Z Národní centrály proti organizovanému zločinu nebo z Vrchního státního zastupitelství v Praze unikly řízeně citlivé informace z kauzy Dozimetr. Došla k tomu Česká advokátní komora poté, co tento týden jedno české mainstreamové médium zveřejnilo informace ze známé kauzy Dozimetr. Účelové úniky z vyšetřování mají dva základní motivanty: pozvednout veřejné mínění o práci policie a žalobců, ale také veřejně pošpinit vyšetřované, kteří jsou tak veřejně odsouzeni ještě před samotným soudním jednáním.
Cílené úniky z trestních spisů především do médií jsou dlouhodobým problémem, přičemž orgány činné v trestním řízení za jejich strůjce často označují advokáty, a to i tehdy, když je zřejmé, že zveřejněním informací ze spisu by svému klientovi jen uškodili.
Podle člena představenstva České advokátní komory (ČAK) Tomáše Sokola, prezidenta Unie obhájců, nyní došlo k dalšímu úniku z trestního spisu kauzy Dozimetr.
„Novináři v uveřejňovaných článcích čerpají informace z návrhu na podání obžaloby, což je dokument, který obvykle nemá obhajoba k dispozici, a pokud by jej přesto chtěla získat, bude z trestního spisu jednoznačně seznatelné, který advokát si ho opatřil. Zdrojem úniku tedy nemůže být advokát anebo po něm musela zůstat stopa. Proto je téměř jisté, že nynější únik informací v kauze Dozimetr způsobil někdo jiný než advokát. Představenstvo ČAK pověřilo předsedu ČAK Roberta Němce, aby s uvedenou skutečností seznámil ředitele NCOZ Jiřího Mazánka a vrchní státní zástupkyni Vrchního státního zastupitelství v Praze Lenku Bradáčovou a požádal je o vyjasnění původu úniku,“ uvedla advokátní komora.
„Obviněný podnikatel Michal Redl by mohl přijít o luxusní byt v centru Prahy. ´Byl nástrojem trestné činnosti,´ zdůvodnili detektivové v návrhu obžaloby, proč doporučují, aby nemovitost propadla státu. Detektivové z Národní centrály proti organizovanému zločinu chtějí navrhnout soudu, aby hlavní obviněný v kauze Dozimetr Michal Redl přišel o luxusní byt v Dlážděné ulici v Praze. V návrhu na podání obžaloby, do něhož mohly ⬛⬛⬛⬛⬛⬛ ⬛⬛⬛⬛⬛⬛ nahlédnout, zdůvodňují svůj postoj tím, že byt ´byl nástrojem trestné činnosti´,“ napsalo jedno nejmenované mainstreamové české médium, které je prací s cílenými úniky z vyšetřování vyhlášené.
Není to zdaleka první případ indiskrece policistů z NCOZ nebo státního zastupitelství. Jak NCOZ, tak obě vrchní státní zastupitelství i pražské městské, jsou řízenými úniky do médií spřízněným novinářům, kteří vyzdvihují práci svých práskačů, v mediální branži již doslova pověstné.
Účelové úniky z vyšetřování mají dva základní motivanty: pozvednout veřejné mínění o práci policie a žalobců, ale také veřejně pošpinit vyšetřované, kteří jsou tak veřejně odsouzeni ještě před samotným soudním jednáním.
Prokazování řízených úniků z vyšetřování je složité. Novináři svoje zdroje neprohazují. Navíc mu zainteresované instituce efektivně brání, když například vyšetřují samy sebe. S jakým výsledkem, je očekávatelné.
Bradáčová: Byli to obhájci!
Pražské Vrchní státní zastupitelství tak před cca dvěma roky po provedeném šetření odmítlo, že by státní zástupci či policisté poskytli novinářům informace z trestního řízení soudce Zdeňka Sováka. Šéfka instituce Lenka Bradáčová uvedla, že všechny medializované informace jsou obsažené ve sdělení obvinění. Z úniku informací tehdy státní zástupce vinila ministryně spravedlnosti Marie Benešová.
Lenka Bradáčová tehdy napsala, že Vrchní státní zastupitelství zahájilo šetření z vlastní iniciativy už 22. prosince – tedy předtím, než se na něj Benešová obrátila dopisem a než ministryně svá podezření předestřela médiím.
