Už jsem také rezignoval. Proč něco psát o Národní galerii, kterou politici dovedli až ke smutné hranici, za níž už nikoho nezajímá. Je neviditelná, nudná, nezajímavá. Z jakého důvodu tedy opakovat mnohokrát napsané. Jde zejména o účelový výběr Alicje Knast do funkce ředitelky Národní galerie doktorem Cvachem české politiky, tehdejším ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem.

Zaorálek Knast jmenoval jen proto, aby nemusel jmenovat úspěšného ředitele Moravské galerie v Brně a čerstvého držitele Ceny Ministerstva kultury Marka Pokorného. Ten byl navíc jako nestraník svého času stínovým ministrem kultury ODS. Mohl také jmenovat výrazného, byť kontroverzního Jiřího Fajta. Zvolil ale polskou kulturní manažerku. Ta se až do odchodu Zaorálka ve funkci ředitelky Národní galerie rozhlížela.

Marek Pokorný v galerii PLATO nebo Jiří Fajt v Drážďanech ukazují, že by byli rozhodně lepší volbou než Alicja Knast, která se za dva roky nedokázala sžít s prostředím české kultury. Nezná jej, nekomunikuje s kulturní obcí, zabývá se mikromanagementem a podle mnoha indicií řídí Národní galerii značně chaoticky.

Apatie výrazných osobností

Svědčí o tom vysoká fluktuace na pozicích specializovaných pracovníků produkce, marketingu a narůstající apatie výraznějších odborných osobností Národní galerie, které zvažují odchod. Smutnou realitou je fakt, že paní generální ředitelku české kulturní společenství bohužel nezná. I proto ji, mimo jiné, ani nepřijalo.

Proč ale o paní Alicji Knast píšu. Přiměl mne k tomu její příspěvek na facebooku. U její nové a krásné fotografie napsala jedna z fanynek hodnocení: Vzhled laskavosti. Její odpověď mne zarazila: Obávám se, že lidé, kteří se mnou spolupracují, to nebudou moci potvrdit. Po těchto slovech, která jsou asi upřímná, protože neprošla korekturou jako při řízených, prázdných a bezobsažných rozhovorech o budoucích plánech vedení Národní galerie, nezbývá než se do hodnocení pustit.

Zavřené či poloprázdné výstavní prostory

Dva roky je zavřený Palác Kinských na Staroměstském náměstí. Veletržní palác je poloprázdný. V důsledku špatného odhadu situace a nevhodného způsobu komunikace se Senátem zřejmě přijde Národní galerie o možnost pravidelně vystavovat ve Valdštejnské jízdárně na Malé Straně. Instituce je podfinancovaná jako nikdy a není vidět žádné světlo na konci tunelu, které by znamenalo obrat k lepšímu. Na rok 2024 není doposud plánována ani jedna výstava.

Mé obavy nad manažerskými schopnostmi Alicje Knast jsem už vznesl v mých článcích Národní galerie volá o pomoc a Marné hledání koncepce Národní galerie.

V rostoucí konkurenci Muzea Kampa, Kunsthalle Praha, ale také Drážďan, které leží co by kamenem dohodil, a velmi pravděpodobně i Pražského hradu, kde za nového prezidenta a jeho kancléřky dojde k opětovnému nastartování výstavních aktivit, se už nejedná pouze o odpovědnost a neschopnost stávající generální ředitelky Knast, ale přímo ministra kultury Martina Baxy.

Totální rezignace

Ministr i kulturní obec totálně rezignovaia na zájem o osud Národní galerie. Ta se kvůli politikům stala marginální, bezvýznamnou a neviditelnou institucí. Nikde žádný signál či znamení, že dojde na změnu k lepšímu. V kuloárech zmiňovaná nová pozice uměleckého ředitele Národní galerie by byla opravdovým výsměchem.
S napětím bych pak očekával výsledek tohoto výběrového řízení. Že by vyhrál zase někdo z Plzně, odkud ministr Baxa pochází? Už tak si nemyslím, že klíčová poradkyně pro oblast muzeí a galerií je správnou volbou. Plzeň je ale rodina.

Zásadní otázka směřuje také k Uměleckoprůmyslovému muzeu a Galerii Rudolfinum. V čele obou institucí stojí ředitelé déle než čtvrtstoletí. Má pan ministr Baxa jasno, kam tyto instituce budou dlouhodobě mířit? Nejde přece o místa pro „kamarády,“ ale o zásadní manažerské pozice na dlouhé roky a mimořádnou šanci pozitivně ovlivnit kulturní, výstavní a akviziční klima v České republice.

Národní plán obnovy jako memento

Rozhodně se nesmí jednat o kosmetické změny. Vedle Pražského jara, Filmového festivalu v Karlových Varech a Quadrienále patřilo od 60.let minulého století k několika málo tuzemským přehlídkám se světovým dosahem také mezinárodní bienále grafického designu pořádaného Moravskou galerií v Brně. Proč došlo k jeho zrušení, navíc bez jakékoliv reakce ministerstva kultury, je mi záhadou. A jak navázat na jednou ukončené? To si lze představit jen těžko.

Mementem špatného ministra je výše zmíněný doktor Cvach české politiky Lubomír Zaorálek a jeho Národní plán obnovy. Jeden velký nic. Pan ministr Baxa snad občas správně pokládá otázky, ale zatím neodpovídá. Co si slibuje od Zákona o veřejných institucích v kultuře? Jaké problémy rezortu může vlastně řešit? Co bude dělat se špatně připravenou novelou zákona o České televizi a Českém rozhlase? Jaké budou další priority pro budoucí programy EU?

Zatím vnímám ministra kultury Martina Baxu jako typicky udržovacího ministra typu lidovce Daniela Hermana, kterého ODS právě za tento přístup kritizovala. Bylo by smutné, kdyby talentovaný politik a místopředseda strany skončil v kategorii: nic se od něj nečeká. Mně osobně by to bylo líto.

Jan Večerek