Premiér Babiš nedávno zmínil, že na pořad dne se může dostat pomoc velkým firmám, a to třeba tím, že do nich vstoupí stát. Mluvil o tom v době, kdy je stále více jasné, že podporu ekonomiky naše vláda zrovna moc nezvládá. Jak z pohledu rychlosti, tak i racionality opatření.

Otázka toho, zda stát nechá nebo nenechá padnout velkou firmu, kterou dostane na kolena dnešní epidemie, je relevantní. A je čas se o ní bavit. Pouze zahájením této diskuse se můžeme dostat ke smysluplnému mechanismu či rozhodnutí, že žádný takový nemá vzniknout.

Nesmíme ale zapomenout, že sekvence státních intervencí by měla jít od poměrně velkorysé a co nejvíce automatické pomoci firmám malým (a živnostníkům), kde by ve hře měla být i podpora ve formě „dotací“, přes podporu firem středních, která by, kromě krytí přímých důsledků (což není fakticky pomoc), měla již více stát na podporovaných úvěrech či systémových opatřeních typu kurzarbaitu, po užší rozsah podpory firem velkých (nejen proto, že by mohly bez rozdílného přístupu „vybrat“ peníze na podporu podniků menších, ale i proto, že musí být více odolné).

Kolaps některých částí ekonomiky, třeba turismu nebo dopravy, ale otevírá otázku, co v případě, kdy „standarní“ pomoc nebude stačit. V situaci, kdy je byznys firmy tak hluboce zasažen, že úvěr, kterým by stát chtěl podnik podpořit, by nebyl s velkou pravděpodobností splatitelný, se pomoc vratná mimoděk mění na nezamýšlenou nevratnou podporu.

Rozhodování o „neúvěrové, často nesystémové“ pomoci velké firmě je vždy ošidné. Problémem je vždy nedostatek transparence (každý případ je jiný, řešení je třeba obvykle rychle) a riziko poškození tržní soutěže. A nakonec, jde i o peníze, neb takováto intervence se může snadno změnit ve velkou ztrátu pro stát (zatímco minulé zisky firmy zůstanou jejím majitelům – což je pro nejen ekonomicky, ale i společensky špatné).

Je tedy nejvyšší čas stanovit základní principy, které by takovéto „intervence“ (pokud nejde o pravděpodobně návratné poskytnutí úvěrů či „standardní“ kuzarbeit dostupný i pro ostatní) měly splňovat. Osobně bych zvažoval tyto body:

1. Nelze problém řešit standarní cestou, třeba vstupem nových akcionářů a podobně. Jsou vskutku všechny cesty vyčerpány? (Situaci, kdy se jen akcionáčům „nehodí“, není přijatelná).
2. Způsobí „standarní postup“, tedy kupříkladu konkurz, restrukturalizace či dokonce zánik firmy příliš vysoké škody pro ekonomiku, a tudíž může být státní intervence pro společnost výhodnější? (Není vždy snadná otázka, ale pokus o posouzení je třeba).
3. Má byznys firmy dobré vyhlídky na kontinuitu? (Třeba v oblasti dálkové turistiky je to sporné, třeba u automobilky asi méně, podporovat firmu, která zahyne, smysl nedává).
4. Jakým způsobem zamezit poškození konkurenčního prostředí? (Třeba podpora jednomu většímu dopravci a nepodpora dopravců konkurečních nesmí být výsledkem).
5. Jak maximalizovat šanci na to, že operace státu se vyplatí nejen ekonomiky (zamezí vysokému nákladu), ale i finančně? (Poučení z většiny „pomoci“ finančním institucím po krizi roku 2009, která byla pro vlády často velmi lukrativní, se nabízí).

Pouze v případě nalezení uspokojivých odpovědí na tyto (a mnohé další) otázky, by konkrétní pomoc mohla být na stole. A může být pro naše hospodářství věcí racionální.

Dodatečným rizikem pro naši situaci je bohužel osoba pana premiéra. Myšlenku, že se svými přáteli miliardáři domluví na tom, jak jim stát (který hodlá řídit jako svou firmu) pomůže, občané to zaplatí a konkureční firmy utrpí, není zas tak snadné zapudit.