Zpráva vyšetřovací komise je dílo politiků, kteří se jednoznačně orientují na sdělení, která dotčené osobnosti kauzou Ostravsko-Karvinských dolů chtějí slyšet, rozhodně však nejde o právně a ekonomicky podložený dokument. Je jen otázkou, jak dalece skutečně komise neměla k dispozici dostatek odborníků, aby její zjištění podřadila pod příslušnou právní úpravu, nebo v jaké míře jde o postup vědomý.

V každém případě by zasloužila nestrannou, nepodjatou a právem podloženou revizi. O náznak takové analýzy jsem se pokusil ve sborníku sedmi kapitol bez ambice být jediným nestranným interpretem námitek, naopak. Bylo by vhodné, aby další nepodjatí odborníci kauzu i mé návrhy posoudili, uvedli odborné námitky a jejich odůvodnění. Jinak celá práce komise ztrácí jakýkoliv význam a vypovídací hodnotu.

Podle mého závěru jde o zásadní nepochopení právní a ekonomické i politické podstaty změn, které přineslo období let 1989 až 1991, procesů završené namísto státem vlastněných a ovládaných podniků vznikem obchodních soukromoprávních korporací. A současně i nepochopení podstaty akciové společnosti, roli akcionářů – investorů. Legitimitu jejich úkonů při správě a hospodaření této již privátní firmy, byť by v určité době měl majoritní akciový podíl stát.

Jak stručně a srozumitelně tyto námitky vyjádřit?

Zatím co před rokem 1989 byla drtivá většina existujících podniků v socialistickém společenském vlastnictví a národní podniky měli k výrobním prostředkům a dalšímu definovaném či svěřenému majetku právo hospodaření ( s výjimkou družstev), tak deetatizací stát tyto instituty práva zrušil, přeměnil jejich právo hospodaření na právo vlastnické, upravil jednotlivé obchodní korporace zákonem, ústavně zakotvil ochranu vlastnictví, a v případě akciových společností (což je případ OKD) ve fázi druhé, v privatizaci nabídl různými formami fyzickým či právnickým osobám v privatizaci kupónové či prodejem akcií, které vlastnil stát. To vše v rozmezí prakticky dvou – tří let za většinové podpory těchto procesů občany s nadějí, že privátní vlastník bude lepším hospodářem než stát.

Že v tomto procesu občas postupoval s malou obezřetností, nevyužíval instituty a různé podmínky ve vztahu k nabyvatelům akcií je nesporné. Úkony mnohdy byly prováděny v neodpovídajícím legislativním prostředí, ekonomické cíle předbíhaly právní úpravu.

Komise však zcela ignoruje logický důsledek a podstatu (v tomto případě) akciové společnosti. Vložením majetku do akciové společnosti a vydáním akcií (byť všechny držel stát), se s majetkem může nakládat jen formou určenou zákonem v mezích kompetencí statutárních orgánů či valné hromady akcionářů. Nelze při prodeji akcií se odvolávat jen na majetkově atraktivní části – například na bytový fond, když zároveň za firmou jsou například pohledávky bank. Ohodnocení akcií je v praxi odvozováno od hodnoty akcie na trhu, možná též poměru aktiv a pasiv.

Stát, jako do určité doby majoritní vlastník akcií mohl v té době (do roku 1996) usnesením valné hromady provést delimitaci – rozdělení společnosti a v mezích práva nakládat odděleně s jeho částmi – tedy i s byty, jak to později (v roce 2006) udělal vlastník privátní. To vše jsou úkony v mezích práva, pokud nelze prokázat porušení povinnosti řádného hospodaření či jiný konkrétní trestný čin.

V tom důsledku též úkony vyšetřovatelů Policie ČR a úkony státních zástupců v mnoha ohledech nemohou obstát ve vztahu k aktérům, je však věcí justice, nikoliv mým, aby se s tím dle práva vypořádala. Snad pochopí, že jediný algoritmus je úprava práva korporátního, postup akcionářů v mezích práva, jejich neodpovědnost za hospodaření firmy, naopak plná odpovědnost statutárních orgánů a to neomezeně, veškerým svým majetkem. To ovšem komise (bez ohledu na institut promlčení) prakticky neuvádí, ač v těchto orgánech plnili funkci též mnozí politici.

Svůj názor se chci pokusit srozumitelně vyjádřit v přiložených 8 kapitolách nazvaných „Odborná stanoviska“. Ten název jsem zvolil nikoliv s ambicí být jediným odborným komentátorem privatizace OKD, ale abych obsah oddělil od politických proklamací a říkal veřejnosti pravdu, ač nemusí být vždy příjemná dotčeným osobám.

Po jejich přečtení si, prosím, odpovězte sami na otázku položenou v nadpisu.

Odborné stanovisko č. 1

Vlastnictví domů a bytů firmou OKD a.s. a jejich právních nástupců.

Tvrzení – stanovisko komise:

Základem pro privatizaci státního podniku OKD bylo rozhodnutí č. 208/1990 ministra

hospodářství České a Slovenské Federativní Republiky, pana Vladimíra Dlouhého, ze dne 29. 12.1990, č. j. 1804/401. Tímto rozhodnutím byl ke dni 1. 1. 1991 zrušen bez likvidace státní podnik Ostravsko-karvinské doly a současně vznikla akciová společnost Ostravsko-karvinské doly.

Součástí rozhodnutí byl rovněž zakladatelský plán OKD, a. s., který zahrnoval mj. převedení celého bytového fondu státního podniku OKD do OKD, a. s., což v dané době zahrnovalo celkem cca 46 tisíc bytů. Samotná realizace rozhodnutí nebyla podle názoru vyšetřovací komise v souladu s právními předpisy, neboť byla provedena v době, kdy daný postup nebyl právně možný. Podle komise může být v rozporu s tehdy platným a účinným zákonem č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví bytů, § 14 odst. 1, podle něhož platilo, že “byty, které jsou užívány na základě práva osobního užívání bytu, mohou nabýt jen jejich uživatelé”. Tehdejší představitelé státu tento zákonný příkaz nerespektovali, když byty OKD, užívané na základě práva osobního užívání bytu, nepřevedli na uživatele těchto bytů (nebo neponechali ve vlastnictví státu). To podle komise zakládá podle ustanovení § 39 tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, absolutní neplatnost privatizačního jednání, a to od počátku. Z toho plyne, že skutečným vlastníkem všech předmětných bytů je po celou dobu a i nadále stát, byť zápisy v katastru nemovitostí tomu neodpovídají.

Odborné stanovisko:

Názor komise není právně podložený z mnoha důvodů:

Do společnosti OKD nebyly (ani nemohly) být vloženy byty, ale obytné budovy, ke kterým měl státní podnik do roku 1990 právo hospodaření. Transformaci zapsaného práva hospodaření na právo vlastnické upravoval zákon číslo 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby transformací dosavadního práva hospodaření k majetku ve vlastnictví státu na vlastnické právo společnosti. K tomu došlo rozhodnutím ministra hospodářství č. 208/1990 ze dne 29. 12. 1990 s odkazem na § 22 písm. b) a § 28 odst. 1 a § 15 a násl. Zákona 104/1990 Sb.

Je pravdou, že titul vlastnictví bytu zaveden po roce 1948 poprvé zákonem č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům. Ten vycházel z tzv. „monistické koncepce“ neupravující komplexně vztahy ke společným částem domu a nedefinoval byt jako samostatnou jednotku. Koncepce dualistická řeší vlastnictví a spoluvlastnictví komplexně. To přinesl až zákon 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů. Vždy ale bylo třeba odlišovat práva vlastníku celého domu a jeho odlišné postavení k vlastníkům bytů. Převodem vlastnictví celého domu s byty přechází závazky z uzavřených nájemních smluv na nového vlastníka a práva nájemců nejsou dotčena. Zákon z roku 1966 počítal s prováděcími předpisy, tedy že národní výbor určí, které domy s byty budou využity pro převod do „osobního vlastnictví“. Tento institut se zcela nekryl s dnešním pojetím vlastnictví bytů jako samostatné jednotky. Prováděcí předpisy ale vydány nebyly, zákon se používal proto jen na novou výstavbu domů s byty.

Důkazem držení vlastnických práv (k nemovitostem obecně, tedy i k domu či bytům) je (a byl) vklad vlastnických práv do katastru. V katastru nemovitostí i v pozemkové knize jsou poté stanoveny základní principy k vedení vlastnických i dalších práv k jednotlivým nemovitostem a to:

princip formální publicity, který znamená to, že přístup ke katastru nemovitostí je veřejný,

princip intabulace znamená to, že všechny právní důsledky smluvních převodů nemovitostí se mění dnem provedení vkladu či výmazu práva v katastru a to dnem podaní návrhu na vklad.

princip legality znamená to, že Katastrální úřad musí před zavedením zápisu zjišťovat, zda je tento v souladu se zákonem. Pokud by tomu tak nebylo, zápis nemůže být učiněn.

princip materiální publicity uvádí zákon č. 265/1992 Sb., jako zásadní mezník pro víru občanů v to, že zápisy učiněné do katastru po 1. lednu 1993, t. j. po nabytí platnosti uvedeného zákona, jsou platné a skutečné.

princip oficiality stanovuje vlastně zákonnou lhůtu vkladu do katastru. Tato je stanovena na 30 dnů ode dne vzniku práva, přičemž nabyvatel je povinen Katastrálnímu úřadu předmětné změny ohlásit a doložit.

princip priority stanovuje přesné dodržování časového řádu zápisů. Zápisy jsou pak řazeny dle doručení Katastrálnímu úřadu a to s přesně vyznačeným rokem, měsícem, dnem, hodinou i minutou doručeni.

princip speciality stanovuje jasnost a nespornost každého jednotlivého zápisu do katastru nemovitostí.

princip volnosti představuje fakt svobodné vůle vkladatelů, což znamená, že Katastrální úřad zahajuje každé řízení jen na podkladě návrhu na vklad dotčenými stranami.

14 odst. 1 zákona 52/66 Sb. uvádí, že byt v domě ve vlastnictví státu může občan nabít koupí. Pokud ale je k užívání bytu titul osobního užívání bytu (pojem nájem zákon neznal) lze byt převést pouze tomuto uživateli. Nijak ale neformuloval jakoukoliv povinnost státu uživateli byt nabídnout. Které byty se mohou k převodu nabízet, měl určit prováděcí předpis, (odstavec 2 tohoto paragrafu) ten však vydán nebyl a tak se zákon využíval jen pro novou výstavbu domů s byty. Ke všemu se ještě vyžadoval souhlas bytové organizace, která má byty ve správě. Ten národní podnik OKD nikdy nevydal, ani o něj nebyl žádán. I kdybychom pominuli výše uvedený rozdíl mezi vložením bytových domů a nikdy nerealizovaným rozdělením těchto domů na byty a vklad jednotlivých bytů, argumenty komise jsou zcela irelevantní. Do práv by pak vstoupil též právní institut vydržení Dle předchozí úpravy obč. zákoníku, č.40/1964 Sb., (dále jen „ObčZ“), platilo, že „Oprávněný držitel se stává vlastníkem movité věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.  ObčZ výslovně stanoví, že „je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná“. Institut vydržení je shodně jako v ObčZ zařazen i v NOZ do části věcných práv, a to konkrétně v ustanoveních § 1089 až § 1098.

Snad posledním argumentem je skutečnost pozbytí platnosti zákona 52/1966 Sb. dnem nabytí účinnosti právní úpravy nové v roce 1990 podle principu lex posterior derogat legi priori.

Je tedy vyloučeno, aby v případné určovací žalobě bylo dosaženo rozsudku, který by určil, že vlastníkem předmětných bytů je trvale a kontinuálně stát. Naštěstí, protože náhrady škod vlastníka (který by se jistě dovolal dalších právních institutů, které právní řád zná, třeba vydržení) by se pohybovaly v desátkách, možná stovkách miliard. Podle neověřených informací otec tajemníka vyšetřovací komise pana Michala Pohla u soudu ve svém privátním sporu spis komise uplatnil jako důkaz.

