V roce 2025 se Donald Trump vrací do Oválné pracovny jako 47. prezident Spojených států amerických. A bude přitom mnohem silnější než 45. prezident, jakkoliv jde o stejného člověka. Své druhé funkční období začne Trump jako daleko dominantnější hráč na světové scéně, než tomu bylo před osmi lety. Svět, který na něj čeká, je ale výrazně odlišný – a hrozivější – než když opouštěl úřad před čtyřmi lety.
Ostatně ukázal to ještě než začne 20. ledna oficiálně úřadovat. Během jedné tiskové konference totiž dokázal vytočit vlastní spojence. Připuštěním možnosti, že použije vojenskou sílu k ovládnutí Panamského průplavu nebo Grónska, stejně jako prohlášením, že by se Kanada měla stát 51. státem USA, totiž znejistil partnery po celém světě.
A podle analytiků tím napáchal značné škody. Kromě špatného signálu směrem ke spojencům totiž prospěl zejména soupeřům na geopolitické scéně, tedy zejména Rusku. Trumpovo sdělení se totiž od rétoriky Kremlu příliš nelišilo, navíc Rusko, stejně jako Čína, vítá jakékoliv rozkolísání jinak v poslední době soudržného Západu.
Podstatné je to i proto, že svět, který na Trumpa a jeho úřadování čeká, je výrazně odlišný – a hrozivější – než když opouštěl úřad před čtyřmi lety.
Mohlo by vás zajímat
A i když se zatím zdá, že má tentokrát mnohem lepší, pevnější a sebevědomější pozici než při svém prvním mandátu, čekají ho při vládnutí také značná omezení a limity.
Ve svých analýzách na to upozorňují přední světová média – britský týdeník The Economist a americký deník The Washington Post. Největší výzvou na geopolitické scéně je pro Trumpa jednoznačně válka na Ukrajině, nicméně další se rýsují na Blízkém východě a v Číně.
Sám Trump se ale chce zaměřovat zejména na svou politiku „Amerika na prvním místě” a tedy na domácí záležitosti, připomíná Washington Post.
Ambice na domácí scéně
Ani na tomto poli ale nebude jeho pozice úplně snadná. Jedním z hlavních Trumpových slibů byla deportace milionů nelegálních přistěhovalců a jeho první kroky zejména v personální oblasti naznačují, že tuto prioritu bere vážně. Návrh ale provází řada nevyjasněných praktických i politických otázek, uvádí deník.
A podobně o smělých plánech zvoleného prezidenta píše i britský The Economist. Ten jejich realizaci zhodnotil ve své analýze jako možnou, ale zároveň málo pravděpodobnou.
Týdeník v této souvislosti připomíná, že vůbec nejvyšší počet deportovaných osob v jednom roce zaznamenala administrativa Baracka Obamy, která na svém vrcholu deportovala něco přes 400 000 lidí. Z dávnější historie pak administrativa Dwighta Eisenhowera údajně deportovala v roce 1954 něco přes jeden milion lidí, ale údaje nejsou přesné. „Překonat tyto hodnoty by bylo obtížné bez manipulace se statistikami, například klasifikací osob odmítnutých na hranici jako deportovaných,” uvádí The Economist.
A doplňuje, že samotné „uzavření hranic“ bude také velmi těžké. Během Trumpova prvního funkční období byly počty nelegální přechodů vysoké až do chvíle, kdy je omezila pandemie covidu-19. Pokusy odradit migranty extrémně tvrdými opatřeními, jako bylo rozdělování rodin migrantů, Trump zastavil po ostré kritice za jejich krutost. I to představuje omezení, poukazuje The Economist.
Dalším klíčovým slibem bylo řešení domácí ekonomiky prostřednictvím daňových a výdajových škrtů a změn regulací. Průzkumy naznačují, že právě ekonomika – a především otázka inflace – se na Trumpově vítězství nad končící viceprezidentkou Kamalou Harrisovou podepsala o poznání více než jakákoliv jiná témata.
Například splnění slibu razantně zvýšit cla na dovoz do USA označuje The Economist za daleko pravděpodobnější. Ale i tady čekají Trumpa omezení. Například univerzální dvacetiprocentní clo, které Trump slíbil během kampaně, by pravděpodobně vyžadovalo schválení Kongresem.
Podle The Washington Post navíc mnoho ekonomů varovalo, že Trumpova ekonomická agenda, tedy právě cla a také prodloužení daňových škrtů, by mohla v důsledku vyvolat další kolo inflace a zvýšit zadlužení. Ostatně i zmíněné deportace by mohly ekonomiku narušit.
Krocení regulací má zelenou
Trump se rovněž zavázal zkrotit státní správu. Iniciativu, která zahrnuje snižování nákladů a naopak zvyšování efektivity povede nejbohatší člověk planety a majitel firem Tesla nebo Space X Elon Musk spolu s někdejším rivalem zvoleného prezidenta Vivekem Ramaswamyem. Oba mají velké ambice a zdá se, že se těší i Trumpově podpoře. Přesto čelí mnoha výzvám, než budou schopni doručit více než jen symbolické změny, shrnuje The Washington Post.
