Ondřej Liška: Ekonomický deník zveřejnil text, v němž Petr Musil ve zkratce konstatuje, že práce Agentury pro sociální začleňování je drahá, neefektivní a celkově špatná. Dostatek argumentů pro odvolání jejího (již bývalého) ředitele prý dokonce najdeme ve zprávě, kterou agentura sama zpracovala.

Jsem přesvědčen, že jde o zásadní nepochopení podmínek, v nichž agentura pracuje, jaké má poslání a jaké metody k sociálním začleňování se osvědčují. Existuje podle mého dokonce dostatek faktů, které svědčí o tom, že za daných podmínek odváděla Agentura pod vedením Martina Šimáčka dosud velmi dobrou práci a problém je třeba hledat zcela jinde – v naprosto nedostatečné finanční i politické podpoře její práce, v neochotě a nekvalifikovanosti řady (ne všech) vysokých politických představitelů i některých klíčových složek veřejné správy.

Plné znění článku Petra Musila „Agentura pro vykazování neúspěchů a čerpání norských fondů“

Cena za nefunkční sociální politiku

Jedním z hlavních argumentů textu Petra Musila i dalších kritických hlasů je, že za těch cca 20 milionů Agentura nevykazuje odpovídající výsledky. Zní to jako suma, za niž by s leckterým problémem mělo jít hnout. Pokud přijmeme toto měřítko, je nezbytné uvést několik dalších čísel, která postaví tyto úvahy do reálného světla.

Jaká je cena sociálního smíru? Dobrého sousedství a soužití? Nepostačí na ni jen ekonomické rovnice. Snad by je mohla pomoci „nacenit“ složitá matice, ve které existuje několik relativně dopočititatelných údajů: například zákrok policie proti shromáždění neonacistů ve městě, kde místní radnice ignoruje problémy sociálně vyloučených obyvatel či dokonce vyhrocení vztahů mezi majoritou a chudou minoritou (nejčastěji Romy). Nebo policejní zásahy v místech, kde radnice svou asociální politikou takovému vyhrocení přímo nahrává (Nový Bydžov 2010, Duchcov 2013-2014 ad.). Patřit by sem mohly i zvýšené výdaje za přítomnost většího množství policistů či rovnou zásahové jednotky (Šluknovsko od 2011 dodnes; v době největších nepokojů se vyšplhala cena jednoho denního zásahu policie na 3 mil. korun, měsíční pohotovost policie stála okolo deseti). Jak ale vyčíslit pocit bezpečí občanů města? Jak nacenit to, že lidé ve městě spolu normálně mluví, jejich děti spolu chodí do škol a na hřiště, že ve městě je dobrá atmosféra?

Mohlo by vás zajímat

To jistě není zdaleka vše. Jsou tu rozpočty samospráv nebo státu. Kupříkladu jeden nezaměstnaný občan stojí stát cca 22 tis. měsíčně. K tomu je nezbytné připomenout, že v Česku se vyšplhal podíl dlouhodobě nezaměstnaných (více než rok) na 44% všech lidí bez práce. Úřad práce s nimi zatím až na výjimky pracovat neumí a na pracovní trh je vracet nedokáže. Značná část z nich je tlačena nutností zajistit sobě a rodině základní obživu, pracuje v šedé ekonomice, která má podle řady odborných studií v Česku objem okolo 600 miliard korun ročně. Děti a mladí lidé sledující pracovní neúspěchy svých rodičů mají v extrémních podmínkách sociálně vyloučených lokalit tendenci jejich strategie opakovat, tedy také mnohdy nevidí ve studiu a vstupu na trh práce svoji budoucnost.

To vše kontrastuje s hazardem státu, který zrušil úspěšnou veřejnou službu (2011), nejprve rozhodnutím politiků a posléze Ústavního soudu (když politici z veřejné služby udělali de facto nucené práce v r. 2012). Desítky tisíc lidí se ve veřejné službě aktivizovali k dalšímu zaměstnání a přispívali k veřejnému zájmu tím, co pro obec odpracovali. Ani tato jednoduchá rovnice zřejmě nestačí. Vláda přihlíží senátní novele, která bude opět tlačit více než sto tisíc lidí v hmotné nouzi do výkonu veřejné služby bez odpovídající odměny, tj. na úrovni nucené práce. Pravděpodobným důsledkem bude další ekonomický úpadek chudých lidí, kteří odmítnou veřejnou službu.