Dopady těchto tvrzení:

Zpráva vyšetřovací komise je v pořadí další nešetrná lež nájemníkům vzbuzující očekávání bez právně podloženého důvodu.

Je naštěstí zcela vyloučeno, aby domy s byty měly být převedeny v roce 1990 pouze na nájemníky nebo aby de jure byly dodnes ve vlastnictví státu. To by znamenalo, že nejen byty OKD, ale všechny byty, které obce či firmy získaly v roce 1990 do vlastnictví, by byly převody neplatné, soudy by judikovaly neplatnost vkladu vlastnických práv a způsobily by řadu následných neplatností, včetně již provedených převodů bytů provedené podle zákona 72/1994 Sb. s výjimkou bytů družstevních. To by platilo plošně, u všech cca 1,5 milionu bytů by vzniklo vlastnické právo jen nájemníkům. Zdarma? Tato konstrukce je zcela nesmyslná. Ostatně význam v rozdílu pojmů „bytový dům“ a „domy s byty rozdělenými na jednotky“ je komisí ignorován, nechápán.

Dnes je vlastníkem bytů firma Rezidomo, která je vlastněna firmami se sídlem v USA. Podle dohody mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spojenými státy americkými o vzájemné podpoře a ochraně investic ze dne 22. října 1991, která byla vyhlášena pod č. 187/1993 Sb. a následně dle dodatkového protokolu signovaného v souvislosti se vstupem ČR do EU dne 10. 12. 2003. Tato firma již odeslala dopis předsedovi vlády ČR a ministerstvu financí v reakci na zveřejněnou zprávu vyšetřovací komise a o ochranu své investice požádala.

Závěr:

Tvrzení komise je nepodloženo právem a je zcela nesprávné.

Odborné stanovisko 2

Deetatizace a první fáze privatizace

Text komise

OKD byla jedním z prvních odstátněných podniků, ačkoliv proces dokončení privatizace trval skoro 15 let. Privatizace obecně byla politickým rozhodnutím své doby, se kterým nemíní

vyšetřovací komise polemizovat. Nehodlá polemizovat ani se způsobem privatizace, to bylo na rozhodnutí vlády. Pokud se však vláda rozhodla privatizovat a určila způsob privatizace, měly všechny odpovědné osoby postupovat podle právních předpisů a v zájmu státu a jeho občanů. Bylo tak nezbytné proces privatizace OKD, který trval od roku 1990, podrobit zevrubnému zkoumání a pokusit se případně identifikovat některá pochybení či selhání. Základem pro privatizaci státního podniku OKD bylo rozhodnutí č. 208/1990 ministra hospodářství České a Slovenské Federativní Republiky, pana Vladimíra Dlouhého, ze dne 29. 12. 1990, č. j. 1804/401. Tímto rozhodnutím byl ke dni 1. 1. 1991 zrušen bez likvidace státní podnik Ostravsko-karvinské doly a současně vznikla akciová společnost Ostravsko-karvinské doly.

Dne 11. 10. 1993 Ministerstvo pro správu státního majetku a jeho privatizaci (ministr Jiří Skalický) vydalo rozhodnutí o privatizaci OKD, a. s., č. j. (1)630/2150/631/93. Vyšetřovací komise považuje toto rozhodnutí o privatizaci za značně problematické. Akcie privatizované společnosti měly být v rámci základního jmění 27,8 miliardy Kč rozvrženy následovně (nejvýznamnější položky):

Investiční kupony 40 %

Restituční investiční fond 3 %

Národní investiční fond 1 %

Dočasné ponechání na FNM ČR 51,99 %

z toho:

– do doby vydání nového horního zákona 37,85 %

– rezerva na další útlum dolů 12,59 %

Akcie vydané oprávněným osobám 0,01 %

Bezúplatné převody 12 obcím v regionu 3 %

Bezúplatné převody Revírní bratrské pokladně 1 %.

Odborné posouzení

Aby byla privatizace jako cíl v souladu s rodícím se právem po roce 1989 možná, musela být ale realizována ve dvou etapách.

Ta první je v podstatě proces deetatizace, tedy odstátnění  firem v socialistickém společenském vlastnictví, které měly k majetku jen tzv. „právo hospodaření“, nikoliv právo vlastnické. V jednom okamžiku tak zanikl státní podnik a vznikla akciová společnost stejného názvu, OKD.

Význam i důsledky tohoto procesu komise neuvádí, i když byl nutným krokem k dalšímu kroku – privatizaci. Dle práva tedy došlo k „odstátnění“ se současným vznikem již privátní korporace, jejíž činnost je upravena právem soukromým bez ohledu na to, že všechny akcie v první fázi vlastnil stát.

Transformace státního (národního) podniku na akciovou společnost proběhla přesně podle právní úpravy v té době platné. Šlo především o tyto zákony:

a) V letech 1950–1990 upravoval vznik akciové společnosti velmi kusý zákon č. 243/1949 , který byl po změně politického režimu nahrazen zákonem č. 104/1990 Sb. Poté akciovou společnost upravoval obchodní zákoník a od 1. ledna 2014 tomu tak je v zákonu o akciové společnosti který platil od 1. 5. 1990 do 31.12.1991. Byl od 1.1.1992 nahrazen zákonem 513/1991 Sb., o obchodních společnostech který v dílu V §§ 154 až 220 upravuje akciovou společnost. Byl nahrazen až v roce 23014 novou civilní legislativou a zákonem o obchodních korporacích. Vyšetřovací komisi očividně nezajímalo, zda akcionáři postupovalui (a odpovídali) za činnost firmy podle těchto ustanovení.

Vždy, od 1. 1. 1991 se však jednalo o subjekt soukromého práva bez ohledu na to, zda akcie vlastnil stát či privátní fyzická či právnická osoba. (§ 1 odstavec 1 až 3 zákona 104/1990 Sb.) Majetek akciové společnosti vlastněné státem není majetek státní ale majetek této korporace, je státem pouze ovládán. To vylučuje i aplikaci zákonů pojednávajících o bytech vlastněných státem.

b) Tato změna pojetí vlastnických práv (z vlastnictví státu na subjekt soukromoprávní) je také upravena pro privatizaci majetku. Formu či způsob a obsah vloženého majetku do akciové společnosti nám upřesňuje zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, s účinností od 1. 4. 1991 (platí dodnes), podle § 2 tohoto zákona „Majetkem podniku pro účely tohoto zákona je souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik právo hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku. Zákon dále upravuje i podmínky převodu majetkových účastí státu na podnikání jiných právnických osob. Tento majetek se stává vlastnictvím společnosti a je tak zapsán záznamem do katastru nemovitostí. Pro mladší kolegy dovolte jednu větu. Koncepce všelidového státního vlastnictví a definice pouze „práva hospodaření“ byla před rokem 1990 prioritní a v zásadě bezvýjimečná.

 S ohledem na zásadní význam této nezpochybnitelné skutečnosti cituji § 1 odst. 1 tohoto zákona: „Tento zákon upravuje podmínky převodu majetku státu, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, státní peněžní ústavy a jiné státní organizace (dále jen „podnik“), jakož i podmínky převodu majetkových účastí státu na podnikání jiných právnických osob, a to na české nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby (dále jen „privatizace“).“ Konec citátu.

Od toho jsou odvozeny kroky vlády: Rozhodnutím ministra Dlouhého č 208/1990 č.j. 1804/401 ze dne 29.12.1990 byl tedy s odkazem na § 22 písm. b) a § 28. odst. 1 a § 15 a násl. Zákona 104/1990 Sb. zrušen bez likvidace státní podnik OKD a ke stejnému dni zřízena akciová společnost OKD a. s., s vložením veškerého majetku do společnosti, ke kterému měl státní podnik právo hospodaření, včetně bytového fondu. Považuji aplikaci práva v té době včetně pozdější úpravy zákonem 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku státu do vlastnictví obcí, kdy klíčem k vzniku vlastnického práva k majetku bylo dosavadní „právo hospodaření“ a podle které byl i bytový fond do majetku OKD a.s. zařazen za správnou a jedinou možnou.

V první fázi deetatizace, tedy odstátnění firem vznikaly akciové společnosti, do kterých byl vložen v souladu se zákonem veškerý majetek bývalých zrušených národních či státních podniků, ke kterým měly právní předchůdci akciových společností právo hospodaření. Majetek nebyl nikterak oceňován, jen do vzniklé akciové společnosti byl v rejstřících, katastrech a obchodním rejstříku převedený majetek evidován, vložen.

V druhé fázi, v privatizaci, která se realizovala převodem  (nebo vložením) akcií (nikoliv majetku) do kuponové privatizace, převody obcím a podobně, se v mnohých případech také akcie majetkově nehodnotily, tyto převody byly bezplatné. To učinil stát dne 11. 10. 1993, kdy Ministerstvo pro správu státního majetku a jeho privatizaci (ministr Jiří Skalický) vydalo rozhodnutí o privatizaci OKD, a. s., č. j. (1)630/2150/631/93.

Až třetí fáze dokončení privatizace, když již byly akcie firem obchodovány na burze (prodávaly se tzv. DIKy i akcie) se při prodeji (nikoliv převodu) akcií z vlastnictví státu akcie oceňovaly. Stejně tak postupoval i jiný vlastník akcií, pokud je prodával jinému zájemci.  Zákon předurčil různé metody ocenění, které byly sporné a dodnes sporné jsou, ale de jure šlo jen o ohodnocení ceny akcií na trhu, nikoliv o ocenění veškerého majetku. Jeho hodnota je významným ukazatelem, nikoliv však jediným!

TO JE NEJVĚTĚŠÍ OMYL POLITIKŮ I VYŠETŘOVACÍ KOMISE.  Proto nechápe stanoviska justice, která z těchto principů vychází ve svých rozsudcích. V akciové společnosti při prodeji akcií nejde o převod majetku nýbrž o prodej akcií, jejichž hodnota je dominantně určována cenou obchodovatelných akcií na trhu.

Závěr

Komise ve své zprávě této velice významné pasáži nevěnuje pozornost. Dá se dovodit, že nepovažuje od vzniku akciové společnosti OKD tuto fitrmu za subjekt práva soukromého, nepátrá po zákonných povinnostech či odpovědnosti statutárního orgánu, ignoruje odpovědnostní postavení akcionáře. Toto posouzení je základem chybných závěrů v dalších částech zprávy, zejména při prodeji minoritního podílu státu v roce 2004.

Odborné stanovisko č 3

Privatizace firmy OKD rok 1996

Tvrzení komise:

Pokračování privatizace OKD a ztráta majority – začátek budoucích problémů

Dne 15. 2. 1993 se konala porada ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci, pana Jiřího Skalického. Na této poradě bylo ve vztahu k OKD rozhodnuto o vyčlenění 3,5 miliardy Kč 5 do zvláštního likvidačního fondu, na úkor podílu státu. S tímto postupem dne 4. 3. 1993 vyjádřil souhlas také ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý. Vyšetřovací

komise se domnívá, že Ministerstvu pro privatizaci pod vedením ministra Skalického nic nebránilo v tom, aby bytový fond vyčlenilo z majetku OKD a ponechalo bytový fond například v majetku státu, který by následně byty mohl pronajímat společnosti OKD podle jejích skutečných potřeb.

