Tomáš Nielsen: Názor Legal Hackathonu na dohody o příspěvku z programu Antivirus – jaká rizika hrozí zaměstnavatelům z této smlouvy?

    Úřady práce začaly zaměstnavatelům, kteří projevili zájem o příspěvek na náhradu mzdy v rámci programu Antivirus, rozesílat spolu s formulářem žádosti i návrh „Dohody o poskytnutí příspěvku“. Množí se však otázky, co vlastně uzavření takové dohody pro firmy znamená a zda je nestaví před volbu mezi variantou špatnou a variantou ještě horší.

    Vycházíme z návrhu dohody, který jsme obdrželi: Příspěvek stát poskytuje na pokrytí části nákladů s náhradou mzdy, kterou zaměstnavatel musí vyplácet zaměstnancům proto, že nemohou pracovat z důvodů na straně zaměstnavatele. Je tedy určen pro případy tzv. překážek na straně zaměstnavatele (nikoliv zaměstnance). Koncepce příspěvků je postavena tak, že nárok získá zaměstnavatel až poté, co zaměstnanci náhradu mzdy skutečně vyplatí. Nejde tedy o přímou pomoc, spíše o kompenzaci do budoucna, byť jistě v konečném důsledku pozitivní.

    Zcela unikátním ustanovením dohody je její čl. IX. Hovoří o tom, že uzavřením dohody jsou „vyrovnány veškeré nároky zaměstnavatele vůči České republice z titulu náhrady škody způsobené opatřeními a krizovými usneseními Vlády České republiky vydanými na základě usnesení Vlády České republiky č. 194 ze dne 12. března 2020, kterým vláda v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru /označovaný jako SARS CoV-2/ na území České republiky nouzový stav a ve smyslu § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení  a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, pokud se jedná o škody vzniklé z titulu zákonné povinnosti zaměstnavatele uhradit zaměstnancům náhradu mzdy nebo platu příslušejících zaměstnanci při překážkách v práci uvedených v čl. III této dohody, vzniklé v době, za kterou náleží zaměstnavateli příspěvek dle této dohody…“ formou tzv. narovnání.

    Na toto téma se objevila řada diskusí o tom, že stát bude tlačit podnikatele do toho, aby se vzdali práva na náhradu jakékoliv škody výměnou za pomoc, kterou jim stát poskytne. Podle nás tomu tak ale není. Uvedené ustanovení by mělo vést k tomu, že zaměstnavatel bude muset za období, po které čerpá uvedený příspěvek, zaplatit zaměstnancům příslušnou náhradu mzdy a nebude moci žádat po státu, aby mu pokryl škody tím způsobené. V tomto směru považuji uvedené ustanovení za legitimní. Říká vlastně: Poskytneme Vám příspěvek na náhradu mzdy, výměnou za to po nás nebudete chtít náhradu škody za to, že tuto náhradu mzdy musíte platit. Alternativou je dohodu nepodepsat a domáhat se náhrady škody. To může být složité nejen z důvodu zcela zmatené právní povahy existujících omezení, ale i z důvodu složitého vyčíslení škody.

    Zcela zásadní riziko vidíme v jiné otázce – zaměstnavatel musí pro čerpání příspěvku plnit řadu povinností, uvedených v čl. II dohody. Při jejich porušení (i v dalších situacích) má povinnost příspěvek vrátit. Narovnání tím ale není dotčeno. Zaměstnavatel by tedy měl poctivě ověřit, zda na příspěvek má nárok. A smířit se s tím, že např. „bude dodržovat pokyny a doporučení Ministerstva zdravotnictví a orgánů ochrany veřejného zdraví, s výjimkou případů, kdy je nelze z objektivních důvodů dodržovat.“ Nejde jen o dodržování zákazů a příkazů, ale všech doporučení MZ i dalších orgánů. Zda jde o formalitu, nebo zda si tím stát otvírá dveře k tomu, aby následně již poskytnuté příspěvky vybral zpět, je otázkou.

    V každém případě máme za to, že podnikatel, který splňuje podmínky pro poskytnutí příspěvku, se podpisem dohody nepřipraví o případné nároky na náhradu škody z ušlého zisku apod. (pokud mu vzniknou). Ztratí „pouze“ právo na náhradu škody z důvodu, že musel zaměstnancům nahradit mzdu v době, kdy na tuto náhradu čerpal státní příspěvek. A to pouze v případě, že ono ujednání o narovnání soud v případě sporu uzná za platné (což nelze jednoznačně říci). Musí si ale být vědom rizika, vyplývajícího zejména ze situace, kdy mu příspěvek bude následně odebrán a kdy mu pak nezbude, než domáhat se nejen náhrady škody samotné, ale i neplatnosti uvedeného ustanovení čl. IX o narovnání.

    Pokud se ovšem nakonec skutečně ukáže, že opatření Vlády ČR a ministerstva zdravotnictví byla neplatná (pro rozpor s ústavním pořádkem), uvedené narovnání ztratí jakoukoliv relevanci a nároky na náhradu škody budou všichni (nejen podnikatelé) opírat o zcela jiné paragrafy.

    FacebookTwitter
    Sdílejte
    Předchozí článekDoba krize by neměla vést ke snížení výdajů na obranu
    Další článekVláda obrací veřejnost proti podnikatelům, aneb když Pětadvacítka je vlastně Pětistovka
    Tomáš Nielsen
    JUDr. Tomáš Nielsen je řídícím partnerem advokátní kanceláře Nielsen Legal. Dlouhodobě se věnuje problematice ochrany práv v on-line prostředí. Ať již jde o ochranu firem před zneužitím jejich know-how, ochranu lidí před zneužitím jejich soukromí, lidské důstojnosti, nebo osobních údajů, nebo o správné nastavení business vztahů mezi podnikatelskými subjekty. Vedl řadu projektů v oblasti implementace informačních systémů pro velké banky a výrobní společnosti, zastupoval klienty ve sporech v oblasti IT a poskytoval poradenství i v oblasti regulace (vztahy k ČTÚ, RRTV apod.). Mezi jeho klienty jsou mezinárodně uznávané IT firmy i neziskové organizace, které se věnují ochraně lidských práv i některých ohrožených skupin. Tomáš je laureátem ceny Právník roku v oblasti IT za rok 2019 a Výroční ceny České asociace elektronických komunikací za rok 2014. V minulosti působil jako šéfredaktor odborného časopisu Technologies & Prosperity, ředitel rozvoje podnikatelské sítě IT podnikatelů TUESDAY Business Network (dříve First Tuesday), následně jako právník a posléze partner mezinárodní advokátní kanceláře Rowan Legal. Přednáší telekomunikační právo na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a právo ICT na Fakultě dopravní ČVUT. Je rovněž rozhodcem Mezinárodního rozhodčího soudu v Rize. Byl členem pracovní skupiny Ministerstva kultury SR pro novelu autorského zákona. Tomáš Nielsen je autorem či spoluautorem řady odborných článků a publikací, například komentáře k zákonu o elektronických komunikacích (Linde, 2014), Základy softwarového práva (Wolters Kluwer, 2011), Práva k duševnímu vlastnictví a jejich ochrana (European Commission - Enterprise and Industry, 2009), Company Formations (CorporateINTL, 2009) a dalších.