v nedohlednu i komplexní řešení celkových nákladů pojišťovacích produktů. Než bude tato norma schválena, budou už mít trh vyčištěný.
Dušan Šrámek