Z odhadu vývoje počtu pracovníků OKD je zjevné, že OKD k zabezpečení bytových potřeb svých pracovníků již od roku 1993 nepotřebovala ani zdaleka všech 44 tisíc bytů, které byly v jejím majetku. Vyšetřovací komise z prověřovaných podkladů nezjistila, z jakého důvodu bylo rozhodnuto, že úhrada nákladů spojených s útlumem důlní činnosti bude řešena pomocí snížení základního jmění společnosti pouze na úkor podílu Fondu národního majetku. Předmětné náklady mohly být hrazeny i jinými způsoby, zejména pomocí dotací, které se k tomuto účelu také běžně využívaly. Jen v letech 1993 až 1996 čerpala OKD dotace na útlum těžby ve výši okolo 2 miliard Kč ročně, v roce 1996 šlo dokonce o 2,5 miliardy Kč. Vyšetřovací komisi tedy není zřejmé, proč nebyla daná problematika řešena pomocí dotací i v tomto případě. Ke dni 22. 12. 1995 Fond národního majetku ještě stále vlastnil 53,99 % základního jmění OKD.

Dne 28. 2. 1996 vláda vyslovila souhlas s uzavřením smlouvy mezi Fondem národního majetku na straně jedné a OKD na straně druhé, v níž se FNM zaváže k úhradě nákladů na vypořádání ekologických závazků vzniklých před privatizací ve smyslu zásad uvedených v příloze usnesení vlády ze dne 17. 3. 1993. V bezprostředně následujících dnech po tomto rozhodnutí vlády, tj. ve dnech 1. – 2. 3. 1996, zasedalo představenstvo OKD, které posoudilo pokračující útlum těžby uhlí a průběh restrukturalizace OKD a dospělo k závěru, že v zájmu „zreálnění hodnoty majetku OKD“ a v zájmu „uklidnění minoritních akcionářů“, kteří se obávají znehodnocení svých akcií v důsledku pokračujícího útlumu těžby, je nutno přistoupit k realizaci rezervy na další útlum těžby, tj. snížení základního jmění OKD o částku 3,5 mld. Kč se současným zvýšením zvláštního likvidačního fondu OKD ve stejné výši. Ministerstvo pro privatizaci dne 28. 5. 1996 rozhodnutím č. j. 470/1295/96 vyjádřilo souhlas se změnou privatizačního projektu, konkrétně snížením základního jmění o 3,5 mld. Kč odprodejem 3500 vlastních akcií společnosti OKD za 1 Kč. Na základě zmíněných rozhodnutí státních orgánů dne 7. 6. 1996 valná hromada OKD rozhodla o snížení základního jmění, čímž stát definitivně přišel o většinu ve společnosti; státní podíl ve výši téměř 54 % „ze dne na den“ spadl na necelých 46 %.

Chybné bylo již samotné rozhodnutí o zahájení exkluzivního jednání o prodeji akcií s majoritním akcionářem OKD, společností KARBON INVEST, ze dne 12. 11. 2003. Toto rozhodnutí, které bylo zdůvodňováno snahou o zajištění stabilizace společnosti OKD a s tím souvisejícím zachováním pracovních míst, bylo snad dobře míněno, nicméně bylo založeno na naivní důvěře a zejména zcela mylné predikci budoucího vývoje.

Odborné stanovisko:

Strategickým cílem politické reprezentace působící v té době[1]. Dle programového prohlášení vlády Václava Klause bylo hlavním cílem dokončit rozhodující systémový krok – privatizaci státního vlastnictví. Soukromé vlastnictví představuje základní a nenahraditelný pilíř prosperující tržní ekonomiky i jedinou dlouhodobou záruku svobody a demokracie. Privatizační proces musí být dokončen co nejdříve, neboť období předprivatizační nejistoty a neujasněnosti vlastnických vztahů ochromuje investiční a podnikatelskou aktivitu a racionální ekonomické chování podnikové sféry.

Pokud zpráva opakovaně považuje za prioritní oblast osud 44.000 podnikových bytů ve vlastnictví OKD a.s. pak je třeba poznačit, že vláda přes proklamace o uplatnění tržník podmínek v oblasti bydlení a určování nájemného trhem nebyla předkladatelem zákona 72/1994 Sb., o vlastnictví a nájemné ponechala beze změny, občané, s výjimkou členů družstev, kteří získali právo na převod bytu do vlastnictví již v roce 1992, nevytvářely prostředí poptávky po získání nájemních bytů od vlastníků (obcí či firem) do vlastnictví a pokud k privatizaci docházelo, tak zejména proto, že hospodaření s byty a nájemné určené administrativně generovalo vlastníkům poměrně značné ztráty. Aktivity nájemníků se projevili až po roce 2006.

Až do pololetí roku 1996, kdy stát držel majoritu ve firmě OKD mohl učinit úkony, které ad absurdum učinil majoritní vlastník cca o deset let později v roce 2006. V dubnu 2003 vedení V dubnu 2003 OKD zvažuje prodej všech 44 000 bytů, které jsou v majetku ostravské těžební firmy. OKD chce prodat byty solventnímu kupci.  Podle prohlášení „Firma nemá zájem prodávat bytový fond jednotlivě, ale jako celek.“ To po excesu významného akcionáře Bakaly, který veřejně převod jednotlivých bytů připustil (bohužel, právně bez závazku) také později firma učinila. Před uvedeným datem nic státu nebránilo tento krok učinit také.

OKD, a.s., byla rozdělena na více firem. Cílem rozdělení bylo podle tiskové zprávy OKD vytvoření skupiny samostatných subjektů s operativnějším řízením. Hlavní, těžební činnost přešla na nástupnickou společnost OKD, a. s. Ostatní činnosti, které přímo nesouvisejí se základní těžební činností, byly vyčleněny do samostatných společností. Jde zejména o činnosti obchodní, dopravní a energetické. Výkonu vlastnických práv k nemovitostem a jejich správě se nyní věnují tři samostatné subjekty: na byty se specializuje RPG RE Residential s.r.o., komerční nemovitosti spravuje RPG RE Commercial, s.r.o. a pozemky má ve své správě RPG RE Land, s.r.o. Na nástupnické společnosti přešlo jmění předcházejících společností včetně práv a závazků ze smluvních vztahů.

Sdružení nájemníků BYTYOKD.CZ podalo Evropské komisi stížnost (CP 19/2008) až mnohem později, v roce 2008.

Již Zemanova vláda se pokoušela společnost delimitovat. V roce 1999 navrhuje ministr Grégr rozdělení OKD na dvě části – ziskovou (těžba) a neziskovou (byty atd.). Mohl ale již jen navrhovat, souhlas Valné hromady s majoritou KI nikdy nezískal. To komise neuvádí vůbec ač jde o přímý důkaz, že vláda při prodeji minoritního podílu v roce 2004 taktéž neměla právní nástroj, jak donutit majoritní akcionáře k souhlasu s takovým krokem a prodejem bytů. Je to další z omylů vyšetřovací komise v argumentaci.

Rok 1996 a ztráta majority z hlediska později deklarovaného tlaku nájemců „hornických“ bytů pro převod do vlastnictví znamenal definitivní konec šance donutit firmu k takovému kroku ze strany státu.

Tak, jak bývá aktéry z té doby uváděno, prioritním cílem byla privatizace, předání firmy privátním vlastníkům.

Roman Češka k tomu uvádí, že: „ na příkladu OKD se ukázalo, že dát někomu takzvaně podíl na řízení formou minoritního vlastnického podílu stejně k ničemu nevede. Tehdy se stát nechal uřvat obcemi a městy, abychom jim dali podíly v distribučních a dalších společnostech, na to šla až třetina akcií. Ale jakmile měly obce první příležitost, akcie zašantročily.

Legislativní chyby se dělají dodnes. Nejsem si vědom ničeho, o čem bych mohl říci – jo, tohle byla velká chyba. Já vše hodnotím v dobových souvislostech a vím, že v té době jsme to dělali, jak jsme uměli nejlépe. A s informacemi, které jsme měli. A dnes říkat, že tamto se mělo udělat jinak, je strašně laciné.

Když o akcie škemraly, mluvily o tom, že se chtějí podílet na řízení. Když ale zahlédly peníze, na podíl na řízení se vykašlaly. V OKD jsme kritizováni, že stát přišel o majoritu a o vliv. Ale stát by o vliv nepřišel, kdyby obce dělaly to, co slibovaly. Jim byl ale bližší krátkodobý zisk. A tak by to bylo i se zaměstnaneckými akciemi“.[2]

V období držby majoritního podílu si stát mohl vymínit určitá práva před realizací kroků ke ztrátě majority. Lze souhlasit bez výhrad, že k těmto okolnostem v oblasti smluvní před rokem 1996 přistupoval velice laxně, ovšem v konsenzu s oficiální politickou a strategickou linií vlády, nikoliv opomenutím.

Základní omyl komise jsou především tvrzení, že stát, při privatizaci menšinového podílu v roce 2004 mohl prosadit vyčlenění bytů či závazek o jejich převodu nájemcům. To již ud roku 1996 učinit nemohl.

Odborné stanovisko 4

Prodej akcií státu – završení privatizace

Tvrzení – stanovisko komise:

Úvodem komise konstatuje, že situace, ve které se nacházela vláda Vladimíra Špidly, nebyla ideální.

Minoritní podíl jí neumožňoval ovládání OKD a navíc majoritní akcionář neumožnil státu, aby měl své zástupce ve výkonných a dozorčích orgánech společnosti. Na druhou stranu minoritní podíl umožňoval bránit přijetí zásadních rozhodnutí, která by měla na OKD negativní vliv.

Kvalifikovaná minorita ve výši cca 45 % podílu na základním kapitálu OKD umožňovala státu,

aby hájil svá práva akcionáře, včetně práva na podíl ze zisku společnosti. Stát nebyl v tísni a byla to spíše společnost KARBON INVEST, která naléhala na prodej minoritního podílu státu, než naopak. Každopádně námitky nebyly zohledněny a hlasovalo se o předloženém návrhu. Toto rozhodnutí bylo následně prováděno zejména zodpovědnými ministry financí Bohuslavem Sobotkou a průmyslu a obchodu Milanem Urbanem.

Na základě zjištění vyšetřovací komise lze konstatovat, že stát zastoupený zodpovědnými úředníky si při tomto prodeji nepočínal dostatečně obezřetně a s náležitou pečlivostí. Chybné bylo již samotné rozhodnutí o zahájení exkluzivního jednání o prodeji akcií s majoritním akcionářem OKD, společností KARBON INVEST, ze dne 12. 11. 2003. Toto rozhodnutí, které bylo zdůvodňováno snahou o zajištění stabilizace společnosti OKD a s tím souvisejícím zachováním pracovních míst, bylo snad dobře míněno, nicméně bylo založeno na naivní důvěře a zejména zcela mylné predikci budoucího vývoje.

O pár měsíců později, ještě před podpisem privatizační smlouvy, došlo k podvodnému jednání majitelů společnosti KARBON INVEST vůči vládě jejich utajeným jednáním o prodeji akcií společnosti KARBON INVEST společnosti pana Bakaly a spol. Díky rozhodnutí vlády privatizovat akcie OKD oslovením jediného partnera se stát zbavil možnosti takto získat tržní hodnotu prodávaného balíku akcií OKD.

Z analýzy časové posloupnosti jednotlivých kroků na straně vlády vyplývá, že stát neprojevil žádnou skutečnou snahu o řádné zjištění tržní hodnoty akcií OKD, které se rozhodl prodat.

Je zřejmé, že vláda v rámci prodeje akcií OKD v roce 2004 spoléhala zejména na následné, budoucí chování tehdejších majitelů KARBON INVEST (pánů Koláčka a Otavy), od kterých si vláda slibovala realizaci sociálně motivovaných deklarací (závazků kupujícího). Vláda tedy vyjednávala o nejrůznějších budoucích závazcích KARBON INVEST, přičemž splnění těchto závazků mělo být fakticky garantováno osobní účastí pana Koláčka a pana Otavy na podnikání OKD. Vláda přitom fatálně podcenila riziko v podobě případného odchodu jmenovaných pánů ze společnosti KARBON INVEST (ke kterému ostatně došlo již v průběhu vyjednávání o prodeji akcií OKD v roce 2004).