„Provedené šetření vyloučilo, že by uveřejněné informace z trestního řízení či dokument z trestního spisu byly médiím poskytnuty kýmkoliv ze zástupců orgánů činných v trestním řízení,“ uvedla. Šetření podle Bradáčové „jasně a srozumitelně“ prokázalo, že od orgánů činných v Sovákově trestní věci nedošlo k žádnému úniku nahrávek odposlechů či případně jejich přepisů.
Bradáčová tak přímo ukázala na advokáty.
„S ohledem na meze dané povinnou mlčenlivostí lze konstatovat, že všechny medializované informace jsou obsaženy v usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo doručeno dne 5. 12. 2020 všem obviněným, ve dnech 5. až 6. 12. 2020 všem obhájcům, dne 8. 12. 2020 ministerstvu spravedlnosti a České advokátní komoře,“ konstatovala pražská vrchní státní zástupkyně.
Taková argumentace ale nedává smysl. Náplní práce obhájců je obhajoba klientů a není v jejich zájmu, aby se o jejich klientovi například psalo v médiích v negativních konotacích. Přestože existuje pár výjimek, a Ekonomický deník má advokáty defektory podrobně zmapované, drtivá většina českých advokátů pracuje ryze ve prospěch svého klienta.
Upozornění na konkrétní únik nikdo nezvedl
Na řízené úniky před nedávnem poukázal žalobce Vrchního státního zastupitelství v Praze Marek Solar, který čelí kárnému řízení.
Solar před kárným senátem prohlásil, že měl mít neshody s Bradáčovou a Bodlákem i při výkonu dozoru v případu IT zakázek Lesů ČR. Ti po něm měli chtít konkrétní procesní úkony, jejichž provedení odmítl a vyzval je, aby mu to uložili písemně, což se nestalo.
Solar u kárného senátu Nejvyššího správního soudu promluvil také o pokynech poskytovat informace z vyšetřování konkrétním novinářům, které dostával od svých nadřízených na Vrchním státní zastupitelství v Praze. Solar dostal od nadřízených za úkol komunikovat napřímo s vybraným novinářem, dokonce mu měl sám zavolat, jenže se mu tyto praktiky zajídaly a zadaný pokyn splnit nechtěl. Vyšetřující policista proto z podnětu žalobce sepsal průběžnou zprávu o vyšetřování případu. Výstupy z ní se pak v identické podobě objevily v již zmíněném nejmenovaném českém mainstreamovém médiu. Solar se na této indiskreci nepodílel.
Shodou okolností šlo o únik do identického média, které zveřejnilo aktuální informace z kauzy Dozimetr.
Závažnou informaci z kárného řízení ale tehdy nikdo nezvedl.
„V této konkrétní věci nás zatím Česká advokátní komora nekontaktovala,“ uvedl k aktuálnímu případu mluvčí NCOZ Jaroslav Ibehej.
Vrchní státní zastupitelství v Praze s Ekonomickým deníkem dlouhodobě nekomunikuje.
Cílenými úniky byl znám i dřívější Útvar pro odhalování organizovaného zločinu pod vedením Róberta Šlachty. Úniky informací z vyšetřování z kauz pádu vlády Petra Nečase, Vidkun, Bereta a dalších jsou mezi novináři dodnes legendární.
Úniky: Rakovina systému, nebo nezbytný projev svobody?
Doposud všechny pokusy zamezit legislativně únikům z trestních spisů z přípravného řízení selhaly. Všechny právní úpravy členských zemí Evropské úmluvy pro lidská práva jsou v trestání úniků přísnější než český zákon. V Německu je vynášení z trestních spisů dokonce trestným činem i pro novináře. S raketovým vývojem technologií jsou dopady na proces a lidská práva drastičtější. Vyvrácené obvinění je v databázích navždy.
Loni v září uplynulo šest let od chvíle, kdy byla poslancům doručena Závěrečná zpráva vyšetřovací komise sestavené k únikům z trestních spisů v případech Nagyová, Nečas, Bereta, Vidkun a OKD.
„V květnu a červnu letošního roku se v některých médiích objevily informace o rozhovorech mezi Markem Přibilem, do 3. května 2017 redaktorem deníku Mladá fronta Dnes, a Andrejem Babišem, které navozují dojem, že tento novinář disponuje neveřejnými informacemi z probíhajících trestních řízení. V časové souvislosti s právě probíhající vládní krizí tak vyvstala naléhavá potřeba řešení dlouhodobého problému zneužívání informací z trestního řízení, a patrně i trestního řízení samotného, k ovlivňování politické soutěže a destabilizaci demokratického právního řádu České republiky,“ napsala vyšetřovací komise do závěrečné zprávy.