I přesto označuje The Economist snížení byrokracie a regulace – právě díky vzájemné důvěře Trumpa a Muska – jako velmi pravděpodobné, a to ruku v ruce se slíbeným zrušením nařízení o elektromobilech, závazkem nezvyšování věku odchodu do důchodu nebo udržením dolaru jako světové rezervní měny.
Do kategorie „jisté” pak britský týdeník zařadil očekávané splnění slibu „učinit Ameriku dominantním producentem energie“. Ostatně Spojené státy, které na barely ropy produkují více než kterákoliv jiná země, už tímto měřítkem dominantním producentem jsou. Tedy splněno, hodnotí The Economist.
A podobně píše i o závazku přinést USA „rekordní úspěchy“: Podle mnoha ekonomických ukazatelů je totiž Amerika už nyní na vrcholu.
Týdeník ale připomíná také Trumpův závazek obnovit mír nejen v Evropě, ale také na Blízkém východě. A pokud by zvolený prezident skutečně dokázal ukončit válku na Ukrajině – ovšem bez kapitulace před Ruskem – a také zajistit trvalý mír mezi Izraelem a Palestinci, mohl by po sobě skutečně zanechat odkaz, který by překonal všechny prezidenty od dob Ronalda Reagana. To je něco, k čemu se dá aspirativně vzhlížet, konstatuje The Economist. Zároveň ovšem takovou možnost řadí mezi velmi nepravděpodobné scénáře.
Svět chaosu a konfliktů
The Washington Post v této souvislosti upozorňuje, že na Trumpa čeká jiný, a nebezpečnější, svět, než jaký byl v době konce jeho prvního prezidentského mandátu. Doslova americký deník mluví o světě chaosu a konfliktů. Kromě samotné války na Ukrajině přitom vypichuje, že ruský prezident Vladimir Putin je mnohem více nepřátelský než kdy jindy.
Blízký východ je pak zároveň po 15 měsících války stále značně neklidný, a to v situaci, kdy je Írán oslabený, Sýrie bez Bašára Asada a Izrael vojensky silnější, ale mezinárodně poškozený kvůli svému chování v Gaze.
Další výzvy pro Trumpa pak nepochybně představuje Čína, která má sice závažné ekonomické problémy. ale zároveň příliš neskrývá rostoucí vojenské ambice. Zvolený prezident už oznámil, že do své administrativy jmenuje hned několik „jestřábů”, tedy zastánců tvrdého postupu vůči východní mocnosti, což do značné míry naznačuje jeho záměry v tomto směru.
Podle The Washington Post je ale potřeba mít na paměti, že zároveň jsou momentálně v politické krizi a tedy značně oslabení klíčoví spojenci USA v Evropě, tedy především Francie a Německo, zatímco tam i v dalších zemích posilují pravicové populistické strany. V Británii a v Kanadě pak čelí politické elity krizi důvěry.
Americký list konstatuje, že sám Trump se dlouhodobě považuje hlavně za vyjednavače. Jeho přístup k zahraniční politice během prvního funkčního období byl přitom spíše osobní než strategický. Trump totiž často upřednostňuje jednání s autokraty před spoluprací s tradičními aliancemi.
Ve druhém funkčním období ale pravděpodobně zjistí, předpovídá The Washington Post, že je už daleko obtížnější jednat s nejen Putinem, ale i čínským prezidentem Si Ťin Pchingem a severokorejským vůdcem Kim Čong-unem, který mu kdysi posílal „milostné dopisy“.
Například prezident Americké akademie v Berlíně Daniel Benjamin poznamenal, že jednou z největších změn od doby, kdy byl Trump naposledy ve funkci, je to, co nazývá „osou odporu„. Ta podle něj zahrnující Rusko, Čínu, Írán a Severní Koreu. „To je nyní tvrdá realita,“ cituje The Washington Post Benjamina.
Evropští spojenci už ostatně vyjádřili obavy, že Trump by mohl v konfliktu na Ukrajině učinit ústupky, které by ohrozily suverenitu Kyjeva. A další otázky se týkají zmíněného Blízkého východu, kde by mohl Trump přistoupit na tvrdší linii vůči Íránu a dát větší volnost Izraeli, odhaduje americký list.
Trumpovo druhé funkční období bude testem jeho schopnosti přizpůsobit se nebezpečnějšímu světu. Jak poznamenal Robin Niblett z prestižního think-tanku Chatham House, „náklady na jeho asertivitu by mohly být mnohem vyšší“.
Washington „pupkem světa”
V podobném duchu pak ve svém komentáři mluví i vlivný bruselský server Politico. Nadcházející rok bude podle něj více než cokoli jiného formován tím, jak se Trump se zmíněnými změnami ve světě vypořádá.