Nedbalý, či dokonce úmyslný přístup státu (a jím najatých právních poradců) umožnil soukromým subjektům (akcionářům KARBON INVEST či subjektům, které přímo nebo nepřímo ovládal Zdeněk Bakala), aby se na úkor státu obohatily o miliardové částky.

Ustanovení privatizační smlouvy, které zakotvovalo předkupní právo nájemníků, bylo z původní přísné podoby (ukládacím dopisem Bohuslava Sobotky), která prakticky znemožňovala vyvedení bytového fondu, pozměněno na nevymahatelnou a bezobsažnou formulaci s největší pravděpodobností právničkou koncernu KARBON INVEST Petrou Novákovou, což následně Bohuslav Sobotka akceptoval předložením této verze k projednání vládou.

Nebyla to vláda, která nakonec formulovala omezující podmínky, ale KARBON INVEST spolu s FNM. Postup byl tedy opačný, než by bylo logické. Údaj o ceně bytů, který je uveden ve znaleckém posudku, je tedy nesmyslný a lživý nejen na první pohled, ale také při bližším zkoumání. Vzhledem k počtu prodávaných bytů jsou celkový cenový rozdíl a škoda způsobená státu obrovské.

Odborné stanovisko:

Opakovaně upozorňuji na dikci právní úpravy obchodních korporací, akciové společnosti. Jde o subjekt soukromého práva a jen zákonným postupem, tedy souhlasem Valné hromady společnosti lze majetkem manipulovat, delimitovat firmu, převádět vlastnictví. Ekonomický laik to nemusí pochopit, ale ministři, kteří mají buď právnické vzdělání, nebo byly dobře připraveni, tuto zcela nespornou zásadu chápali. Konstatuji, že od roku 1996 neexistoval nástroj, jak jinak než se souhlasem většinového vlastníka takové úkony prosadit.

Nesprávné je též konstatování o tom, že minoritní podíl dával státu významná oprávnění.

Podle tehdy platného obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. (platný od prosince 1991 do 1. 1. 2014) jsou definována práva a povinnosti akcionáře v § 178 (podíl na zisku – dividendu dle usnesení Valné hromady – VH), §180 (právo účasti na VH, předkládat návrhy a protinávrhy atd. či žádat vysvětlení) či o právo svolat mimořádnou VH, žádná jiná významná práva akcionář nedrží.

V odborné literatuře se uvádí výstižně definice akcionáře podle V. Pihera , který tvrdí, že „Společník akciové společnosti je zpravidla investorem, který je při koupi akcie veden záměrem nabýt akcii jako investiční nástroj, nikoli zájmem spolupracovat s ostatními akcionáři. Investor předpokládá, že společnost je řízena profesionálním managementem a že jednotliví akcionáři zasahují do řízení společnosti pouze v omezeném rozsahu působnosti valné hromady“. To tedy znamená, že akcionář jako investor má jistý zájem na růstu kurzu akcií, tedy že jeho zájem je totožný se zájmem společnosti, kterým je primárně růst její hodnoty[3].

Nemajetková práva představují souhrn práv umožňující akcionáři podílet se na tvorbě vůle společnosti. Mezi hlavní patří právo účastnit se valné hromady, právo na vysvětlení, hlasovací právo, právo namítat neplatnost usnesení valné hromady a právo podávat návrhy a protinávrhy. Účast na valné hromadě společnosti je jedním ze základních účastenských práv akcionáře: „Akcionář je oprávněn účastnit se valné hromady a hlasovat na ní“.

Konstatace komise o významných právech, které stát jako minoritní vlastník akcií neuplatnil, jsou nesprávná, jde-li o nakládání s majetkem a úkony, ke kterým má oprávnění Valná hromada společnosti. (delimitace, rozdělení společnosti, vyčlenění bytových domů či čehokoliv jiného)

Stanovisko komise je proto nesprávné.

Je též snadné dnes vládě vyčítat, že již od návrhu vlády Miloše Zemana a ministra Grégra se doporučovala exkluzivita pro většinového akcionáře, Karbon Invest. Dnes, po zkušenostech s řízením zcela privátní společnosti v letech 2004 až 2019 je snadná predikce, že tyto úkony vedly k insolvenci atd. V té době i s ohledem na podporu Kraje Moravskoslezského, odborové organizace, postavení obcí (které daly přednost zisku z prodeje darovaných akcií před rozvážným podílem na řízení společnosti) nelze exministrům Sobotkovi a Urbanovi přičítat takový úmysl. Ostatně, vláda rozhoduje ve sboru a s navrženým projektem souhlasila jako celek.

Komise naznačuje, že kdyby došlo k odstoupení od exkluzivity, obdržel by stát mnohem více za svůj podíl. Zcela ale ignoruje údaje, kolik vláda obdržela „konkurenčních“  nabídek, a žádná nebyla vyšší než 4,1, kolik mezi sebou prodej a po alikvótním přepočtu nikdy více. (viz příloha tohoto stanoviska).

To jsou fakta neměnná, axiomy. Komise je nebere v potaz. Konstatování komise, že stát neprojevil žádnou skutečnou snahu o řádné zjištění tržní hodnoty akcií je nejen absurdní nesmysl, ale musím poukázat na fakt, že později po roce 2008 vedené jednání před EK, ani probíhající soudní proces se znalcem Douchou nic takového nepřipustil ani náznakem.

Chtěla-li vláda cokoliv učinit, měla respektovat běh a konec promlčecí lhůty. Dnes již řada jejich případných úkonů je marná.

Již zcela absurdní tvrzení je, když komise dovozuje že, cituji: „Vyjma obohacení soukromých osob na úkor státu došlo i k oklamání tisíců nájemníků v bytovém fondu pod správou OKD, kteří důvodně očekávali, že budou mít přednostní právo na odkoupení bytů za zvýhodněnou cenu“.

Jsou to konstatace zcela nesmyslné. Investor, akcionář, vložil svoji investici do společnosti a očekává zisk. Komise tímto zpochybňuje samotnou logiku ekonomických změn po roce 1989 a smysl či cíl privatizace, kdy samozřejmě privátní investoři ve všech firmách, prosperují-li, mají zisk. Chce li komise doporučit návrat ke „státnímu podnikání“ s tím, že by „zisk měl stát“, pak se filosoficky vrací před rok 1989.

 Protože jde o klamání občanů Moravskoslezského kraje, musím znovu opakovat:

Předně, nejde o byty „ve správě OKD“ ale o byty „vlastněné OKD a.s.“

Ano, pan Bakala sliboval přípravu převodu bytů do vlastnictví, protože v té době panovala tvrdá regulace nájemného a byty generovaly firmě ztrátu. Byla to vláda Jiřího Paroubka, která později prosadila deregulaci nájemného (nikoliv vlády předchozí Václava Klause) a pan Bakala od nezávazných mediálních proklamací ustoupil. Byl za to soudem nezproštěn označení „gauner“, tedy lhář. Nic víc.

Dedukce, že „ministr Sobotka dovolil, aby z původně přísné podoby, která zakotvovala předkupní právo nájemníků změnou formulace prosazenou právničkou KI Petrou Novákovou, se stala bezobsažnou“ je další z absurdních tvrzení. Odkazovat posté na práva akcionáře rozhodnout o vyčlenění majetku je již trapné. Pokud s návrhem právnička Nováková z pokynu majoritních vlastníků nesouhlasila, mohl stát jen od prodeje odstoupit a minoritní podíl neprodat.

Ostatně předkupní právo nájemníků obsahoval zákon o vlastnictví bytů v § 23, ale komise nerozlišuje pojmy „vlastnictví bytových domů“ a „vlastnictví bytů“, kterému musí předcházet určité právní úkony, které nelze vlastníku vnutit. O tom píšeme v jiných kapitolách.

Na žádost tehdejšího předsedy ČSSD v roce 2008 byl experty ČSSD na bytovou problematiku vypracován návrh projektu, jak byty na jednotky v souladu se zákonem rozdělit a realizovat předkupní právo při zachování správy bytového fondu tehdy již delimitovanou firmou RPG. Toto vlastník odmítl. Uváděné informace jsou zkreslené, v některých částech nepravdivé.

Postup vlády nesporně mohl být obezřetnější, texty smluv mohly obsahovat další ustanovení, mohl se alespoň o prosazení některých povinností společnosti vůči například nájemcům, pokusit.

Nic ale nelze změnit na závěru, že po roce 1996 nemohla vláda takové požadavky prosadit jinak, než shodou, akceptací podmínek ze strany majoritního vlastníka. Transformace plánované ekonomiky na tržní byl složitý proces a pohledem do zpětného zrcátka je laciné poukazovat na změny.

Vláda ČR je ústavně jako moc výkonná, kontinuální subjekt. Vlády s mandátem po roce 2004 nikdy neučinili žádná krok, aby revokovaly svá usnesení, naopak, v roce 2009 byl proveden audit, který neshledal problémy. Pokud jde o cenu, neučinil žádný krok, aby usnesením požádal EK o revokaci usnesení z roku 2011 a dnes, s ohledem na desetiletou promlčecí lhůtu k veřejné podpoře jsou dedukce komise nerealizovatelné, budí jen nedůvodná očekávání.

Závěr:

Konstatace vyšetřovací komise neodpovídá realitě doby a postavení státu v roce 2004.

Příloha:

 PŘEHLED VÝZNAMNÝCH OPERACÍ VE SPOLEČNOSTI OKD:

Závěrečná zpráva nedostatečně rekapituluje všechna fakta doložitelná listinami a dokumentací Úřadu vlády. Proto je sestaven tento harmonogram a přehled významných skutečností. Ty by měla zpráva obsahovat.

Harmonogram událostí:

září 1998 byla založena společnost Karbon Invest (dále KI)

září 1998 koupil Karbon Invest (dále KI) 50,002 % akcií OKD od společnosti Stanislava Prose. Cena byla 3,9 mld. Kč. (S ohledem, že k ceně většinového podílu bývá připočten bonus za majoritu, je toto zjištění pro komparaci s cenou podílu menšinového v roce 2004 významný).

června 2002 vláda premiéra Zemana vyčlenila pro firmu OKD 20 miliard Kč na odstranění ekologických škod. Tedy v podstatě privátnímu subjektu. Současně ukládá ministru průmyslu a obchodu, financí a FNM připravit privatizaci menšinového podílu. V dubnu 2003 vláda premiéra Špidly usnesením 395 tento úkol potvrdila.

června 2003 nabízí společnost CPI Radovana Vítka za 45,88 % 1,3 mld. Kč. Současně KI nabízí za tento podíl 0,7 mld. Kč.

listopadu 2003 vláda dává KI prioritu s výhradou akceptace ceny určené vládou, jinak zahájí k prodeji podílu veřejnou soutěž. (Což po uplynutí lhůty nerealizuje)

KI navyšuje dne 11. února 2004 nabídku na 1,19 mld. Kč (100 Kč za akcii)

2. 2004 uzavírá FNM s KI dohodu o exklusivitě.

Další vývoj nabídek:

února 2004 Jiří Rusnok odhaduje rámec ceny na 1,5 mld. Kč (134 Kč/akcie)

února KI nabízí 2,018 mld. Kč (181 Kč/akcie)

Ve stejný den předaly posudek VOX a KB, tedy dne 26. února 2004, a stanovují tak minimální tržní cenu na 2,08 mld. Kč (186 Kč/akcii)

března 2004 nabízí PENTA 1,8 mld. Kč

března 2004 s odvoláním na posudek VOX odmítá Vláda ČR všechny dosavadní nabídky a stanovuje cenu za minoritní podíl akcií OKD na 2,25 mld. Kč (201 Kč/akcie)

března 2004 MF podává na ÚHOS žádost o rozhodnutí, zda cena 2,25 mld. je cenou tržní a zda nejde o nepovolenou veřejnou podporu.

března Společnost P67 předala MF posudek s cenou 3,1 mld. Kč (278 Kč/akcie).