Čtěte také: Odborníci: Ústavní právo chránící presumpci neviny dostává kvůli únikům ze spisů na frak
Více než šest let staré závěry, kterými komise zdůvodnila své působení, se od té doby nikterak nezměnily: „Komise konstatuje, že k únikům informací z trestních spisů dlouhodobě docházelo a dochází. Jedná se o nebezpečný fenomén, který může být a je prostředkem zájmových skupin k průniku do trestního řízení, kdy následně prostřednictvím manipulativní tvorby veřejného mínění může dojít k výkonu vlivu těchto skupin, a to i s cílem ovlivňovat politickou soutěž a tím destabilizovat demokratický právní stát. Úniky informací z trestního řízení, jejich účelová interpretace a následná cílená tvorba veřejného mínění, jsou fatálním ohrožením ústavnosti,“ uvedla závěry svého vyšetřování komise 11. září 2017.
Tzv. úniky se podle zprávy komise týkaly stovek případů od roku 2014, jak komise citovala statistiky Generální inspekce bezpečnostních sborů. Jejich počty navíc narůstaly.
Úplný dokument včetně východisek a závěrů je k dispozici ZDE.
Nemoc systému trvá, kulisy a aktéři se mění
Co se od té doby změnilo? Úniky pokračují. Mění se jen aktéři s tím, jak se proměňuje politická a ekonomická situace. Motivace zůstávají: Politický a ekonomický konkurenční souboj s použitím všech prostředků.
Přípravné řízení je podle zákona nadále neveřejné a od novely trestního řádu z roku 2009 je podle § 8c zakázáno zveřejnit odposlechy: „Nikdo nesmí bez souhlasu osoby, které se takové informace týkají, zveřejnit informace o nařízení či provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 nebo informace z něj získané, údaje o telekomunikačním provozu zjištěné na základě příkazu podle § 88a, nebo informace získané sledováním osob a věcí podle § 158d odst. 2 a 3, umožňují-li zjištění totožnosti této osoby a nebyly-li použity jako důkaz v řízení před soudem,“ uvádí se v předmětném ustanovení, a odposlechy se zveřejňují nadále.
Účinek nemělo ani zavedení povinné mlčenlivosti, jak informoval partnerský portál Ekonomického deníku Česká justice. Není znám žádný případ, kdy by toto ustanovení bylo použito.
Policejní odposlechy v případu forbalového funkcionáře Romana Berbra z roku 2021 publikovala bez větších obav některá média, a dokonce se o jejich obsahu natáčejí pořady.
Rozsáhlé úniky z případu Dozimetr týkající se exnáměstka primátora Petra Hlubučka se v roce 2022 rozšířily do všech médií okamžitě včetně detailů životního stylu a soukromých způsobů podezřelých. Nastalo „obvyklé“ kolečko: Vrchní státní zastupitelství v Praze úniky vyšetřuje, policie je vysvětluje jako vždy činností obhájců s přístupem ke spisu a ministr spravedlnosti Pavel Blažek bojuje stejně, jako to před ním marně činila ministryně Marie Benešová nebo ministr vnitra Milan Chovanec, který označil úniky z trestních případů před poslaneckou komisí v roce 2017 za „rakovinu systému“.
Žádný ze závěrů Komise nebyl naplněn a Komisí definované absentující zákonné úpravy vedoucí k zamezení úniků stále nefungují. Důvodem je střet různých konkurujících si zájmů včetně zájmů vyplývajících z mezinárodních úmluv, zejména z Evropské úmluvy pro lidská práva a základní svobody. Vyvážit právo na spravedlivý proces podle Článku 6 Úmluvy s právem na svobodu projevu a přijímání a šíření informaci podle Článku 10 Úmluvy je mimořádně složité, zvláště když do těchto práv vstupuje ještě Článek 8 – právo na soukromý život, zvláštní ochrana dětí, ale také například bezpečnosti státu (v případech utajovaných informací).
Německo: Vynesení ze spisu je trestné i pro novináře
Proto Úmluva ponechává státům prostor pro vlastní zákonnou úpravu a národním soudům široké meze rozhodování. Ústředním středobodem takového rozhodování pak je v právním řádu nedefinovaný „veřejný zájem“.
