Jedním z pilířů evropské Zelené dohody je i výrazné posílení výroby elektřiny z větrných elektráren. V produkci nejlevnější energie, jak se větru přezdívá, má nicméně Česká republika zatím velký deficit – pokrýváme takto jen necelé procento naší spotřeby, realizovatelný potenciál je přitom podle odborníků až třicetinásobný. Jaké jsou překážky na cestě za větrnou energií a jak je můžeme překonat? Odpovědi hledá Vojtěch Kristen v textu pro portál Info.cz, který se svolením redakce přetiskujeme.
V čem je problém? Především ve společenské podpoře větrné energie. Jak autoři studie – pracující ve své práci s konzervativním a optimistickým scénářem – přiznávají, v Česku se v posledních deseti letech jelo podle scénáře zcela jiného: „nulového“. „Vnímání obnovitelných zdrojů veřejností bylo poškozeno nepovedenou regulací podpory fotovoltaických elektráren a povolování nových projektů bylo prakticky zablokováno,“ píší autoři.
O jak zásadní problém se jedná, potvrzuje Chalupa. „Nedostatek větrného výkonu je daný společenským sentimentem. Když prezident veřejně tvrdí, že to nemá smysl, tak je reálný rozvoj větrné energetiky obtížný,“ vysvětluje Štěpán Chalupa. Aktivní propagace a zájem státu o výstavbu a podporu větrných elektráren v Česku podle něj chybí.
Stát přitom ve svých dokumentech, například v energeticko-klimatickém plánu, s rozvojem větrné energie počítá. „Stát rozvoj větrné energie sice chce, ale rozhodně pro to nedělá maximum. Přitom by často stačilo i slovo od politiků, verbální způsob podpory, který nic nestojí,“ míní Chalupa. Podle něj je ale cesta k rozvoji větrné energie i zespodu – zapojením místních obyvatel do výstavby větrných projektů.
Negativní společenský sentiment vůči větrným elektrárnám znamená, že je Česko z pohledu Evropy skutečně pozadu. Podíl spotřebované elektřiny vyrobené větrem zde byl loni pouhé jedno procento, první Dánsko přitom takto zvládlo pokrýt 48 procent spotřeby, druhé Irsko pak 33 procent. Je nicméně férové dodat, že těmto premiantům evropských výrobců větrné energie se to daří zejména proto, že mají přístup k větrnému pobřeží – státy s mořským břehem obsadily prvních sedm míst žebříčku.
Rezervovaný sentiment veřejnosti a místních samospráv a spíše horší větrné podmínky v Česku přitom nejsou jediné problémy, na které v tuzemsku větrná energie naráží. Nejčastěji se hovoří i o výzvách pro distribuční síť a stabilitě dodávek energie z obnovitelných zdrojů, jako je vítr. „Podle mě by to naše soustava zvládla, myslím, že naši energetici patří k evropské špičce a že máme kvalitní soustavu a kvalitní řízení. Ta tranzice pochopitelně časově nebude na jeden řez, že bychom měli hned přejít kompletně na obnovitelné zdroje. Bude to nějaký proces útlumu konvenčních zdrojů,“ odpovídá Chalupa s tím, že podle něj je cestou do budoucna také rozšíření evropské spolupráce s tím, že větrná energie by se hypoteticky mohla do Česka dovážet z Německa či Polska.
Podle Chalupy by nicméně byla škoda nevyužít větrného potenciálu v Česku. „Jde skutečně o jednu z nejlevnějších energií,“ říká odborník, který zároveň připouští, že z pohledu investora do takové větrné elektrárny už je rozhodování složitější a je otázka, zda se vůbec vyplatí. To ostatně přiznává i sama studie Akademie věd, podle které „ekonomická rentabilita výstavby VtE závisí na řadě těžko předvídatelných faktorů technického, ekonomického a politického rázu.“ Tím se ale podle Chalupy dostáváme zpět na začátek k tomu, co větru v Česku chybí ze všeho nejvíce: větší podpora státu.
Vojtěch Kristen, Info.cz