Aktivní politika zaměstnanosti jako hlavní nástroj Úřadů práce selhávala a ve vztahu k této skupině stále selhává. Stojí ročně cca 3 miliardy korun ze státního rozpočtu (například vloni navíc plus 8 miliard z fondů EU), což je nepoměrně méně, než činí obrovské výdaje státu na výplatu nepojistných sociálních dávek. Nejsilnější nástroj státu na podporu zaměstnanosti lidí je zoufale podfinancovaný a míjí cíl.

Dramaticky přitom narůstají výdaje státu na bydlení (nejen) na ubytovnách, kde dnes dlouhodobě žije pravděpodobně více než 100 tisíc lidí. Ještě před pěti lety vyplácel stát ročně přes půl miliardy na doplatcích na bydlení, vloni již více než tři. O tom, za jakých nehorázných okolností a kam putují tyto státní peníze, již dnes nikdo nepochybuje.

Stranou pozornosti by nemělo zůstat, kolik peněz chudých lidí spolykají dryáčnické půjčky nebankovních i bankovních institucí, které vytlačují tradiční lichvu a nahrazují ji dobře promyšleným obchodováním s nesplatitelnými dluhy chudých lidí. Odměny advokátů a exekutorů jsou v Česku v porovnání s vyspělým zahraničím bezprecedentně vysoké. Polovina exekucí je nařízena na částky do 10 tisíc korun, přičemž tisícikorunový druh naroste zhruba na patnáctinásobek právě především odměnou pro exekutora.

Česko fatálně zaostává v oblasti, která má největší potenciál zajistit za nejméně peněz zlepšení sociální a ekonomické situace každého občana – ve vzdělávání. V naší zemi se ve srovnání s vyspělými zeměmi nejvíce reprodukuje chudoba. Ten, kdo jde do školy chudý, bude chudý i v životě a stejně tak jeho děti.

Česko vzdělávání podceňuje setrvale. Vydává na něj jen 60% z průměru ročních rozpočtů OECD, přitom vyspělé země až dvojnásobek. Podle nedávné studie je šance žáka, že uspěje na trhu práce, poloviční, pokud prošel základní školou praktickou namísto běžné základní školy.

Neřešením problému ztrácíme i ekonomicky

Uvedl jsem zde jen úzký výběr ze závažných a daty podložených zjištění. Svědčí o tom, že před sebou suneme sociální problém obřích rozměrů, který jsme nebyli schopni zatím řešit, a který zasahuje otázky bydlení, vzdělávání a bezpečnosti až po hluboce zakořeněné stereotypy, nízkou kvalitu veřejné správy a omezenost i zbabělost významné části politické reprezentace, výjimkám čest.

Studie Světové banky z roku 2010 uvádí, že v důsledku nedostatečného začlenění Romů a jejich nízké vzdělanosti přichází Česká republika o 367 milionů EUR, tzn. cca 10 milard korun ročně. To je částka, která vystihuje roční ekonomické ztráty Česka kvůli ignorování alarmujícího problému s názvem sociální vyloučení. Právě do něj vstoupila před šesti lety Agentura pro sociální začleňování na lokální i státní úrovni (pro srovnání: s ročním rozpočtem cca 20 mil. korun).

Jsem neochvějně přesvědčen, že měřeno poměrem cena/výkon za tyto prostředky přinesla české společnosti mimořádné výsledky, zvláště ve srovnání s řadou subjektů státní správy. Na státní úrovni se Agentura cíleně věnovala systémovým nedostatkům, zvláště systémových příčinám chudoby. V poslední době kupříkladu uspěla u novely školského zákona, odkud se snažila odstranit ustanovení zjednodušující segregaci žáků mimo hlavní vzdělávací proud. To je totiž jedno z klíčových míst, kde děti z chudých, většinou romských rodin posílá stát na cestu sociálního vyloučení, z níž není téměř návratu. Naopak zatím neúspěšně, byť vytrvale, bojovala Agentura za zavedení veřejné služby s odměnou, která nezaměstnaného motivuje a dává mu příležitost rozpoznat efekt legální práce.