Jinými slovy, existuje právo (oběti) a povinnost státu vést účinné vyšetřování, bez jeho maření úniky. Současně existuje presumpce neviny. K tomu existuje právo každého šířit a přijímat informace, především o veřejných osobách, a k tomu současně právo každého na ochranu soukromí a osobnosti.
Konkrétně u Článku 10 – právo na informace závisí výlučně na tom, jak s ním naloží stát, jak například vysvětlil soudce Evropského soudu pro lidská práva Krzysztof Wojtyczek v Praze na semináři s názvem Spravedlivý proces a mediální realita. Podle jeho slov jde vyvážením práv o ochranu proti státu jakožto i proti soukromým hráčům, jak Česká justice informovala.
Existují dobré důvody, proč státy zásadně neumožňují informovat o obsahu trestního spisu: „Parlamentní institut zkonstatoval, že např. nevládní organizace „Open society justice initiative“ nenalezla žádný stát, který by poskytoval veřejnosti nebo novinářům právo na informace k trestní dokumentaci a trestnímu spisu. Státy je zcela standardně upravena veřejnost procesu soudního vč. uveřejnění rozhodnutí, a to i s odůvodněním. Ostatní skutečnosti však podléhají zákonné ochraně před únikem. S takovými závěry se ztotožňuje i Rada Evropy, která sice připomíná potřebu informovanosti veřejnosti o zásadních postupech v rámci vyšetřování, avšak jen v určitých případech, v jasně stanovených mantinelech a s náležitým důrazem na presumpci neviny,“ uvedla ve svých závěrech komise z roku 2017.
Podle Parlamentního institutu jsou státy, kde je únik z přípravného řízení trestným činem a přístup ke spisu nemá automaticky ani obviněný: „Pro ilustraci lze zmínit např. právní úpravu francouzskou, u níž platí, že únik informací z trestního spisu ve fázi přípravného řízení je trestným činem vždy, pokud však osobou, která informace ze spisu poskytne, není obviněný. Obviněný nemá prvoplánově do spisu přístup, na rozdíl od jeho obhájce, avšak může mu být umožněn. Pokud se tak stane, je obviněný oprávněn nakládat s informacemi z trestního spisu podle svého uvážení (s výjimkou např. utajovaných skutečností podle zvláštního právního předpisu, apod.).“
Avšak i za těchto okolností má novinář ve Francii zvláštní postavení: „Otázka, zda novinář může ve Francii zveřejnit informaci, která má původ v trestním spisu, závisí na tom, zda informace byla získána ze spisu na základě jednání třetí osoby, které bylo porušením zákonem stanovené povinnosti mlčenlivosti. Ke zveřejnění informace od obviněného, kterému bylo umožněno nahlédnout do spisu, je tedy novinář oprávněn (stejně jako obviněný je oprávněn mu informace předat), nejde-li samozřejmě o skutečnosti utajované podle zvláštního zákona, apod. Jelikož přístup obviněného do vyšetřovacího spisu je spíše výjimečný, má se ve Francii ve většině případů za to, že novinář nesměl informaci zveřejnit,“ uvedla k francouzské úpravě komise z roku 2017.
Mnohem přísnější je k novinářům striktní úprava německá: „Parlamentní institut připomíná, že např. německý trestní zákoník stanoví zvláštní trestný čin za vynesení dokumentů z trestního řízení, kdy odpovědnost za vynesení dokumentů rozšiřuje i na další osoby než úředníky nebo osoby ve státní službě, tedy i na novináře,“ cituje studii zpráva komise.
Kdy je zveřejnění zločinným pohrdáním soudem
Dodržování Úmluvy je odpovědností států. Úmluva o lidských právech a základních svobodách je součástí jejich právních řádů. Český stát dlouhodobě neumí dodržování Úmluvy, co se týče vyvážení Článku 6 a Článku 10 respektive Článku 8 zajistit. Je to proto, že po omezeních zjevně není poptávka – ani ze strany veřejnosti a byznysu ani politiků. Tvrdým zásahem by jedné skupině včetně orgánů činným v trestním řízení byl odejmut nástroj politického a ekonomického boje, veřejnost by přišla o žádané a často i žádoucí informace a mediální podniky o vliv a čtenost.