Týž den vládě tuto cenu nabízí PENTA

května 2004 byla sepsána smlouva mezi pány Otavou a Koláčkem na jedné straně a na druhé straně společností Charles Capital (vlastněnou de facto panem Bakalou) o odprodeji 75% podílu akcií KI od pánů Koláčka a Otavy do spol. Charles Capital za cenu 3,9 mld. Kč. Po přepočtu této hodnoty by tedy minoritní podíl státu činil 2,27 mld. Kč[4].

května 2004 nabízí KI novou cenu, a to 3,417 mld. Kč

ÚHOS /Ing. Rudolecký – orientační cena cca 3,5 mld. Kč (+- 5 %)

června 2004 nabízí PENTA 4 mld. Kč Současně PENTA Vlastníkům KI odkup celého jejího majoritního podílu 50,002 % za 4,38 mld. Kč. Za Celý balík od státu, tedy 50,002 % + 45,88 % akcií OKD i společnost KI pak nabízí 6,673 mld. Kč (to je hodnota minoritního podílu státu za 2,293 mld. Kč

září 2004 proběhla koupě 75 % akcií KI do spol. Charles Capital podle smlouvy viz výše bod i) ze dne 1. května 2004

září 2004 nabízí KI 4,01 mld. Kč za minoritní podíl.

září 2004 vláda schválila usnesením 904 prodej minoritního podílu za 4,1 mld. Kč

KI tedy zaplatil za jednu akcii 367 Kč.

Teprve ex post, 10 ledna 2005 nabízí J&T za OKD 9,1 mld. Kč, NOVOTA odhaduje minoritní podíl na 10,152 mld. Kč.

Vývoj cenových nabídek a určení ceny tedy:

a.)Nezávisel pouze na vládou zadaném posudku VOX, když šlo o cenu pouze orientační,

b.)Nabídky firem konkurující Karbon Investu byly buď nižší, do doby schválení privatizace nikdy ne vyšší.

Tyto skutečnosti parlamentní vyšetřovací komise zcela pomíjí ač si jich musí být vědoma.

Závěr:

Stát prodával minoritní akciový podíl, žádal proto ocenění akcií jako subsidiární cenovou relaci a získal doklad o faktické obchodované výši. Šlo o princip exkluzivity jedinému uchazeči, převažoval zájem o perspektivu firmy, zaměstnanost, firma Karbon Invest měla podporu odborů. Po objektivní analýze nelze dovodit, že by stát prodal minoritní podíl „pod cenou“, tedy že by došlo k nepovolené veřejné podpoře.

Ani 16 let poté vláda, ve které se v dominantní roli vystřídaly tři subjekty – ČSSD, ODS a hnutí ANO, v koalicích mj. KDU ČSL a TOP09 sama nikdy nepodala žádný podnět Evropské komisi ani nerevokovala své usnesení z roku 2004.

Jde proto o konstrukci která v konfrontaci s právem nemůže obstát.

Odborné stanovisko 5

Určení ceny za minoritní podíl

Tvrzení- stanovisko komise:

Díky rozhodnutí vlády privatizovat akcie OKD oslovením jediného partnera se stát zbavil možnosti takto získat tržní hodnotu prodávaného balíku akcií OKD. Takovému postupu (tj. vyzvat potenciální zájemce k podání indikativních nabídek na odkoupení akcií OKD) přitom nic nebránilo, naopak se jedná o postup, který je žádoucí i z hlediska posuzování možné veřejné podpory.

Z analýzy časové posloupnosti jednotlivých kroků na straně vlády vyplývá, že stát neprojevil žádnou skutečnou snahu o řádné zjištění tržní hodnoty akcií OKD, které se rozhodl prodat.

Znalecký posudek a jiné dokumenty byly zjevně zpracovávány v časové tísni, v mizerné kvalitě a dle všeho se záměrem dospět k co možná nejnižší ceně prodávaných akcií.Přestože se i během jednání vlády vyskytly pochybnosti o správnosti ceny stanovené na základě posudku a jednání, kompetentní osoby neprovedly nic, aby stát získal za akcie tržní hodnotu.

Znalecký posudek a jiné dokumenty byly zjevně zpracovávány v časové tísni, v mizerné kvalitě a dle všeho se záměrem dospět k co možná nejnižší ceně prodávaných akcií. Znalecké kolegium dospělo k závěru, že posudek trpí závažnými vadami, a ohodnotilo ho nejnižší možnou známkou. Přestože znalec byl v trestním řízení osvobozen, vyšetřovací komise se vzhledem ke svým zjištěním domnívá, že soudy nezohlednily veškeré skutečnosti.

Vzhledem k tomu, že důsledky tohoto jednání by mohly být v případě jeho nepostihování pro českou ekonomiku a hospodaření státu závažné, rozhodla se podat podnět ministryni spravedlnosti, aby zvážila stížnost pro porušení zákona v této věci.

Odborné stanovisko:

Předně je třeba říci, že v této fázi byla již společnost OKD privátní, nešlo o akt privatizace ale prodej majoritního podílu státu. To přesněji reflektuje postavení prodejce – státu, které skutečně měl.

V této souvislosti je třeba se vypořádat s častým argumentem, že předmětem ocenění nebyly byty, ale akcie společnosti OKD, kde měl stát minoritní podíl. K tomu lze říci, že nemovitosti přece nemění hodnotu v závislosti na tom, kdo je vlastní, a ocenění akcií mělo řádně a správně zobrazit hodnotu tohoto rozsáhlého neprodukčního majetku v hodnotě akcií OKD tak, aby členové vlády mohli kvalifikovaně rozhodnout o privatizaci (což platí také o dalších aktivech) a aby exkluzivnímu nabyvateli nebyla poskytnuta hospodářská výhoda.

Závěr o neposkytnutí hospodářské výhody kupujícímu je absurdní tvrzení. Vláda cíleně chtěla, aby firma Karbon Invest získala i minoritní podíl, proto jednala tak, jak je doloženo. A pochybnost komise o možnosti prosadit předkupní právo k bytům je naivní a je jure bez dohody a dobrovolnému převzetí závazku nemožné.Jediným způsobem, jak zajistit realizaci předkupního práva, by podle názoru vyšetřovací komise byla rozvazovací podmínka, že nabyvatel musí nabídnout byty k prodeji do určitého data. Vyšetřovací komise hodnotí jednání Bohuslava Sobotky jako závažné pochybení. Toto tvrzení je nesprávné taková podmínka do smlouvy po roce 1996 nešla prosadit. Komise se z logických příčin členů – politiků Moravskoslezského kraje zabývá především otázkou bytů, což ovšem nebyl dominantní cíl privatizace, rozhodně nikoliv v roce 2004.

Důsledky privatizace minoritního podílu dle komise:

Ze zjištění vyšetřovací komise vyplývá:

že ČR prodala podíl v OKD pod cenou, přičemž hodnota podílu mohla být mnohem vyšší. Státní zastupitelství vyčíslilo v rámci trestního řízení se znalcem a manažery FNM hodnotu státního podílu na 9,8 mld. Kč. ČR se přihlásila u trestního soudu o náhradu škody ve výši 5,7 mld. Kč. Vyšetřovací komise se domnívá, že se jedná o minimální částku, přičemž hodnota podílu mohla být i vyšší.

Výhoda, která byla poskytnuta nabyvateli, je podle názoru vyšetřovací komise protiprávní a neslučitelnou státní podporou poskytnutou v rozporu s ustanovením čl. 107 odst. 1 SFEU a čl. 108 odst. 3 SFEU. Protiprávní státní podpora může být stále vymožena, přičemž tato podpora má být vymáhána u skutečného beneficienta – kterým byly v konečném důsledku především pánové Koláček, Otava, Bakala, Kadas a další.

Komise neuvádí skutečný stav. O ceně privatizace menšinového podílu se začalo mluvit až v roce 2008/9 poté, co pan Bakala jako vlivný akcionář slíbil a následně odvolal záměr rozdělit domy na byty (jednotky) a ty nabídnout nájemníkům. Ve smlouvě o privatizaci menšinového podílu byla závazek – oprávnění státu jako prodávajícího odstoupit od smlouvy v případě, že Evropská komise bude pravomocně konstatovat nepovolenou veřejnou podporu, tedy prodej za cenu nižší než tržní. Konkurenční posudky, argumenty, trestní oznámení i politický tlak na Parlament či dokonce Europoslance vyvíjelo především sdružení nájemníků byty OKD. Vlády dodnes cenu nezpochybnily, taktéž Evropská komise v roce 2011 (viz dále). Proto se komise zabývá privatizací jako by nešlo o prosperitu a, bohužel, příčiny úpadku firmy ale jen a jen o byty. I když výtok o nepovolené podpoře je od roku 2014 promlčen, případné odstoupení od prodeje minoritního podílu by nic nezměnilo na tom, že majoritní vlastník nechtěl bytový fond prodat. To je celé.

Kromě komise, jejíž konstatování není podložené, nikdo dodnes neprokázal, že by menšinový podíl v roce 2004 byl prodán pod cenou. Ani vláda, ani soudy, ani Evropská komise. Lze souhlasit s revizemi jejich závěrů, ale nelze takové konstatování připustit bez dalšího řízení kvalifikovanými a k tomu povolanými institucemi.

Jde-li o způsob – metodu ocenění majetku existuje více postupů. Pan znalec Mařík, který v rozporu se svými učebnicemi zpracoval posudek k soudu (který jak známo rozhodl jinak) volal po metodách, které nejsou tržními hodnotami akcií nýbrž hodnotou tzv. „protiplnění“.

Nominální hodnota je uvedené na akcii a je nejnižší možnou cenou, pokud jde o nominální hodnotu při další emisi pak určuje cenu minimální (vyvolávací),

tržní hodnota akcie zjištěná na veřejných trzích po několikaletém obchodování se tato hodnota považuje za nejpřirozeněji vzniklou tržní hodnotu, neboť vznikla mezi dobrovolně prodávajícím akcionářem a dobrovolně kupující investorem. Jde o jednotlivé akcie tvořící třeba i větší balík, avšak netvořící balík majoritní. Tato hodnota bývá základem pro další výpočty. Např. Hodnoty majoritního balíku akcií vynásobením počtu akcií v balíku a jejich tržní hodnoty převzaté z veřejného trhu. Výsledek zvýšíme o prémii za majoritu obvykle o 20 až 60 %.

Tržní hodnota akcie stanovovaná výpočtem, výnosovou metodou, se používá v případech před tím, než by jí bylo možné zjistit na nějakém veřejném trhu. Tato vypočítávaná hodnota vychází z práv akcionáře uvedených v § 155 Obch. Zák., kde je uvedeno, že akcionář má 3 práva. Ad 1) – hlasovat na valné hromadě ohledně dividend, (jeho jediný zákonný výnos) Ad 2) – hlasovat na valné hromadě ohledně volby členů do statutárních orgánů-a Ad 3) – právo na likvidační zůstatek- (bude řešen níže jako jedna z hodnot akcie) – Tržní hodnota se výpočtem zjišťuje např., pokud se společnost chce dostat na burzu nebo jiný veřejný trh a musí sama v prospektu emitenta tedy a.s. navrhnout hodnotu jejích akcí, za kterou by bylo vhodné tyto akcie na veřejný trh umístit. Výpočet této tržní hodnoty vychází z výnosů, na které má akcionář zákonný nárok. Jiná práva minoritní akcionář v tomto směru nemá, vychází výpočet této části tržní hodnoty pouze z dividend vyplacených za minulá účetní období pomocí výnosové metody. Druhá část tržní hodnoty – tedy psychologická hodnota odpovídá tzv. OČEKÁVÁNÍ. Tato část se dá jen odhadovat a k tomu jen velmi těžko. Její výši nebo objem ovlivňují informace, které v okamžiku zjišťování této části tržní hodnoty nemusí vůbec nikdo VĚDĚT. Proto není možné klást znalci za vinu, že neodhadl tržní hodnotu akcie přesně. V praxi toto OČEKÁVÁNÍ prokazatelně existuje a významně ovlivňuje cenu na veřejném trhu. A to hned u předmětné a.s. OKD. Její akcie byly obchodovány na BCPP od roku 1995, jejich cena se pohybovala od 60 do 200 Kč, a to i přesto, že na ně nebyly nikdy vyplaceny dividendy. Nejpřirozenější tržní cenu při obchodování na BCPP tvořilo pouze OČEKÁVÁNÍ.