Agentura přinesla obrat

Agentura za šest let své práce přesvědčila ministerstvo práce, že model prostupného zaměstnávání, který používá na lokální úrovni, se má stát hlavním nástrojem aktivní politiky zaměstnanosti (dlouhodobě nezaměstnaných). Spočívá v řetězení jednotlivých nástrojů od veřejné služby před veřejně prospěšné práce až po sociální podnikání a vstup na trh práce. V řadě krajů dosahují projekty zpracované v partnerství s Úřadem práce a neziskovými organizacemi až 40% úspěšnosti zapojených lidí, kteří si udrží legální práci déle než rok. A využila k tomu výlučně evropské peníze.

Na lokální úrovni pracuje v 36 městech, mj. v Litvínově, Ostravě, Brně a v mnoha dalších, která patří mezi nejzasaženější výskytem sociálního vyloučení, s největším rizikem sociálních nepokojů. Všude své partnerství buduje v úzké spolupráci s radnicí, která má vždy nejzásadnější podíl na tom, jak budou vypadat lokální sociální politiky.

Partnerství jsou přirozeně velmi široká, neboť připravují aktivity pro všechny oblasti, které se soužití a sociálního začleňování týkají – zaměstnanosti, bydlení, vzdělávání, předlužení, bezpečnosti ad. Výsledkem spolupráce jsou nejen konkrétní projekty (na které nejčastěji shání Agentura prostředky opět z fondů EU), ale také nebo především změny v nahlížení radnic na problém vyloučených lokalit a chudoby, změna jejich strategií z nekonstruktivních na konstruktivní, zlepšení spolupráce nejdůležitějších subjektů, které se na místě v sociálních politikách angažují. A také často naruší zavedené vazby v místním byznysu s chudobou, do kterých je nezřídka zapojena i veřejná moc.

Jen vloni Agentura dokázala partnerům pomoci zpracovat okolo 150 projektů za částku přesahující půl miliardy korun, většinu z EU fondů. Ve výroční zprávě Agentura přehledně uvádí, kolik jakých projektů pomáhalo v každém konkrétním městě. A když se spolupráce s městem po třech letech uzavírá, zadává Agentura také externí evaluaci, která mj. sečte, kolika lidem se dostalo podpory při hledání práce, při vzdělávání, bydlení či oddlužení.

To vše se děje prací jednoho lokálního konzultanta Agentury na půl úvazku v každém městě (s oporou metodického a expertního zázemí dalších pracovníků, kteří působí v ústředí). Cena této „služby“ obci ve velmi zjednodušených počtech nepřesáhne 600 tisíc korun ročně, i to lze pohledem do výroční zprávy či konzultací v ústředí Agentury snadno zjistit.

Je to cena mimořádně nízká za to, co všechno se za ni obci nabízí. Měřitelné i neměřitelné efekty jsou očividně značné, když si o spolupráci a Agenturou předloni řekla Ostrava a vloni Brno, Litvínov nebo region Jesenicka a nejnověji také Chomutov, Most nebo Ústí nad Labem.

Skutečné řešení znamená dělat mnohem více než dnes

Sociální politiky nejsou housky na krámě za tři koruny. Tvoří se dlouhé roky, v klopotných jednáních, která nejsou atraktivní pro podnikatele a hlavní ekonomické subjekty. Sociální politiky přitom denně rozhodují o osudech konkrétních lidí. Pokud jsou funkční, lidem se daří v těžkých situacích nacházet východiska a nerezignovat. V součtu pak rozhodují o tom, jak spolu lidé budou vycházet. Když jsou někde chudí lidé necháni napospas a zatlačeni do kouta, obvykle reagují tak, že to ostatním v soužití vadí. A odtud už je krůček k nepokojnému soužití, agresi, strachu a nakonec i extremismu. Kořeny problémů jsou hluboké a jejich skutečné řešení vyžaduje kombinaci okamžitých i dlouhodobých opatření.

Namístě proto není plošná kritika agentury za neefektivní práci, ale naopak trvání na tom, aby se do její práce, metodiky, zkušeností a schopnosti asistovat obcím a městům investovalo podstatně více peněz a politické podpory. I kdyby se roční rozpočet agentury zvýšil desetinásobně, pořád by to bylo pětsetkrát méně, než oněch přibližně 10 miliard, o které ročně přicházíme kvůli neochotě tento problém řešit.

Ondřej Liška