Nejen ropa, zemní plyn a černé uhlí, ale také dodávky vodíku. To vše může Evropě nabídnout africký kontinent a nahradit tak aspoň zčásti závislost na dodávkách z Ruska. Dosud přehlížené africké země v posledních týdnech přijímají jednoho evropského státníka za druhým. Výsledkem jsou první závazné dohody o nákupu paliv.
Potenciál je obrovský. Analytická firma Rystad Energy odhaduje, že africké země navýší těžbu zemního plynu z letošních 260 miliard m3 na 335 miliard m3 v roce 2030 a dále na 470 miliard m3 v roce 2040. Pro srovnání: ruské dodávky zemního plynu do zemí Evropské unie v loňském roce dosáhly 155 miliard m3. Zatímco v minulých letech se o nerostné bohatství Afriky zajímala hlavně Čína a v menší míře Indie, Japonsko či Jižní Korea, teď se stále častěji hlásí zájemci z Evropy.
Příkladem může být být německý kancléř Olaf Scholz, který v neděli zahájil svou africkou cestu. Postupně navštívil Senegal, Niger a Jihoafrickou republiku. Hned na první zastávce v Senegalu jednal o spolupráci na spuštění těžby plynu z ložisek pod hladinou moře včetně financování projektu.
Senegalský prezident zmínil, že země má zahájit těžbu v příštím roce, kdy dodá na trh 2,5 milionu tun zkapalněného zemního plynu (LNG). Do roku 2030 se má produkce zvýšit na 10 milionů tun. Po převodu do plynného stavu se jedná o 13,8 miliardy m3, tedy zhruba o součet roční spotřeby Česka a Slovenska.
Italové byli rychlejší
Dlužno dodat, že kancléř Scholz není nejrychlejším objevitelem Afriky a jejího potenciálu v dodávkách paliv do Evropy. Nejrychlejší byli tentokrát Italové, kteří stihli v krátkém čase podepsat smlouvy o nákupu plynu z Egypta, Angoly, Konga a Mozambiku a také navýšení odběru z Alžírska z původních 21 miliard na 30 miliard m3. Když se vše posčítá, tak už by Itálie měla nahradit většinu dovozu ruského plynu.
Italové mají jeden trumf v ruce – jejich hlavní rafinerská společnost ENI patří mezi největší investory do vyhledávání a těžby uhlovodíků v Africe. Stojí například za prvním projektem na těžbu a zkapalňování zemního plynu v Mozambiku s kapacitou 3,4 milionu tun LNG ročně, který bude letos spuštěn do provozu. Francouzský koncern TotalEnergies spustí produkci LNG zřejmě až v roce 2024, jeho kapacita však bude výrazně větší – 12,8 milionu tun ročně.
Po ruském útoku na Ukrajinu dokonce ožívají dříve navržené megaprojekty, odložené na neurčito kvůli vysoké nákladnosti a komplikovanosti. Příkladem může být projekt Transsaharského plynovodu, který by dopravil plyn z ložisek na jihovýchodě Nigérie do jižní Evropy. Nebo také Desertec – obrovské solární parky v severní Africe vyrábějící elektřinu na export do evropských zemí.
Výroba vodíku na poušti
Novinkou je zájem o dodávky zeleného vodíku, vyrobeného z přebytku obnovitelných zdrojů. Namibie vybrala v polovině května sdružení německé společnosti Enertrag a investiční skupiny Nicholas Holdings jako partnera pro stavbu solární elektrárny a výrobu vodíku Tsau Khaeb na jihozápadě země. Cílem je od roku 2026 vyrábět 300 tisíc tun vodíku ročně.
Odhadovaná výše investice dosahuje 9,4 miliardy dolarů. To je pro zemi s 2,5 milionu obyvatel a ročním výkonem ekonomiky 12,3 miliardy dolarů obrovské číslo. Evropské investice mohou přispět k ekonomickému rozvoji a zvýšení životní úrovně Afričanů. Přesto se už teď objevují kritici hovořící o neo-kolonialismu a prodlužování závislosti Evropy na fosilních palivech.
David Tramba