Konečně protiplnění při povinné nabídce odkupu akcií. Jde situaci, kdy jeden akcionář dosáhne postupnými nákupy počtu akcií a hlasů v objemu 2/3 všech emitovaných akcií. Jeho povinnost nabídnout odkup zbylých akcií od ostatních akcionářů stanovuje přesně § 183h. Výši protiplnění stanovuje znalec. Podmínkou uskutečnění tohoto kroku je právě existence 2/3 akcionáře. (tato hodnota byla oceněna při nabídce převzetí, kterou musel akcionář učinit určena).

Majoritní vlastník na Valných hromadách využil svého práva (kterým by minoritní vlastník mohl činit administrativní překážky, kdyby podíl neprodal, ale nemohl by jim zabránit). Jde zejména o tyto kroky:

Následující operace poté, co privátní vlastník získal i minoritní podíl aniž by měl z let 1996 či 2004 nějaká smluvní omezení v dispozicích, pak provedl zásadní změny, kterých si již komise příliš nevšímá.:

Zásadní je vznik společnosti BANERETTE[5] akciová společnost, IČO 26 86 31 54. Ta je zapsána 1. června 2005. Následně 24. října téhož roku změnila firma Banerette název na OKD mining, a.s., IČO 26 86 31 54. Později se mění název na OKD a.s., takže vnější pozorovatel nezjistí, že nabyvatel, minoritního akciového podílu z roku 2004 přestal existovat! Identifikuje to pouze jiného IČ.

Sled dalších majetkových úkonů

Došlo k odštěpení části jmění rozdělované společnosti RPG Byty, s.r.o., která byla uvedena v projektu rozdělení a přešla na existující nástupnickou společnost RPG RE Land, s.r.o., se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Gregorova 2582/3, PSČ 701 97, IČO 277 69 143.

Obchodní společnost RPG RE Residential, s.r.o., IČ: 277 69 127 vznikla rozdělením zanikající společnosti OKD, a. s. se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Prokešovo náměstí 6/2020, PSČ: 728 30, IČ: 00002593, na základě projektu rozdělení a smlouvy o rozdělení ze dne 22. 5. 2006 a přešla na ni část jmění zanikající společnosti OKD, a. s.;

Část jmění zanikající společnosti OKD, a. s. přešla na OKD, Mining,s. se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Prokešovo náměstí 6/2020, PSČ: 728 30, IČ: 26863154; rozdělením též vznikly následující nástupnické společnosti RPG Trading, s.r.o. se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Prokešovo náměstí 6/2020, PSČ: 728 30, IČ: 277 69 089, RPG Transport, s.r.o. se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Prokešovo náměstí 6/2020, PSČ: 728 30, IČ: 277 69 101, RPG Gas, s.r.o. se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Prokešovo náměstí 6/2020, PSČ: 728 30, IČ: 277 69 119, RPG RE Commercial, s.r.o. se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Gregorova 3/2582, PSČ: 701 97, IČ: 277 69 135 a RPG RE Land, s.r. o. se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Gregorova 3/2582, PSČ: 701 97, IČ: 277 69 143, na něž přešla zbývající část jmění zanikající společnosti OKD, a. s.

Tak ukončila činnost firma OKD a.s. IČO 00 00 25 93 a OKD mining a.s. se přejmenuje na OKD a.s. (je-li pochybnost, že nebyla porušena smlouva o privatizaci, v jiné části dokazujeme, že nikoliv, stát si ve smlouvě v podstatě nic nevyhradil. Tak by ale musel učinit v roce 1996!!))

Společnosti dále „žili vlastním životem“, vlastníkem společnosti, která má ve vlastnictví bytové domy označené ve zprávě jako „hornické byty“ je více než 10 let vlastněna jiným subjektem Round Hill Capital, London, jejíž majoritní vlastník (akcionář) je pravděpodobně firma Blackstone ze státu New York v USA. (v posledních dnech pak došlo k dalšímu prodeji akcií). K právnímu významu (z hlediska vydržení či ochrany investic) dospějeme v dalších kapitolách. Všechna tato oprávnění měl v souladu s obchodním zákoníkem majoritní akcionář společnosti OKD.

Závěr: Stanovisko komise neodpovídá stavu a oprávnění subjektů či možnostem – kompetenci státu v předmětné době a nelze je akceptovat.

Odborné stanovisko 6

Řízení před Evropskou komisí o veřejné podpoře

Tvrzení – stanovisko komise:

Obsáhlé stanovisko vyšetřovací komise (str. 18 až 20 protokolu) dochází k závěrům, které lze označit jako 10 zásadních námitek:

První stížnost u Evropské komise

Společnost Penta Finance, a. s., v lednu 2005 podala proti privatizaci stížnost u Evropské komise z důvodu nedovolené veřejné podpory.

Vyšetřovací komise zjistila, že skutečným autorem odpovědi nebylo Ministerstvo financí a jeho úředníci, ale advokáti majoritního akcionáře.

Sama tato skutečnost je nepochybně naprosto nepřijatelná, ovšem odpověď, kterou tato advokátní kancelář fakticky zpracovala, dokonce obsahuje nesprávné, zavádějící a nepravdivé informace, přičemž zamlčuje jiné, podstatné informace.

Druhá stížnost u Evropské komise

Druhá stížnost byla v lednu 2008 podána sdružením nájemníků ze stejného důvodu jako první stížnost.

Podobně jako v minulém případě došlo v rámci zpracování odpovědi k spolupráci s právními zástupci nabyvatele – s bruselskou advokátní kanceláří Cleary Gottlieb Steen & Hamilton LLP, včetně toho, že této advokátní kanceláři byly nestandardně poskytnuty neveřejné dokumenty. MF také na odpovědi spolupracovalo se znalcem Rudolfem Douchou z VOX CONSULT, který zpracoval původní, dle vyšetřovací komise nepravdivý znalecký posudek a snažil se jej v této odpovědi obhájit a který posléze čelil trestnímu stíhání.

Vyšetřovací komise se domnívá, že uvedením nepravdivých informací mohlo dojít ze strany některých osob, včetně advokátů, ke spáchání trestného činu podvodu či poškozování cizích práv nebo trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti. V případě dotčených advokátů se může také jednat o porušení etických norem advokátní profese (etického kodexu AK).

Jak již bylo výše uvedeno, Ministerstvo financí si nechalo zpracovat znalecké posudky ke dni privatizace od dvou znaleckých ústavů. Tyto posudky byly poté vyhotoveny v červenci 2011 a září 2011 (tedy po rozhodnutí Evropské komise) a ukazovaly, že tržní cena bytů byla minimálně dvojnásobná.

Revize rozhodnutí Evropské komise. Evropská komise ve shora uvedených případech neshledala, že by privatizace OKD obsahovala prvky státní podpory (viz vyrozumění ČR ze dne 25. srpna 2006 a 13. července 2011). Vyšetřovací komise má za to, že její závěry byly postaveny na nesprávných informacích, které jí poskytl fakticky nabyvatel akciového podílu. Vyšetřovací komise je názoru že ČR by měla dostát principu čl. 4 odst. 3 Smlouvy o EU a poskytnout Evropské komisi objektivní pravdivé a relevantní údaje spolu s vyčíslením nedovolené veřejné podpory poskytnuté spol. KARBON INVEST v roce 2004.

Proto vyšetřovací komise již v roce 2018 oslovila komisařku pro hospodářskou soutěž Margrethe Vestager a Generální ředitelství pro hospodářskou soutěž Evropské komise. Komisařka vyšetřovací komisi sdělila, že podle informací Evropské komise probíhá na národní úrovni trestní řízení ve věci znaleckého posudku a Evropská komise vyčká výsledku řízení.

Vyšetřovací komise se domnívá, že existuje dostatek skutečností, které opravňují Evropskou komisi k zahájení tzv. formálního vyšetřovacího řízení ve věci protiprávní státní podpory v tomto případě, a je toho názoru, že Evropská komise setrvává v nečinnosti. Vláda ČR by měla žádat Evropskou komisi o opětovné otevření řízení o poskytnutí této veřejné podpory.

Odborné stanovisko:

Výčet chyb a omylů vyšetřovací komise:

Komise se především hledí na proces, jako na jakýsi „“Gordický uzel“[6] který lze snadno a jednoduše rozetnout, vše uvádí do souvislostí s privatizací menšinového podílu v roce 2004.

Důvody nechť objasní sama. Chybně hodnotí proces privatizace menšinového podílu v roce 2004, možností, které stát tehdy měl, včetně určení ceny a následné řešení před Evropskou komisí při přezkumu rizika nepovolené veřejné podpory.

Vytváří pocit o lukrativních nabídkách, které měl stát obdržet (od PENTY či J&T) od jiných zájemců, které však nejsou pravdivé a doložitelné. Žádnou nabídku převyšující 4 mld. Kč vláda neobdržela.

Navrhuje široké pojetí trestních oznámení, ve skutečnosti k nim schází důkaz (nejen) v právním slova smyslu. Nechť zprávu včetně protokolů z výslechů přizvaných osob posoudí státní zastupitelství. Proti tomu námitka žádná.

Komise pomíjí význam úkonů vlády jak po roce 2008 tak v současnosti ve vztahu k Evropské komisi. Společný postup státu a nabyvatele při podání prvotní informace v roce 2006 k později zastavené stížnosti firmy PENTA, což byl smluvní závazek obou stran, vysvětluje jako nekorektní.

Pokud jde o námitku, že MF (ministr Sobotka) použil text stanoviska majoritního vlastníka pak komise ignoruje, že postup MF vycházel z článku 10. 5. uzavřené smlouvy o prodeji minoritního podílu. Šlo tedy o postup, ke kterému se vláda ve smlouvě zavázala, tedy při jakémkoli zpochybnění ceny postupovat v součinnosti a podávat jednotné stanovisko.

Uvádí, že v lednu 2005 podala podnět komisi společnost Penta. Tu Evropská komise 17. června 2006 vyzvala k doplnění podaných informací a určila ji desetidenní lhůtu k doplnění. Ta uplynula marně, a tak komise věc odložila a informovala o tom vládu 25. srpna 2006. Podotýkám, že vláda podala demisi 16. srpna a byla odvolána 4. září 2006.  Stížnost podaná Pentou proto neměla na rozhodování o nepovolené veřejné podpoře v této kauze žádný vliv či dopad. Ani ministrem Sobotkou podané stanovisko. To komise ignoruje.

Komise se mýlí, když chce iniciovat nové řízení o trvající domnělé nepovolené veřejné podpoře. Taková možnost podlehla promlčení v roce 2014. Otázky promlčení i domnělé trestné činnosti pomíjí komise obecně. Pokud by vláda přes uvedené iniciovala takové jednání, revokovala dříve podaná stanoviska nebo i Poslanecká sněmovna provedla obdobný úkon, nelze vyloučit, že by EK řízení zahájila, ovšem beneficient by v případném sporu úspěšně uplatnil námitku promlčení.

