Pátek, 16. dubna, 2021

Česko: best in banking, best in economy

Česko: best in banking, best in economy
Luděk Niedermayer, europoslanec TOP 09 a bývalý víceguvernér ČNB. Foto: archiv redakce ED

Na jednom z českých serverů se před pár dny objevily rozhovory s guvernérem ČNB Jiřím Rusnokem. Prakticky ve stejnou dobu jsem byl na jedné z nesčetných debat o pandemické a postpandemické ekonomice, kterou vedeme například s experty OECD, Mezinárodním měnovým fondem či dohledovými autoritami.

Konfrontace těchto odlišných pohledů je natolik zajímavá, že jsem se o ní rozhodl napsat. V rozhovoru pana guvernéra mne totiž zaujalo hned několik věcí.

První z rozhovorů je postoj k možnému přehřátí na trhu nemovitostí, které pana guvernéra „neznepokojuje, neb je věcí jednotlivých dlužníků. Banky mají problém vyřešen, neb dlužníky prověřují a mají rezervy a kapitál“.

To vyvolává dojem, jako bychom opominuli, že jednotlivé riziko úvěru, za jistých okolností, přerůstá v riziko systémové. Zrovna v případě úvěrů na nákupy nemovitostí je to velmi obvyklé (velká část bankovních krizí má spojitost s bublinou na trhu aktiv) a důsledky pro banky (a tím celou ekonomiku) bývají značně citelné. To, že ceny nemovitostí v mnoha částech země se zcela odtrhly od příjmů dokonce i střední třídy, jasně naznačuje, že musí dojít ke sbližování. Může se odehrát snížením cen nemovitostí nebo velmi rychlým růstem příjmů. Nevím, zda druhá varianta je pravděpodobná (a je otázka, zda by to nepřineslo vyšší inflaci, kterou by hypoteční dlužníci pocítili na růstu úroků), ale mně osobně se jeví jako více pravděpodobná varianta první, kterou podporuje i možný dlouhotrvající pokles poptávky, třeba po krátkodobém ubytování turistů (což byl jeden z motorů růstu cen).
V rozhovoru též padlo, že národní banka je znepokojena vysokými poplatky (u hypoték). Zy jsou reflexí slabé konkurence na trhu. A proto by mne zajímalo, jak si ČNB vysvětluje, že konkurence na našem trhu, jejíž nedostatek právě ony tučné zisky bank vyrábí, dále klesne tím, že z trhu odchází další banky (a zda to třeba nesouvisí s vysokými náklady na regulaci).

V druhém rozhovoru o, „krizové“ části padlo: „Struktury společnosti a ekonomiky nejsou fatálně rozvráceny. Nejsme po válce ani doprostřed České republiky nespadla kometa… A my věříme a očekáváme, že by se ekonomika mohla postupně vracet k normálu.“

Obávám se, že to je pohled trochu zjednodušující a nekoresponduje s diskusemi, které ve své práci v Ekonomickém výboru v Evropském parlamentu již měsíce vedu. Hlavním otazníkem je totiž velmi neobvyklý způsob reakce států a vlád na tuto krizi. Zatímco u minulých krizí již od jejich nástupu nesly jejich náklady ve velké míře podniky a občané, v případě této krize na sebe v obrovském rozsahu vzaly náklady státy (nejen v Evropě, ale ve většině rozvinutých zemí), právě z důvodu spuštění řady podpůrných mechanismů a někdy i „vypnutí“ bankrotových zákonů, s cílem umožnit přežití co nejvíce firem.

Proto jsou dnes viditelné náklady na krizi zatím jen malé (minimum bankrotů, jen mírný růst nezaměstnanosti), a to i přesto, že krize je z hlediska propadu ekonomiky (v EU klesl HDP zhruba o 6%) velmi citelná. Tato podpora od států má dva dopady: prvním, velmi viditelným dopadem, jsou obrovské schodky státních rozpočtů (shodou okolností též často kolem 6% HDP) a s ním spojený růst dluhu v poměru k HDP (ten číselně zvýší i pokles jmenovatele zlomku). I když dnes, v situaci, kdy řada zemí na dluh platí nízké ne-li záporné úroky, se nezdá být ufinancování vysokého dluhu složité, sázet na to ale může být velmi riskantní cestou.

