Lenka Kohoutová, expertka ODS na sociální politiku, komentuje nově schválenou Koncepci sociálního bydlení. Je to úkol pro příští vládu, říká.

Sociální bydlení, dostupné, prostupné bydlení a další názvy, pod kterými se skrývá potřeba pojmenovat systém či službu, která by pomohla lidem v tíživé životní situaci. Housing first, bydlení především, je známé pravidlo, které odborníci doporučují aplikovat při pomoci lidem s návratem z „ulice“ zpět do „běžného života.

Sociální bydlení nejde zúžit jen na lidi, kteří jsou na ulici. Jde především o rodiny, matky samoživitelky, lidi se zdravotním postižením či seniory. Sociální bydlení neznamená „pouze“ ubytovny pro etnické či národnostní menšiny. Pomoc státu či obce s bydlením může potřebovat každý z nás, přesvědčila jsem se o tom na vlastní oči několikrát.

Přijmout systém, rozdělení a jasnou definici toho, co je to vlastně sociální bydlení, je hlavní předpoklad k nastoupení dobré cesty k řešení problému. Ministerstvo práce a sociálních věcí vedené Michaelou Marksovou-Tominovou, tento týden navrhlo, a vláda schválila, koncepci, která by měla hlavní otázky zodpovědět. Jsem velmi ráda, že základní definici a dělení v konceptu najdeme. Ale způsob naplňování je, jemně řečeno, alibistický.

Nejzávažnějším problémem koncepce je povinnost obcí zajistit fond sociálního bydlení. Koncepce dává najevo obcím, že pokud toto nedodrží, pak budou finančně sankcionovány. Chápu, že pokud má-li být nějaké pravidlo respektováno, je třeba stanovit postih za jeho porušení, ale tady nejsme na fotbale nebo v jiném sportu. Pokud stát navalí na starosty další povinnosti a jedinou motivací k jejich plnění bude pohrůžka seškrtání obecního rozpočtu, ministryně zavdává k obcházení takového pravidla, či jeho plnění „jen na oko“, příčinu. Navíc, dle mého názoru, jde o překročení pravomocí státu a zásadní zásah do rozpočtového určení daní. Každá obec ví nejlépe sama, kam směrovat své finanční prostředky, každá obec má právo se s problémy na svém území vypořádat po svém a také má právo říci, že bude korigovat počet ubytoven, nocleháren nebo dalších sociálních bytů a obyvatelé obce budou ti první, kdo se k takovým rozhodnutím vyjádří. Nejlépe pak ve volbách.

A to nechci zmiňovat fakt, že paní ministryně překračuje své pravomoci tím, že v některých částech koncepce zasahuje do pravomocí Ministerstva pro místní rozvoj.

Obci musí být umožněno, aby si nastavila svá pravidla, která jsou ve prospěch většiny, nikoliv ve prospěch někdy problematické menšiny.

V koncepci MPSV se klouže jen po povrchu v posuzování situace daného člověka. Koncepce se nezabývá například bonitou občana v hmotné nouzi, nezabývá se zaviněnou a nezaviněnou hmotnou nouzí, nezabývá se povinností pracovat za sociální dávky.

Co je to „bonita“ občana v hmotné nouzi? Je to určitá historie. Jak dlouho bydlím v dané obci, posílám v dané obci děti do školy a starám se o ně? Snažím si najít práci a žiji řádným způsobem života, neruším noční klid, nepáchám trestnou činnost? O tom se v koncepci nedočteme. Je spíše o tom, jak bude stát bezúčelně rozdávat.

Takže znovu, kam by měl systém takzvaného sociálního bydlení směřovat? Mělo by být jasné pro koho a na jak dlouho je jednotlivý typ sociálního bydlení určen. Měla by být jasně stanovena povinnost příjemce spolupracovat se sociálními pracovníky, hledat si práci a pokud nepracuji na běžném pracovním trhu, pak alespoň v rámci veřejné služby. Dávky na bydlení by se měly testovat na majetek a s tím koncepce počítá, to je správně. Nicméně už se netestuje, kde je partner samoživitelky a proč se nepostará o matku a dítě. Divili bychom se, kolik máme mezi sebou vychytralých párů, kterým se prostě vyplatí být hlášen každý jinde, aby matka jakožto samoživitelka měla nárok na příspěvky na bydlení. Někteří se tím bohužel i chlubí. Dobrou sociální prací, povinností vazby na sociální práci se tento nešvar může vymýtit velmi rychle, s tím však Koncepce moc nepočítá.  Stejně tak se systémem bezbariérového, či chráněného bydlení pro osoby se zdravotním postižením koncepce pracuje jen letmo a alibisticky.

S odstupem několika dnů, co jsem si materiál paní ministryně Marksové-Tominové přečetla, musím bohužel říci, že zakládá spíše problémy obcím a vychází vstříc developerům, kteří jistě „za drobný obnos“ z rozpočtu povinnou kvótu bytů vybudují. To, že tak vzniknou jen nová ghetta v obcích, to že může v důsledku dojít i k zadlužení obcí, to, že koncepce nerozlišuje zaviněnou a nezaviněnou hmotnou nouzi, to paní ministryně řeší způsobem, „vem to čert“, nebo lépe, příští vláda. Současná vláda totiž zvládne zákon maximálně schválit, nikoliv zavést. Problém a finanční tíži zákona tedy ponese někdo úplně jiný.

Lenka Kohoutová, expertka ODS na oblast sociální politiky