„Jako nikdy předtím je Washington ústředním bodem téměř všeho. V roce 2017 Trump přišel jako outsider a vládl jako nejistý nováček. Jeho druhá administrativa přichází s jasnějším mandátem a větším sebevědomím. Trump a jeho tým, s Elonem Muskem po boku, tvrdí, že změní politiku a vládu, ale také obchod, kulturu a samozřejmě svět jako celek,” připomíná Politico.
Podle něj přitom i přes veškerou skepsi ostatních zemí vůči USA přetrvá touha po americkém vedení na globální scéne, jakkoliv je to se začínající Trumpovou érou nepopulární přiznávat.
Podstatné přitom je, že v roce 2024 velká část demokratického světa volila a úřadující vlády si většinou vedly špatně. Domácí politické mapy se tak změnily v Mexiku, Jihoafrické republice, Indii, Velké Británii, Francii, Japonsku a konečně návratem Trumpa i v samotné Americe. Naopak „osa odporu” se svobodným volbám vyhýbá. „Rok 2024 přetvořil domácí politiku. Rok 2025 změní geopolitickou mapu světa,” glosuje to Politico.
Úspěch Trumpova přetváření světa bude podle něj měřen tím, zda bude Amerika vnímána jako silná, nebo naopak slabá. A to ať už spojenci, nepřáteli nebo i neutrálními státy, jako je Brazílie nebo Jižní Afrika.
Oponenti přitom tvrdí, že Amerika je upadající mocností. „Východ stoupá,“ rád podle bruselského serveru opakuje čínský prezident Si Ťin-pching, „zatímco Západ upadá.“ Také Putin ujišťuje Rusy, že mohou porazit dekadentní Američany na bojišti na Ukrajině a znovu získat sféru vlivu ve východní Evropě.
V soukromí však Si ťin Pching i Putin vědí, že jejich země jsou momentálně relativně oslabené. Politico v tomto směru upozorňuje, že podíl Číny na světovém HDP klesá od roku 2021, zatímco rostoucí Amerika posiluje.
Čínská ekonomika stagnuje a demografické vyhlídky Pekingu jsou chmurné: čínská populace klesá a loni byla překonána Indií, jejíž populace roste. Ruská ekonomika je v útlumu. Potvrzují to i odhady NATO – podle aliance nebude Moskva schopna po roce 2026 válku na Ukrajině vést.
Jenže slabost těchto zemí je činí potenciálně nebezpečnějšími, varuje Politico. Tamní lídři potřebují udržovat zdání síly pro domácí legitimitu a také zahraniční vliv. Putinova invaze na Ukrajinu a podle oficiální rétoriky potenciálně i do dalších zemí zůstává spolu s ambicemi Pekingu vůči Tchaj-wanu vážnými hrozbami.
Írán, třetí člen autoritářského tria, je ještě zranitelnější. Ztratil totiž své hlavní spojence na Blízkém východě, když Izrael zdecimoval Hamás v Gaze a Hizballáh v Libanonu a jeho spojenec Bašár Asad padl v Sýrii.
Ukázat sílu spojencům i nepříteli
A nejlepší odpovědí na slabost autoritářů je americká síla, domnívá se Politico. Putin, Si Ťin Pching a íránští duchovní si nejvíce cení přežití svých režimů a mají cit pro americkou odhodlanost. Ruské nájezdy do Pobaltí nebo Polska a čínská invaze na Tchaj-wan budou méně pravděpodobné, pokud uvěří, že USA budou reagovat „rozhodně a smrtelně”.
Trump přitom nemusí ani příliš blufovat. Ostatně The Economist upozornil, že americké ekonomice může svět závidět – má nejvyšší růst a nejnižší inflaci ze zemí skupiny G7.
Vedení USA v oblasti financí, ale také například umělé inteligence, je navíc velmi pevné. A tamní univerzity přitahují nejchytřejší lidi z celého světa.
Podle Politica může Trump s ohledem na to ve třech klíčových konfliktních zónách zasadit čínským ambicím úder: nepřímo na Blízkém východě a naopak přímo na Ukrajině a v Asii. Zisky Izraele v Libanonu a Gaze a pád Asada představují příležitost k regionálnímu usmíření, včetně normalizace vztahů Izraele se Saúdskou Arábií, uvádí Politico.
Otazníkem je však podle něj Írán, který by mohl ve svém oslabení dál usilovat o jaderné zbraně, což by mohlo vyvolat preventivní izraelskou reakci.
Další příběh je Ukrajina. Čína podporuje Putina vojensky, protože jeho porážka by byla i její porážkou. Výsledek na Ukrajině sleduje zejména Asie, kde by mohl začít další globální konflikt. A Trumpův mandát nabízí příležitost k posílení amerického vedení, což může vylepšit jeho reputaci i v očích skeptiků doma i v zahraničí.
„Směřujeme do roku, kdy by se globální konflikt, který již probíhá v zákulisí, mohl naplno rozhořet,” varuje pak Politico.
