Vloni v listopadu předložila Evropská komise návrh tzv. zbraňové směrnice, který obsahoval skutečně výživnou porci zcela nesmyslných opatření – počínaje omezením napodobenin zbraní, nuceným znehodnocením zbraní vystavených v muzeích až po nejrůznější omezení sportovních střelců apod. Tento návrh vzbudil (z mého pohledu zcela oprávněně) vlnu kritiky. S deklarovaným bojem proti terorismu má navíc jen málo společného, původní záměr směrnice jakoby se z textu vytrácel.
Od té doby proběhlo v rámci vyjednávacího procesu mnoho kol jednání na různých úrovních (s Komisí, Radou, uvnitř výboru IMCO, na trialogu a naposledy tento týden i na tzv. Coreperu, kde text přijali velvyslanci členských zemí). Jednání kolem této směrnice jsem absolvovala za ten rok desítky (včetně jednoho sedmihodinového končícího ve tři ráno) a bez nadsázky můžu říct, že to bylo a je to jedno z největších politických cvičení, co jsem tu zažila.
Z původního textu Evropské komise se mi podařilo odstranit naprostou většinu výše zmíněných nesmyslů (sama jsem předložila několik desítek pozměňovacích návrhů) a také do návrhu prosadit i to, aby současní držitelé zbraní nebyli na svých právech nijak kráceni. Jinými slovy, pokud dnes už někdo legálně zbraň vlastní, nepřijde o ni (byť v některých případech prostřednictvím uvedených výjimek).
Přes zřejmý posun ale pro návrh v této podobě ve finále ruku stejně nezvednu. Vadí mi – fakticky i z principu – obecně změny kategorií zbraní směrem do budoucna. V boji proti terorismu se zejména Evropská komise pustila do nesmyslného potírání poloautomatických zbraní v držení civilistů, byť držených legálně, v souladu s dnešními zákony, za dodržování přísných podmínek a dohledu ze strany státu. Ilegalizuje některé běžně rozšířené typy zbraní zejména do budoucna. K dalším závažným nedostatkům materiálu patří z mého pohledu i omezení držení zásobníků, které do textu prosadily některé členské státy. Zásobník sám o sobě není součást zbraně a to, že jeho faktické držení (bez nábojů) společně s nějakou zbraní směrnice považuje za nepovolené, považuji téměř za šikanu. Jsem si pochopitelně vědoma nutnosti posilovat bezpečnost v Evropě, ale ne touto cestou.
Z hlediska dopadů na české držitele zbraní bude samozřejmě stěžejní podoba, v níž bude text směrnice promítnut do národní legislativy. Je nicméně jasné, že novelizovaný český zákon o zbraních a střelivu bude muset respektovat hlavní body evropské směrnice. Pokud současný návrh textu projde hlasováním pléna Evropského parlamentu, měla by u nás konkrétní opatření začít platit nejpozději v červnu 2018.
Nejsem fanatický obhájce zbraní, ale nemohu souhlasit s tím, že někomu upřeme právo pořídit si legální cestou zbraň, a to ve jménu boje proti terorismu, s nímž toto opravdu nemá nic společného. Čímž se dostávám k další mé velké výhradě vůči EK, která nikdy nepředložila dopadovou studii, která by doložila efektivitu navržených opatření. Nikdy se nevypořádala s výsledky veřejné konzultace, do níž se zapojilo 28 000 občanů EU. Přitom zasahujeme do osobních svobod lidí, kteří se ničím neprovinili a kteří splňují přísná zákonná kritéria.
Na celém procesu projednávání směrnice mi vadí ještě jedna věc. A to je míra zpolitizování celého dokumentu. K tomu, že nakonec dopadl v této podobě, značnou měrou přispěl i tlak členů Junckerovy komise, včetně předsedy Junckera samotného. U takto zásadní legislativy to však považuji za mírně řečeno nešťastné. Na březnové hlasování jsem každopádně velmi zvědavá.