Protože jde o jednu z klíčových okolností, poznačuji:

Poslanecká sněmovna by měla ctít právo. Komise se mýlí, když chce iniciovat nové řízení o domnělé nepovolené veřejné podpoře. Svými aktivitami vůči komisi porušuje přijaté smluvní závazky privatizace menšinového podílu (článek 10.5.) bez jakékoliv právní relevance. Převezme v případném soudním sporu svou odpovědnost? Hrozí zde dokonce i riziko arbitráže pro porušení smluvního závazku, který dodnes nikdo nezrušil! Kdo ponese důsledky? Poplatník, jako vždy?

Evropská komise byla povinna dle článku 10 odst. 1 nařízení 659/1999 zahájit řízení kdykoliv by měla k dispozici informace o jejím poskytnutí bez ohledu na její zdroj. Tak postupovala i v minulosti a rozhodla, že k nepovolené veřejné podpoře nedošlo v roce 2011.

Datum případného poskytnutí podpory je však září roku 2004. Proces rozhodování komise v letech 2008 až 2011 nemá odkladný účinek.

Takže když přišel na MF dopis od EK ve věci podání PENTY n EK, bylo postupováno podle smlouvy oběma smluvními stranami společně a nejde vůbec o nic nekalého, takové tvrzení vyšetřovací komise je zcela absurdní, PENTA následně vzala svoji stížnost zpět a tak tyto argumenty nebyly nikdy před komisí řešeny. To vyšetřovací komise ve svých závěrech ignoruje.  Další informace podané Evropské komisi již podávaly vlády ODS.

K druhé stížnosti podanou soukromým subjektem, sdružením, nikoliv vládou tato podávala vysvětlení EK písemně 2 x a to dne 4. srpna 2008 a následně 15 a 29. června 2010. Jiné podání neuvádí.

Komise ostatně po roce 2008 nikterak nespecifikovala, že by jakýkoliv posudek AK Wagner Pokorný vláda komisi podala, komise žádný (na rozdíl od všech ostatních) neuvádí. Popisuje celkem 10 přijatých písemných podání a stanovisek, datované až 30. ledna 2008, podatel Sdružení nájemníků BYTYOKD.CZ

 

Článek 1 písm. g) tohoto nařízení (nařízení 659/1999) umožňuje komisi své stanovisko revokovat, pokud by jej vydala na základě zkreslené informace. Teoreticky pak přicházela úvahu žaloba k Evropskému soudnímu dvoru. Je, otázkou kdo je k žalobě aktivně legitimován.

 

Protože informace podávala společně vláda a nabyvatel menšinového podílu tak, jak bylo uvedeno v článku 10. 5. smlouvy o privatizaci, tato legitimace by příslušela vládě se vší odpovědností. Nikoliv poslanecké sněmovně. Vláda mlčí, popřípadě vydává jen verbální stanoviska politického charakteru.

 

Gesčně tato kompetence svědčila ministerstvu financí, ovšem ani vlády ODS a ministr Kalousek, ani ministr Andrej Babiš v letech 2013 až 14 žádný takový úkon neučinili. Dnes je na něj již nepochybně pozdě. Jeho důsledky, pokud by zde nebyla ona zákonná překážka, by pak byly náhrady soukromým investorům v řádech možná stovek miliard.

Vyšetřovací komise také pomíjí významnou otázku promlčení. Pravomoci komise ve věci navrácení podpor podléhají desetileté promlčecí lhůtě, jejímž uplynutím se podpor automaticky považuje za existující podporu.

 

K promlčení tedy došlo v září 2014, ministerstvo financí ministra Andreje Babiše ani jeho předchůdci žádné podání neučinili.