Existují ovšem státy, které se se situací pokoušejí vypořádat, jak uvádí Kristýna Bendová ve své diplomové práci z roku 2019 s názvem Poskytování informací o probíhajícím trestním řízení. Například Slovensko má podle ní úpravu mnohem širší: „Limity poskytování informací o trestním řízení zakotvuje § 6 trestného poriadku. Slovenské orgány činné v trestním řízení informují veřejnost skrze oznamovací prostředky stejně jako ty české, přičemž musí dbát na ochranu utajovaných skutečností, obchodního, bankovního, daňového, poštovního a telekomunikačního tajemství; také musí ctít zásadu presumpce neviny. Vidíme, že výčet skutečností, na které slovenské OČTŘ musí dbát je mnohem širší než v případě § 8a odst. 1 TrŘ,“ uvádí Bendová s tím, že zajímavá je otázka ochrany obchodního tajemství, nad kterou český trestní řád vůbec nepřemýšlí.
Na opačném spektru a v čele zákazu stojí Anglie: „Značně omezuje informace o probíhajícím řízení anglický contempt of court, spojení common law a psaného práva (zákon z r. 1981). Zveřejnění čehokoli, co vytváří skutečné riziko, že průběh spravedlnosti v soudním řízení může být vážně narušen, je dle anglického práva zločinným pohrdáním soudem. Toto platí jen v případě aktivního řízení,“ uvádí Bendová.
Úplná diplomová práce Kristýny Bendové je zde.
ESLP: Předjímání je podkopání důvěry veřejnosti v justici
Bendová poznámkou o českém Nejvyšším správním soudu potvrzuje českou politickou nevůli cokoli měnit. Kromě politiků tak nápravu mohou zajistit pouze poškození a soudy. Jak soud v případě kolize dvou práv rozhodne, však není vůbec jisté.
Podle jakého klíče se tak děje, kdo jej určuje a jak významná je v tom judikatura Evropského soudu pro lidská práva, uvádí Kristýna Bendová hned v úvodu své práce, kdy si zvolila dva případy jako představitele dvou proudů.
Především je to případ „vítězství“ práva na spravedlivý proces a na soukromý život nad Článkem 10 – svoboda projevu a právo na informace Bédat v. Švýcarsko.
O případu Bédat v. Švýcarsko Česká justice podrobně informovala už v dubnu 2016. Arnaud Bédat je profesionální novinář, který v říjnu 2003 publikoval v týdeníku L´Illustré článek s titulkem Tragedie na mostě v Lusanne – verze zdivočelého řidiče – výslech šíleného řidiče. Článek se týkal trestního řízení s motoristou M.B. ve vazbě po incidentu 8. července 2003 se třemi mrtvými a osmi zraněnými a úniku z vyšetřování, který Bédat zveřejnil. Za to byl trestně stíhán a odsouzen k pokutě 4000 fanků.
Evropský soud pro lidská práva jeho stížnosti proti Švýcarsku nevyhověl. Každému se musí dostat práva na spravedlivý proces, uvedl ESLP. „Musí být uloženo hlavě každého novináře, který komentuje trvající trestní řízení, že limity povolených komentářů se nesmějí rozšířit o prohlášení, která jsou předjímáním, ať úmyslným nebo nikoli, šancí osoby na spravedlivý proces nebo podkopávají důvěru veřejnosti v roli soudu a v řízení trestní justice,“ upozornil na svá opakovaná vyjádření Soud.
Česká republika má přístup jako Estonsko
Také Evropský soud pro lidská práva před svým rozhodnutím v případu Bédat v. Švýcarsko porovnal právo třiceti členských zemí Rady Evropy včetně České republiky, co se týče prolomení utajení trestního vyšetřování a konstatoval, že zveřejnění utajené informace z policejního vyšetřování je trestáno ve všech těchto zemích. Ve dvaceti třech zemích z předmětných třiceti může být za tento trestný čin trestán kdokoli, zatímco v sedmi zemích pouze účastníci řízení a osoby dotčené. „Většina z těchto dvaceti tří zemí se zavázala k trestnímu postihu, zatímco v Estonsku, Ruská federaci a v České republice porušení utajení trestního vyšetřování podléhá pouze administrativní sankci,“ uvedl v rozsudku v případu Bédat v. Švýcarsko Evropský soud pro lidská práva doslova.
