Sobota, 13. srpna, 2022

Od premianta k největšímu poraženému v EU?

0
Od premianta k největšímu poraženému v EU?
Karel Havlíček. Foto: Karel Havlíček

Vysoké ceny energií, potravin nebo pohonných hmot jsou problém pro domácnosti. A nikoho z vlády to očividně nezajímá. Stejně, jako je jim jedno, jaký dopad budou mít tyto ceny na průmysl a na podniky. Problém drahých energií ale budou řešit nejen rodiny a firmy, ale i některé veřejné instituce – obce, sportovní kluby nebo třeba kultura. Zkrátka všichni.

Pro firmy je to o to složitější, že spolu s náklady na energie rostou i úroky. S úrokovými sazbami komerčních bank přes sedm procentních bodů žádný z podnikatelů nemá prostě šanci konkurovat evropským subjektům. Tím spíše, že tamní vlády pomáhají všemožnými nástroji srážet ceny energií. Nebo vy víte, jak rozumně lze vysvětlit našim výrobcům, že jejich španělští konkurenti mají čtyřnásobně nižší úroky a pětinásobně nižší elektřinu? 

Častým argumentem zastánců vysokých úroků je, že pouze tak lze bojovat s inflací. Ale já si to nemyslím. A mám proto dost jasné argumenty.

Teoreticky je pravda, že zvyšování repo sazby dává v boji s inflací logiku. Nicméně neplatí to vždy a za každou cenu. Pakliže je inflace založena na vysoké poptávce, je to správný nástroj. To platilo třeba před rokem, kdy lidé i firmy po více jak ročním půstu způsobeného šířením nemoci Covid začali ve velkém nakupovat. Rodiny využily otevření obchodů a služeb, podniky začaly investovat, začalo se utrácet. Toho využily producenti a obchodníci a ceny letěly nahoru. Ve všech vyspělých zemích. Ano, a právě tehdy bylo třeba zvednout úroky. Jenomže centrální banky, včetně té naší, nepochopitelně přihlížely a snažily se nakopnout ekonomiku levnými penězi. Sázka na téměř nulové úrokové sazby v postcovidovém období byla obrovská chyba, lidé i podnikatelé v celém světě utráceli a půčovali si extrémně levně. Zde vidím jednu z hlavních příčin první fáze inflace. 

Na podzim se začal čím dál více projevovat růst cen energií. Poptávková inflace se začala obracet v inflaci nákladovou, založenou na neustále se zvyšujících energetických nákladech firem. Ty musely logicky zdražovat, nikoliv už ovšem kvůli poptávce, ale protože měly vysoké vstupy a nic jiného jim nezbývalo. Velkým varováním byl růst cen energií před koncem roku, ale nikdo nechtěl věřit tomu, že to bude dlouhodobé. Česká národní banka ovšem držela politiku jestřábí a sázela dále na kartu poptávkové inflace. Naše vláda alespoň zatáhla za ruční brzdu a snížila za listopad a prosinec DPH u energií na nulu. I díky tomu dopadnul rok s ohledem na inflaci ještě srovnatelně s ostatními zeměmi a v prosinci jsme ještě byli na průměru EU.

Definitivní posun k nákladové inflaci znamenalo zahájení války. Nejistota na burzách s komoditami, hrozící nedostatek plynu a ropy vyhnal ceny energií do závratných výšek, na což opět musely reagovat výrobci a obchodníci, a to prakticky ve všech odvětvích. Drahé energetické vstupy drtily průmysl i zemědělství nebývalým způsobem. Stejně tak ceny dopravy, nerostů nebo plodin. A u nás bohužel i cena peněz, neboť ČNB dál nepochopitelně sázela na kartu zvyšování úroků. To nejenže v nákladové inflaci už nemá očekávaný efekt, ale vysoké finanční náklady podnikatelů ještě zvyšují tlak na zvyšování cen. Od začátku roku přitom na tento stav a chybnou politiku ČNB ukazuje člen rady centrální banky a jeden z nejzkušenějších centrálních bankéřů v Česku Oldřich Děděk. V lednu doslova prohlásil: „Jsem proti zvyšování sazeb, protože na současnou inflaci nezabere a poškodí export a ekonomiku.“ Jeho prognóza se do písmene naplnila. 

Repo sazba na úrovni sedmi procent bude mít devastační účinky. Lidé budou v dluhové pasti, hrozí recese a míříme do stagflace. Likvidují se firmy a rodiny nebudou schopny splácet hypotéky. Banky sice krátkodobě vydělají, ale od příštího roku začnou bojovat s nesplácenými úvěry. A inflace? Bez ohledu na úroky letí nahoru. Argument, že kdyby nebyly vysoké úroky, je růst cen ještě vyšší je nepodložený, baltské země mají inflaci ještě vyšší, platí eurem a ECB udržuje stále sazbu na nule. Stejně tak je lichý argument těch, kteří volají po euru, odvolávající se na to, že by byla inflace nižší. 

Chybu udělala i vláda. Nejenže v zápalu politického boje freneticky tleskala ČNB při zvyšování sazeb, ale na boj s inflací do značné míry rezignovala tím, že vše nechala na centrální bance. Kdyby od začátku roku podpořila domácnosti a firmy a alespoň částečně regulovala ceny elektřiny a plynu, jako to udělali ostatní země, nemusela být inflace dvojnásobná vůči průměru EU. A buďme objektivní, i naše vláda udělala chybu. Nikoliv ovšem v covidové podpoře ekonomiky, ale v nedostatečném uvolnění trhu práce. Dodnes si vyčítám, že jsme byli málo razantní a nechali jsme se v době růstu válcovat v sociální politice koaličním partnerem ČSSD. Naprosto nepružný trh práce a nedostatek pracovníků je rovněž jednou z příčin růstu inflace. 

Co s tím? ČNB musí vystřízlivět. Nová sestava členů bankovní rady k tomu dává naději. Ale nebude a ani nemůže to být rychlé, úrokové sazby bude snižovat na přijatelnou úroveň minimálně rok. K tomu je třeba přiměřeně a nikoliv zbrkle intervenovat nikoliv pro posilování, ale proti oslabování koruny, což je na první pohled podobné, ale zamezit oslabování koruny je snadnější, než se snažit uměle posunout kurz na úroveň, která koruně nepřísluší. Vystřízlivět by měla i vláda, která musí bezodkladně začít alespoň částečně snižovat ceny energií a současně uvolnit trh práce, například po vzoru volného režimu zahraničních pracovníků na Slovensku.

V opačné případě se z ekonomického premianta stáváme definitivně největším poraženým v EU.

Karel Havlíček, stínový ministr průmyslu a obchodu, hnutí ANO 2011

FacebookTwitter