Den daňové svobody bude o tři dny dříve než loni, hlásal novinový titulek 19. června. Češi budou na stát pracovat o pár dnů víc, než v roce 2020, objevilo se v novinách o pár dní později, konkrétně 25. června. Čert aby se v tom vyznal, zvláště, když ani jedno z těchto dat neodpovídá realitě.
Ryze akademický spor ekonomů je veden o to, podle čeho správné datum Dne daňové svobody vypočítat. Jedna část expertů zastává názor, že je nutné porovnat výdaje státu s hrubým domácím produktem, jiní soudí, že ke správnému datu dojdeme, když naopak porovnáme příjmy státu s národním důchodem. Ani si toho experti nevšimli, a úplně se jim v jejich disputacích ztratil konkrétní daňový poplatník, živnostník, podnikatel a jejich zaměstnanec.
Státu totiž neplatíme jen odvody ze mzdy a daň z příjmu, jak se domnívají ekonomičtí experti. Nároky státu jsou mnohonásobně vyšší.
Po zaplacení daně z příjmu a sociálního a zdravotního pojištění (ve skutečnosti to není pojištění, ale daň), nám zůstanou tzv. čisté, tedy zdaněné peníze. A z těch zdaněných peněz začneme státu odvádět další tisícikoruny. Je tady daň z přidané hodnoty, daň spotřební a různé poplatky. A těmi nás stát nekompromisně, byť skrytě, zdaňuje dál.
S našimi již zdaněnými penězi jdeme nakupovat, a ze všeho odvádíme státu DPH, daň z přidané hodnoty. Potraviny, oblečení, knihy, hračky, boty, sportovní potřeby, prostě vše nakupujeme s DPH. Tuto daň sice platíme podnikateli, který nám zboží prodá, on ji však odvede státu, tedy ji přes podnikatele posíláme do státního rozpočtu.
Taky platíme elektřinu, plyn, odvoz odpadků, správu domů či opravy bytů, a to vše pořád s DPH pro stát.
Jezdíme hromadnou dopravou? S DPH. Navštěvujeme koncerty, divadla, chodíme do galerií, na hrady či zámky? Vše s DPH.
Téměř všichni jezdíme autem. Pohonné hmoty, servis, náhradní díly, oleje atd, vše s DPH pro stát.
Z ceny nafty či benzínu ovšem neodvedeme státu jen DPH, ale i spotřební daň, takže z každého litru za 30Kč zaplatíme státu nejméně 18Kč. A to ještě není to nejhorší.
Nejvíce stát těží z našich neřestí, zálib či slabostí. Lidé, kteří kouří nebo pijí alkohol, živí tento stát ještě usilovněji. Krabička cigaret za 100Kč stojí ve skutečnosti jen asi 20Kč, protože z té stovky jde nejméně 80Kč rovnou státu. A u alkoholu je to podobné.
Navíc ze svých již zdaněných peněz platíme různé poplatky za úkony úředníků, platíme kolky na různá potvrzení, prostě platíme práci úředníků, které už tak živíme z našich daní.
Platíme, platíme a platíme. A platíme státu, který si tím živíme. Trik spočívá v tom, že si toho ani nevšimneme. Politici a úředníci dělají, jako by naše zdanění končilo tím, že zaplatíme daň z příjmu a odvody z mezd. A pak tiše a nenápadně berou z našich peněz víc a víc.
Podtrženo a sečteno, stát nám sebere asi 70 % z ceny naší práce. Sedmdesát procent! Rozumíte tomu? Z každých deseti tisícovek jich sedm odevzdáme státu. A politici a úředníci mají tu drzost tvrdit, že to zaměstnavatelé platí špatně své zaměstnance?! Ne, máme jen hladový, přebujelý stát. Máme politiky a úředníky, kterým se zalíbilo hodně peněz nám sebrat a potom, aby s nimi mohli po svém „hospodařit“.
Co je to tedy ten Den daňové svobody? Den, kdy přestaneme dělat na stát a začneme dělat na sebe, a ten letos nastane až 15. září! Chceme to tak? Necháme si takové vyžírání líbit?
P.S. A víte, proč se ve středověku daním říkalo desátek?
Radomil Bábek
předseda výboru Podnikatelských odborů