Druhý, méně uchopitelný problém je to, jak velký podíl dnes podporovaných podniků do konce krize přežije. K pádům bezesporu dojde, ať už tím, že i přes finanční podporu od státu to nebude stačit k jejich udržení, nebo v sektoru, ve kterém podnikají, bude trvat oživení příliš dlouho. Bude proto velmi delikátní úkol pro státy, aby postupně podporu „odstavily“ a namísto podpory některých podniků a sektorů se soustředily na zmírnění škod spojených s pádem firem. Úspěch v tomto „přepnutí“ ovlivní rychlost návratu ekonomického růstu.

Je ale zcela jasné, že k pádům citelného množství podniků dojde. Způsobí to snížení růstu ekonomiky (pokles potenciálního růstu), který bude delší, pokud nebude ekonomika flexibilně přesouvat uvolněné kapacity do odvětví, kde poptávka existuje. A krachy podniků budou znamenat i ztráty pro finanční instituce. Odhadnout jejich rozsah je dnes prakticky nemožné, ale právě toto je riziko, o kterém v rozhovoru s panem guvernérem nebyla řeč. Přitom až „odstavení podpor“ ukáže, jak moc jsou „struktury ekonomiky poškozeny“ (nemluvě o tom, že obrovskému nárůstu nedůvěry ve stát a vládu, který vyvolalo selhání obou při zvládání pandemie, bych označil i poškození naší společnosti za nepříliš daleké „fatálnímu“).

Naše ekonomika bude proto zřejmě krizí zasažena více než jiné. Naše podpůrné ekonomické programy jsou plné chaosu a neefektivity, což naznačuje, že počet firem, které „nepřežijí“, bude spíše vysoký. To přispívá k tomu, že naše rizika se mi jeví, i přes nízké zadlužení státu (které bude podstatně zvyšovat bohužel i neodpovědné rozhodnutí parlamentu výrazně nafouknout strukturální deficit), spíše naprůměrná.
Nad to jsou na stole i další faktory, které cestu naší ekonomiky z krize mohou učinit nesnadnou. V dalších letech nás totiž doženou například změny v automobilovém průmyslu (naše automobilky totiž nejsou příliš orientované na nastupující elektromobilitu) a vlastně i fenomén, že velká část ekonomiky stojí na tom, že mzdy budou i nadále nízké. Vzhledem k vývoji demografie nemáme též udržitelně nastaven penzijní systém a ani další části veřejného sektoru nejsou na stárnutí populace dost připraveny.

Problémem ale může být i to, co část lidí považuje za naši výhodu – nepřijetí eura. S tím může být spojen nejen nevítaný vývoj kurzu (třeba dnes naší ekonomice asi úplně neprospívá posílení kurzu), ale s plovoucím kurzem je spojeno i riziko vyšších úrokových sazeb, které může být vyvoláno reakcí na vyšší inflaci či oslabení kurzu. A vyšší úroky mohou do větších problémů dostat i financování státního rozpočtu (i dnes platíme v rámci EU jedny z vyšších úroků na státní dluh) a občany a firmy, co mají úvěry s plovoucí sazbou. Navíc, na rozdíl od situace zemí Eurozony, nemáme k dispozici podpůrné či záchranné mechanismy, jakou jsou intervence ECB či zdroje krizového fondu ESM.

Zdá se mi tedy, že by od klíčových a respektovaných aktérů mohlo k dnešní situaci zaznít přece jen trochu víc. Při diskusích v Evropském parlamentu o dopadech krize v bankovním sektoru zaznělo, že na dnešní rizik plnou situaci existují 3 typy reakcí. První je nepřiznání problému, druhým jeho připuštění, ale jen v obecné rovině bez konkrétních kroků na zmírnění rizik (.. a pak se uvidí), a třetí, který rizika kvantifikuje a snaží se je, či jejich dopady, snížit. Byl bych nerad, kdybychom patřili do první skupiny, a myslím, že ani reakce dle té druhé, naší budoucnosti nepomůže.