• Všechny verbální výhrady jsou tedy opožděné a účelové. Již jsem se zmiňoval o nepochybně úspěšném uplatnění námitky promlčení ve sporu, který by jistě beneficient inicioval u Evropského soudního dvora. Stát by tedy měl vyčíslenou škodu i s úroky v astronomické částce, ale za její promlčení by nesl odpovědnost on neuplatněním práv. Kdo by tedy škodu způsobil?[7] O úspěšné námitce promlčení ze strany beneficienta není pochyb.
• EK tedy konstatuje, že po přezkumu informací předložených ve výše uvedené věci přijala rozhodnutí, že prodej podílu 45,88 % společnosti Karbon Invest neobsahoval žádný prvek státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 smlouvy o fungování EU. Vláda žádný podnět k zpochybnění svého usnesení z roku 2004 neučinila. Komise se aktivní legitimací podání k EK nezabývá, ignoruje ji, některé úkony činí sama. Na čí odpovědnost?
• Veřejnost je často klamána oponenty posudku zpracovaného znalcem. Jde o tržní cenu akcií. Odkazuji se na souhrnný materiál, kde uvádíme, že existovalo až 11 různých metod určení hodnoty podniku, zdůrazňuji podniku, ovšem pouze jedna a to zvolená hovořila o ceně akcií na trhu. Bytový fond s tím nemá žádnou souvislost přímou. Počátkem září jsme zde schválili novelu právní úpravy znalecké činnosti, myslím, že ministerstvo spravedlnosti by mělo i na skutečnosti uvedené v souhrnném materiálu reagovat.
• Poslanecká sněmovna by měla přenést akcent i odpovědnost z orgánu moci zákonodárné na moc výkonnou. Vykonává ovšem dohled nad vládou, které vyslovuje důvěru či nedůvěru. Měla by ji tedy uložit, aby bezodkladně provedla revizi svých minulých i současných úkonů. Dojde li k závěru, že byly tyto úkony chybné, musí situaci bezodkladně řešit. Chci tím říci, že kauza firmy OKD zdaleka nekončí.[8]
• Komise se mimo jiné v závěrečné pasáži dotýká v kapitole „Cesta k insolvenci“ také již zcela privátní firmy OKD a.s. Povrchně a ne příliš odborně, nevysvětluje své kompetence šetřit privátní nestátní firmu. A stát nakonec privátní firmu v insolvenci de facto znárodnil. Že se cena uhlí odrazila ode dna a firma opět generuje zisky, zatím nikoho nezajímá. Zatím! Že to zakládá aktivní legitimaci ke konkrétním sporům, kde žalovaným může být znovu stát, ponechám stranou.
• Mnozí právníci poukazují na fakt, že stát (vláda) se do kauzy úkony vedoucí k insolvenci vložila ve chvíli, kdy nedoporučila prodat firmu krachující kvůli pádu cen uhlí soukromému investorovi, ale státu. Zatím výše popsaná praxe relevanci tohoto kroku zpochybňuje. Stát tak de facto znárodnil OKD. A tímhle krokem, pro který stát neměl žádný legální důvod, začaly problémy. Vyřizování pohledávek po OKD převzal státem protežovaný insolvenční správce Lee Louda, který prohrává teď soud za soudem. V tom důsledku teď britská banka žaluje ČR o 10 miliard Kč. A obě strany, ČR i Citibank, se připravují na arbitráž. A jelikož Louda neměl pro popření té pohledávky žádný důvod, tak zřejmě banka vyhraje. Stát nerespektoval, že se firma nachází na dně hospodářského cyklu (vzápětí začala cena uhlí růst), ostatně akcionáři Bakala a Kadas také již mají pozitivní rozsudky soudu v jiných věcech. Mám důvodné obavy, že neopatrné a nedomyšlené kroky a politické odsudky jsou již tradičně chybou postupu státu. NIKOLIV V ROCE 2004 ALE NYNÍ, V POSLEDNÍM ROCE, DVOU.
• Není doložitelný žádný důkaz o tom, že místopředseda vlády Bohuslav Sobotka zkreslil neurčený posudek EK. Postupoval v roce 2005 podle článku 10. 5. smlouvy, navíc nečinností stěžovatele bylo řízení zastaveno, na rozhodnutí komise nemělo žádný vliv. V  době pozdějších podání po roce 2008 pak byl ministrem financí pan Kalousek.
• Z celé kauzy se tak stává odsudek privatizačního procesu v letech ekonomické transformace, tedy 1990 až 2004. Pak by asi měla komise navrhnout další šetření v proběhlých privatizacích, například Mostecké uhelné společnosti, realizovaná prodejem 46,29% podílu za cenu 650 mil., schváleno v roce 1999 vládou premiéra Miloše Zemana, nabyvatel Investenergy (majoritní vlastník). Další kauzou by mohl být prodej Sokolovské uhelná společnost, 49% podíl státu, cena 2,6 mld., 2004, Špidlova vláda, nabyvatel Sokolovská těžební (vlastněna managementem SU) popřípadě prodej severočeských dolů, majoritní podíl 56%, cena 9 mld., rok 2005, Paroubkova vláda, nabyvatel ČEZ (minoritní vlastník).
• Závěr:
• Stanovisko i návrhy komise jsou nesprávné. Jednostranně se ztotožňuje s tvrzením sdružení byty OKD a jeho podáními a bere jako „Fait accompli“ nesprávná tvrzení žalobců ohledně určení ceny akcie a vnucuje vizi promítnout do ceny za majoritní podíl hodnotu bytů, i když při předchozích krocích privatizačních se o nemovitém (a dalším) majetku vláda nikdy nezmiňuje. Nadbytečnost nepovolené veřejné podpory z hlediska šance uskutečnit převody majetku do společnosti OKD neplatné je fatální omyl, a nezvládá ani posouzení otázek případného promlčení.
• Odborné stanovisko č. 7
• Doporučené závěry Poslanecké sněmovně PČR
• Souhrnný komentář.
• Motto:
• Mnozí aktéři činů v privatizačním období, i ti, jejichž předchůdci ve straně podobného názvu činily kroky dále popsané po roce 1945-1948 a dalších, navrhují:
• Premiér Andrej Babiš (ANO) nehodlá prosazovat změnu právní úpravy, tak aby nebyly promlčeny excesy z doby privatizace státního majetku po pádu socialismu. Vyplývá to z jeho odpovědi na písemnou interpelaci Miroslava Grebeníčka (KSČM),
• „Myslím si, že tyto zločiny by neměly být promlčeny, protože nebyly řádně šetřeny. To je např. případ OKD. Nebyla tady politická objednávka, aby se tyto případy vůbec řešily. I policie říká, že některé případy řešit nemohla, protože tady byly politické tlaky… Já toho mohu říct mnoho o kauze OKD, jelikož jsem ve vyšetřovací komisi. Nemohu mluvit o konkrétních jménech, ale mohu říct, že důkazy jsou. Ze zprávy vyšetřovací komise jasně vyplývá, že politici a hlavně státní zastupitelství, potažmo některé soudy nejednaly ve své době tak, jak jednat měly,“ řekl na ČRo Plus Leo Luzar.
• Informace publikovaná na facebooku dne 12. prosince 2019
• V roce 2019 jsme vzpomínali 30 let od sametové revoluce, výročí roku 1989. V tom roce jsme tehdy (mohli) vzpomínat na 41 výročí „vítězného února“. Současná generace a mnozí aktivní politici si toto neuvědomují, nebo uvědomovat nechtějí.
• Stačí pohled do minulosti:
• Znárodnění v letech 1945 a po roce 1948 – nacionalizace (jako protipól privatizace), zestátnění – etatizace (jeko protipól deetatizace), vyvlastnění – expropriace jako ex lege převod soukromého majetku do veřejného. Tyto události jsme mohli a měli vzpomínat nejen před 30 lety, ale neměli jsme na ně zapomenout ani dnes. Zneužití družstev násilným združstevněním, které tento světově uznávaný fenomén, který je ve světě pod ochranou povětšinou pravicově orientovaných stran a který, jako formu komunisté využili k násilnému združstevnění zemědělství[9]. Měnová reforma v roce 1953, o které komunisté ještě den před jejím uskutečněním lhali. Akcionáři přišli bez náhrady o své investice[10]. Družstevníci o členské vklady (násilný vznik Lidových bytových družstev, dokud komunistům neteklo do bot, byla pro ně prvorepubliková družstva „příliš kapitalistická“. Až po roce 1958 je znovu obnovili, když neměli peníze na bezplatné bydlení všem zdarma. Okradení občanů převodem vkladů 10:1, oběživo dokonce 37:1. Etatizace firem jako Škodovy závody, Baťovy továrny, ČKD, Vítkovické horní a hutní těžařství, Poldi Kladno, nejdříve 24 největších firem. Lež na každém rohu. Ústava z 9. května 1948 deklarovala ochranu drobného a středního podnikání a nedotknutelnost osobního majetku, skutečnost ale záhy vypadala zcela odlišně. Již koncem roku 1948 pracovalo v soukromém sektoru jen 3,5% pracovníků celého průmyslu. Jen část takto okradených lidí se dočkalo navrácení majetku po roce 1990, znárodnění velkých firem před rokem 1948 však nikdy odškodněno nebylo.
• Stačí si vyhledat a přečíst zákon 114/1948 Sb., kterým se zestátňují firmy a prostudovat další tehdy přijímané zákony.
• Je pravdou, že KSČM požadovala v roce 2018 postavit privatizační trestné činy na roveň komunistických zločinů. Komunisté v červnu 2019 ve sněmovně prosadili usnesení, podle kterého privatizace státního majetku po pádu socialismu v Česku provázely excesy, chyby i zločiny se stamiliardovými škodami. Dolní komora požádala vládu, aby navrhla novelu trestních předpisů tak, aby bylo možné „zločiny způsobené při privatizaci“ dále stíhat a potrestat a aby nebyly promlčeny.
• Ministerstvo spravedlnosti k tomu uvádí toto: „Pokud jde o požadavek na zpracování a navrhnutí účinné změny trestněprávních předpisů, v jejímž důsledku by nedocházelo k promlčení trestných činů spáchaných při privatizaci, sdělujeme, že požadované změny trestněprávních předpisů lze docílit vzhledem k plynutí času pouze s omezeným účinkem, a to jedině zařazením trestných činů spáchaných při schvalování nebo při vypracování privatizačního projektu podle jiného právního předpisu (dále jen „privatizační trestné činy“) do § 35 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, tj. mezi trestné činy, u nichž uplynutím promlčecí doby trestnost nezaniká. S ohledem na výše uvedené (a v souladu se stanovisky vlády) zastává konzistentní názor, že stávající právní úprava je nastavena vhodně a nepokládá za přínosné podnikat jakékoliv kroky směřující k požadované změně uvedené v bodě č. II usnesení.“
• Toto vše uvádím proto, že jde o velice citlivé kauzy, v jejichž důsledcích se cítí oklamány velké skupiny lidí, nejen nájemců tzv. hornických bytů. A politici se proto nebudou předbíhat v proklamacích o skutečném právním stavu v té které kauze, bojivše se dopadů na svoji i stranickou podporu občanů.
• Jeden z aktérů privatizace, Roman Češka k tomu uvádí:
• „Kvůli spletení všech možných pojmů dohromady a vygenerování obludného čísla o vytunelování zhruba 500 miliard korun majetku privatizace získala navěky punc něčeho nepovedeného. Naprosto nepravdivý punc.
• Prvním, kdo začal s rétorikou, jak se privatizace nepovedla, byl Miloš Zeman. Do boje proti kuponové privatizaci, kdy vykřikoval, že je to tunel, vyrazil v polovině devadesátých let. V roce 1998 Zeman coby premiér vyhlásil akci Čisté ruce.
•  Privatizace celkově se týkala majetku za zhruba bilion korun. Z toho ale absolutní většina byla bezúplatná. Zhruba 350 miliard představovala kuponová privatizace, za dalších možná 80 miliard korun byly bezúplatné převody na obce, zhruba stejný objem majetku šel na restituce, na vydávání majetků bývalým vlastníkům.
• Pak tam byla velká porce majetku, který se prodával v malých privatizacích, v aukcích, s tím většinou žádné problémy nebyly. A významná část majetku zůstala v rukou státu, jako třeba podíl v ČEZ. A určitá nevelká část majetku se prodávala v přímých prodejích, ve veřejných soutěžích a v dražbách. Proč se o tom nemluví? To souvisí s tím, že se celá devadesátá léta nikdo nevěnoval reálnému zhodnocení stavu ekonomiky, kterou po Listopadu přebírala nová garnitura. Všichni se zaobírali otázkami, jak transformovat ekonomiku, jak vytvořit demokracii. Platí, že když přijde nové vedení do firmy, zpravidla udělá audit. Aby po pěti letech mohlo ukázat – podívejte se, my jsme do firmy vstoupili za tohoto stavu, a dnes vypadá takto. To se tady neudělalo. Proto lidé zapomínají, že ekonomika byla totálně plajte.
• Nikdo si dnes už neuvědomuje, že Československo bylo i mezi socialistickými státy absolutním rekordmanem v tom, že státní vlastnictví dosahovalo 98 procent. To znamená, že neexistoval soukromý kapitál. Na příkladu OKD se ukázalo, že dát někomu takzvaně podíl na řízení formou minoritního vlastnického podílu stejně k ničemu nevede. Tehdy se stát nechal uřvat obcemi a městy, abychom jim dali podíly v distribučních a dalších společnostech, na to šla až třetina akcií. Ale jakmile měly obce první příležitost, akcie zašantročily. Když o akcie škemraly, mluvily o tom, že se chtějí podílet na řízení. Když ale zahlédly peníze, na podíl na řízení se vykašlaly. V OKD jsme kritizováni, že stát přišel o majoritu a o vliv. Ale stát by o vliv nepřišel, kdyby obce dělaly to, co slibovaly. Jim byl ale bližší krátkodobý zisk. A tak by to bylo i se zaměstnaneckými akciemi.
• Legislativní chyby se dělají dodnes. Nejsem si vědom ničeho, o čem bych mohl říci – jo, tohle byla velká chyba. Já vše hodnotím v dobových souvislostech a vím, že v té době jsme to dělali, jak jsme uměli nejlépe. A s informacemi, které jsme měli. A dnes říkat, že tamto se mělo udělat jinak, je strašně laciné.[11]“ konec citátu.
• Závěr:
• Při odborném, nepodjatém pohledu nelze než konstatovat, že zpráva vyšetřovací komise zpracovaná politiky je podjatá tím, že jejím adresátem je volič. Tajemníkem komise je pracovník Sněmovny, jehož odborná specializace s předmětem zkoumání nesouvisí, zato je podjat věcně – jeho otec se soudí se současným vlastníkem bytových domů, firmou Residomo, a nelze vyloučit, že využil informace od svého syna, ač jednání bylo do zveřejnění zprávy v důvěrném režimu.
• Zabývám se studiem kauzy více než 10 let. Úřad vlády mě předal veškerou dokumentaci v roce 2016, výsledky své práce jsem tehdejšímu premiérovi prezentoval osobně. Mohu posoudit, jak je to složité a kolikrát jsem se ve vyvození závěrů mýlil. A jaké tísnivé pocity jako autor cítím, když politici, asi v dobré víře, nechtějí připustit, že celá zpráva, přes značnou vypovídací hodnotu je nesprávná a nepravdivá co do vyvozených závěrů.
• Existuje Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, který vznikl rozhodnutím ministra vnitra 1. ledna 1995 sloučením Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB, který byl součástí Ministerstva vnitra, se Střediskem dokumentace protiprávnosti komunistického režimu, které pracovalo pod Generální prokuraturou a později bylo převedeno pod Ministerstvo spravedlnosti. Od 1. ledna 2002 je ÚDV ze zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky,  v platném znění, součástí služby kriminální policie a vyšetřování. Základní poslání ÚDV je odhalovat a stíhat trestné činy v spáchané v období mezi 25. únorem 1948 a  29. prosincem 1989,  které nebyly z politických důvodů pravomocně rozhodnuty.
• Nepředpokládám, že bychom prvoplánově měli hovořit o zločinech demokratického režimu, privatizaci či o jinak politicky deformovaných tématech, neboť byli to lidmi volení poslanci a vlády vzniklé ze svobodných voleb, kteří přijímali a řídili provádění privatizačních zákonů v reálné době. Z druhé strany považuji za nešťastné, když se šetřením, byť jedné jediné kauzy zabývají znovu pouze politici, povětšinou laici, ač sídlem z dotčeného regionu.
• Občanům regionu i nájemníkům bytů stát ublížil, vzbudil a vzbuzuje v nich očekávání, které nedokáže naplnit. Místo toho by se měl zabývat, jak jim toto z jejich strany důvodné očekávání odčinit. To v celé kauze schází nejvíce.
• Chce-li veřejnost objektivní, pravdivou a nepodjatou informaci, která bude též respektovat kompetence moci výkonné či soudní, pak by měla Sněmovna požádat například Ústav státu a práva či jmenovat ad hoc odbornou komisi složenou z nezávislých právníků a ekonomů, která by s odborným přístupem k podkladům podala opravdu nezávislou informaci. Její práce by byla ulehčena přístupem ke komisí soustředěným materiálům. Výsledky takové od politiků izolované pracovní skupiny by měly šanci být skutečným odborným zhodnocením skutečností té doby. A věcná zjištění vyšetřovací komise i další dokumenty mohou takovou práci usnadnit. Vyvozené závěry komisí však proti právu povětšinou neobstojí.
• [1] Vládla v období 2. července 1992 – 4. července 1996. Tvořila ji koalice ODS, KDS, KDU-ČSL a ODA. Předsedou vlády byl Václav Klaus. Druhá vláda Václava Klause vznikla po volbách do poslanecké sněmovny v roce 1996. Byla tvořena koalicí ODS, KDU-ČSL a ODA. Menšinová vláda byla jmenována 4. července 1996. Rostoucí ekonomické problémy a vzájemné třenice vedly po vypuknutí aféry s financováním ODS na podzim 1997 k její vnitřní krizi a odchodu KDU-ČSL a ODA z koalice. Vláda pak 30. listopadu 1997 podala demisi. Spravovala zemi až do 2. ledna 1998, kdy byla jmenována vláda Josefa Tošovského.
• [2] Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/tema/privatizacni-problemy-byly-zhruba-pet-miliard-z-bilionu-korun.A191210_135734_pozice-tema_lube
• [3] .  PIHERA, V. K obecným limitům akcionářských práv. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 10, s. 361 – 364. ISSN 1210-6410.
• [4] 3,9/1,58/50,002 x 46= 2,27
• [5] V NĚKTERÝCH JAZYCÍCH (DÁNŠTINA) ZNAMENÁ „PRAPOR“ TEDY „VLAJKOVÁ LOĎ“
• [6] Snaha vyřešit velice složitou situaci jednoduchým způsobem s akcentem na úkony vlády v roce 2004, ač například s úsilím, zřejmým jako priorita vyšetřovací komise, tedy získání bytů nájemníky tento rok již v podstatě nemá nic společného.
• [7] https://www.verejne-podpory.cz/verejna-podpora
• [8] Ideálně jmenováním nezávislé nepolitické ad hoc odborné komise složené s akademiků i odborníků praxe, nebo analýzu zadat Ústavu státu a práva.
• [9] Svaz zemědělských družstev (dnes již přejmenovaný, za pojem „družstva“ se stydí) byl z Mezinárodního družstevního svazu v roce 1950 vyloučen, protože nesplňoval některá kritéria, zejména dobrovolnost vstupu a demokratické řízení)
• [10] Akcie nebyly po roce 1989 restituovány, bohužel. Tak máme doma schovanou akcii Poldi Kladno v hodnotě 5 mil.Kčs.
• [11] Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/tema/privatizacni-problemy-byly-zhruba-pet-miliard-z-bilionu-korun.A191210_135734_pozice-tema_lube[11]

Text je převzat z portálu Česká justice, který patří do vydavatelství Media Network, stejně jako Ekonomický deník.