Luděk Niedermayer: Komu a jak pomoci

    Premiér Babiš nedávno zmínil, že na pořad dne se může dostat pomoc velkým firmám, a to třeba tím, že do nich vstoupí stát. Mluvil o tom v době, kdy je stále více jasné, že podporu ekonomiky naše vláda zrovna moc nezvládá. Jak z pohledu rychlosti, tak i racionality opatření.

    Otázka toho, zda stát nechá nebo nenechá padnout velkou firmu, kterou dostane na kolena dnešní epidemie, je relevantní. A je čas se o ní bavit. Pouze zahájením této diskuse se můžeme dostat ke smysluplnému mechanismu či rozhodnutí, že žádný takový nemá vzniknout.

    Nesmíme ale zapomenout, že sekvence státních intervencí by měla jít od poměrně velkorysé a co nejvíce automatické pomoci firmám malým (a živnostníkům), kde by ve hře měla být i podpora ve formě „dotací“, přes podporu firem středních, která by, kromě krytí přímých důsledků (což není fakticky pomoc), měla již více stát na podporovaných úvěrech či systémových opatřeních typu kurzarbaitu, po užší rozsah podpory firem velkých (nejen proto, že by mohly bez rozdílného přístupu „vybrat“ peníze na podporu podniků menších, ale i proto, že musí být více odolné).

    Kolaps některých částí ekonomiky, třeba turismu nebo dopravy, ale otevírá otázku, co v případě, kdy „standarní“ pomoc nebude stačit. V situaci, kdy je byznys firmy tak hluboce zasažen, že úvěr, kterým by stát chtěl podnik podpořit, by nebyl s velkou pravděpodobností splatitelný, se pomoc vratná mimoděk mění na nezamýšlenou nevratnou podporu.

    Rozhodování o „neúvěrové, často nesystémové“ pomoci velké firmě je vždy ošidné. Problémem je vždy nedostatek transparence (každý případ je jiný, řešení je třeba obvykle rychle) a riziko poškození tržní soutěže. A nakonec, jde i o peníze, neb takováto intervence se může snadno změnit ve velkou ztrátu pro stát (zatímco minulé zisky firmy zůstanou jejím majitelům – což je pro nejen ekonomicky, ale i společensky špatné).

    Je tedy nejvyšší čas stanovit základní principy, které by takovéto „intervence“ (pokud nejde o pravděpodobně návratné poskytnutí úvěrů či „standardní“ kuzarbeit dostupný i pro ostatní) měly splňovat. Osobně bych zvažoval tyto body:

    1. Nelze problém řešit standarní cestou, třeba vstupem nových akcionářů a podobně. Jsou vskutku všechny cesty vyčerpány? (Situaci, kdy se jen akcionáčům „nehodí“, není přijatelná).
    2. Způsobí „standarní postup“, tedy kupříkladu konkurz, restrukturalizace či dokonce zánik firmy příliš vysoké škody pro ekonomiku, a tudíž může být státní intervence pro společnost výhodnější? (Není vždy snadná otázka, ale pokus o posouzení je třeba).
    3. Má byznys firmy dobré vyhlídky na kontinuitu? (Třeba v oblasti dálkové turistiky je to sporné, třeba u automobilky asi méně, podporovat firmu, která zahyne, smysl nedává).
    4. Jakým způsobem zamezit poškození konkurenčního prostředí? (Třeba podpora jednomu většímu dopravci a nepodpora dopravců konkurečních nesmí být výsledkem).
    5. Jak maximalizovat šanci na to, že operace státu se vyplatí nejen ekonomiky (zamezí vysokému nákladu), ale i finančně? (Poučení z většiny „pomoci“ finančním institucím po krizi roku 2009, která byla pro vlády často velmi lukrativní, se nabízí).

    Pouze v případě nalezení uspokojivých odpovědí na tyto (a mnohé další) otázky, by konkrétní pomoc mohla být na stole. A může být pro naše hospodářství věcí racionální.

    Dodatečným rizikem pro naši situaci je bohužel osoba pana premiéra. Myšlenku, že se svými přáteli miliardáři domluví na tom, jak jim stát (který hodlá řídit jako svou firmu) pomůže, občané to zaplatí a konkureční firmy utrpí, není zas tak snadné zapudit.

     

    FacebookTwitter
    Sdílejte
    Předchozí článekČeská vládní fantasy = žádné peníze pro zaměstnance! Poraďte si sami, měli jste si našetřit! říká tvrdě vláda
    Další článekMáme se bát toho, že Česká národní banka zneužije zvýšené pravomoci, o které nyní prostřednictvím Ministerstva financí žádá? Nikoliv!
    Luděk Niedermayer
    Poslancem Evropského parlamentu jsem byl zvolen za TOP 09/STAN v květnu 2014 a pak znovu na konci května 2019. V listopadu 2017 jsem se pak stal členem strany TOP 09. V Evropském parlamentu náleží naše skupina poslanců, stejně jako poslanci zvolení za KDU-ČSL do poslaneckého klubu Evropské lidové strany (ELS). V klubu jsme vytvořili společnou delegaci, kterou vedu. Jsem místopředsedou Hospodářského a měnového výboru (ECON) a jako náhradník působím ve Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku (ITRE) a nově ve Výboru pro dopravu a turismus (TRAN). Byl jsem členem Zvláštního výboru pro daňová rozhodnutí a jiná opatření podobná svojí povahou nebo účinkem (TAXE a TAXE 2) a Vyšetřovacího výboru pro prošetření údajných porušení a nesprávného úředního postupu při uplatňování právních předpisů Unie v souvislosti s praním peněz, vyhýbáním se daňovým povinnostem a daňovými úniky (PANA). Na práci těchto tří výborů navazuje další Zvláštní výbor pro finanční kriminalitu, vyhýbání se daňovým povinnostem a daňové úniky (TAX3), kterého jsem byl od března 2018 členem a spolu-zpravodajem závěrečné zprávy. Od konce roku 2015 do března 2016 jsem byl dále náhradníkem ve Vyšetřovacím výboru pro měření emisí v automobilovém průmyslu (EMIS). Působím také v Delegaci pro vztahy se Spojenými státy a jsem náhradníkem v Delegaci pro Korejský poloostrov. Nicméně těžištěm mé práce je výbor ECON a práce za naši delegaci v rámci ELS. Politikem jsem do roku 2014 nikdy nebyl. Předtím jsem pracoval jako ředitel v Deloitte ČR (2008-2014) a jako zaměstnanec České národní banky (1991-2008), kde jsem byl členem Bankovní rady (1996-2008) a viceguvernér v České národní bance od prosince 2000. Vystudoval jsem Operační výzkum a teorii systémů na brněnské Masarykově univerzitě (dříve UJEP).