Ne vše (tedy ani škody) je předem dáno. Je tedy jasné, že čím lépe bude stát sehrávat svou ekonomickou roli, a dohledové instituce dohlížet nad zdravím finančního sektoru, tím budou dopady pandemie v ekonomice a bankách menší. A zásadně může pomoci efektivní využití tisícovky miliard, které v dalších 6 letech můžeme získat z rozpočtu EU.
S dnešním fungováním vlády nejsou, dle mého soudu, vyhlídky (aspoň pro efektivní hospodářskou politiku) moc neradostné (pokud vycházíme z jejího dosavadního „výkonu“), ale o tom, kdo ji vystřídá po volbách a zda prokáže podstatně vyšší kompetenci, spekulovat nechci. Nutně ale zlepšení potřebujeme.

Vůbec neříkám, že naši ekonomiku čekají krizové momenty či dokonce katastrofa. Ale cesta z této krize bude díky povaze a způsobu reakce států na ni, bezesporu plná překvapení, včetně těch, které mohou postihnout finanční sektor. Pokud si včas neuvědomíme, v jaké situaci jsme (nepochopíme, že zjevně nejsme nejen „best in covid“, v hospodářské politice jsme na tom zřejmě jen o něco málo lépe a pochybuji, že jsme „best in banking“), nebudeme nuceni lépe pochopit dnešní situaci a hledat lepší řešení. Navíc, kvůli špatné hospodářské politice vlády a (dle mého soudu) chybnému rozhodnutí parlamentu o snížení daní, máme velmi malý manévrovací prostor pro naši politiku, a tím i menší „prostor pro chyby“, pokud chceme naši ekonomiku (a tím naše občany) ochránit před krizí horší, než by musela nastat.

Stejně jako v případě selhání při zvládání pandemie by za možná selhání, špatná či pozdě přijatá rozhodnutí, nezaplatil nikdo jiný než všichni občané. A k finanční ceně by se přidala navíc cena ve formě dalšího poklesu důvěry lidí ve fungování našeho státu.

Luděk Niedermayer

europoslanec za TOP09

FacebookTwitter
Previous article Home office nesmí vést k nekonečné pracovní době a vyhoření zaměstnanců
Next article Jesenická výzva II. Stanovisko k úvahám o lockdownu průmyslových aktivit
Luděk Niedermayer
Poslancem Evropského parlamentu jsem byl zvolen za TOP 09/STAN v květnu 2014 a pak znovu na konci května 2019. V listopadu 2017 jsem se pak stal členem strany TOP 09. V Evropském parlamentu náleží naše skupina poslanců, stejně jako poslanci zvolení za KDU-ČSL do poslaneckého klubu Evropské lidové strany (ELS). V klubu jsme vytvořili společnou delegaci, kterou vedu. Jsem místopředsedou Hospodářského a měnového výboru (ECON) a jako náhradník působím ve Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku (ITRE) a nově ve Výboru pro dopravu a turismus (TRAN). Byl jsem členem Zvláštního výboru pro daňová rozhodnutí a jiná opatření podobná svojí povahou nebo účinkem (TAXE a TAXE 2) a Vyšetřovacího výboru pro prošetření údajných porušení a nesprávného úředního postupu při uplatňování právních předpisů Unie v souvislosti s praním peněz, vyhýbáním se daňovým povinnostem a daňovými úniky (PANA). Na práci těchto tří výborů navazuje další Zvláštní výbor pro finanční kriminalitu, vyhýbání se daňovým povinnostem a daňové úniky (TAX3), kterého jsem byl od března 2018 členem a spolu-zpravodajem závěrečné zprávy. Od konce roku 2015 do března 2016 jsem byl dále náhradníkem ve Vyšetřovacím výboru pro měření emisí v automobilovém průmyslu (EMIS). Působím také v Delegaci pro vztahy se Spojenými státy a jsem náhradníkem v Delegaci pro Korejský poloostrov. Nicméně těžištěm mé práce je výbor ECON a práce za naši delegaci v rámci ELS. Politikem jsem do roku 2014 nikdy nebyl. Předtím jsem pracoval jako ředitel v Deloitte ČR (2008-2014) a jako zaměstnanec České národní banky (1991-2008), kde jsem byl členem Bankovní rady (1996-2008) a viceguvernér v České národní bance od prosince 2000. Vystudoval jsem Operační výzkum a teorii systémů na brněnské Masarykově univerzitě (dříve UJEP).