Případem z druhého konce měřítka, tedy „vítězstvím“ svobody slova podle Článku 10 nad dalšími právy je podle Bendové případ Campos Daâmaso v. Portugalsko. V tomto případě novináře zachránil fakt, že „byl dotčený článek uveřejněn v zásadním okamžiku trestního řízení (přednesení obžaloby), kdy je respektování presumpce neviny o to významnější, je relevantní a za jiných okolností by byla přitěžující pro píšící novináře“. „V daném případě ale Soud podotknul, že otištění konkrétního článku bylo jen dalším z řady článků téhož autora na stejná témata. Relevantní též bylo, že článek reprodukoval obsah obžaloby, který byl věrohodný a objektivně správný. ESLP dospěl k závěru, že za daných okolností ani legitimní zájem na ochraně probíhajícího předběžného přípravného řízení nemůže mít přednost před právem stěžovatele na rozšiřování informací o trestním řízení,“ uvádí o stížnosti na Portugalsko Bendová.
Hra s GDPR, technologiemi a časem
Jenže, případ Campos Daâmaso v. Portugalsko je z roku 2008 a Bédat v. Švýcarsko z roku 2016. Do následků šíření informací z trestních spisů od té doby razantně vstoupila další proměnná – internet, sociální sítě, vysílání prostřednictvím telefonů, databáze a digitální knihovny. Co bylo dříve jednou zprávou odvysílanou v televizi a publikovanou na titulní straně magazínu, má dnes denně doslova miliony sledujících.
Šířené informace, odposlechy, informace ze soukromí soukromých osob jsou v databázích navždy, často bez kontextu a občas i lživé, když se před soudem ukáže nepravda. V roce 2021 nebyl u Evropského soudu pro lidská práva úspěšný italský stěžovatel v případu Bancardi v. Itálie, jak Česká justice uvedla.
Novinář v tomto případě zveřejnil obsah trestního řízení ohledně rodinné rvačky v restauraci. Její účastníci požádali o odstranění indexace a článku z internetu. „Soud poté dospěl k závěru, že došlo k porušení dobré pověsti žalobců a jejich práva na respektování jejich soukromého života. Soud rovněž poznamenal, že sporné informace byly snadno dostupné (mnohem více než jakékoli informace publikované v tištěných novinách, s přihlédnutím k velkému místnímu rozšíření online novin) pouhým vložením jmen žalobců do vyhledávače, a že povaha příslušných údajů, pokud jde o soudní řízení, byla citlivá,“ cituje Evropský soud pro lidská práva rozsudek italského soudu, který vycházel rovněž ze sporu s Googlem.
Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti zopakoval kritéria pro posuzování práce novináře ve vztahu ke svobodě šíření informací: „Tato kritéria jsou následující: i) příspěvek do diskuse obecného zájmu; ii) jak známá byla dotyčná osoba a jaký byl předmět zprávy; iii) chování dotyčné osoby vůči médiím; iv) způsob získání informací a jejich pravdivost; v) obsah, forma a důsledky předmětného zveřejnění a vi) závažnost sankce uložené stěžovateli,“ uvedl Evropský soud pro lidská práva s odkazem na rozhodnutí v případu Axel Springer AG v. Německo ze 7. února 2012.
Do hry také vstupuje GDPR. Nejen speciální charakter informací z přípravného řízení, ale i povaha současných technologií působí, že podle soudu právo na dobrou pověst se v čase zvyšuje: „Tato ustanovení podporují myšlenku, že relevance práva stěžovatele na šíření informací se postupem času snižovala ve srovnání s právem VX na respektování jeho dobré pověsti, uvedl Soud a vyzval ke srovnání s opačným případem francouzského prezidenta Mitteranda,“ stojí v rozhodnutí ESLP, o kterém Česká justice v roce 2021 informovala.
A také právo být zapomenut. Aktuálně byl u naopak Evropského soudu pro lidská práva úspěšný vydavatel belgického deníku Le Soir Patrick Hurbain, kterému belgický soud nařídil anonymizovat v databázi článků reportáž o smrtelné dopravní nehodě z roku 1994, ve které deník zveřejnil plné jméno řidiče. Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že došlo k porušení Článku 10 Úmluvy, neboť soud nenalezl naléhavý společenský zájem, který by příkaz obhájil jako „nezbytný v demokratické společnosti“.
Plné znění případu Hurbain v. Belgie je zde.
Jan Hrbáček, Irena Válová
