Severoatlantická aliance pod vedením nového šéfa Marka Rutteho mění alespoň z části své dlouhodobé priority. NATO bylo založené a vytvořené pro boj v ozbrojeném konfliktu s jasně definovaným nepřítelem, tedy Moskvou. Nyní se ale chce připravovat mnohem více na nekonvenční bitvy proti neviditelným nepřátelům. Sabotáže, hackerské útoky a teroristické činy – to jsou věci, které USA i Evropu ohrožují stále více a více.
Západní zpravodajské služby z podobných incidentů sice často viní právě Rusko, případně Čínu nebo Írán, ale určit skutečné viníky může být daleko složitější. I proto mluví lídři NATO o nutnosti posílení vzájemné spolupráce a přípravy protiakcí dřív, než dosavadní menší nebo izolované útoky přerostou v otevřené nepřátelské akce, které by mohly volat po vojenské odpovědi. Ve své analýze na to upozorňuje vlivný americký deník Wall Street Journal (WSJ).
Rutte podle něj zároveň zdůrazňuje, že Rusko stále představuje bezprostřední hrozbu, a to i s ohledem na to to, že využívá takzvané hybridní útoky. „Rusko skutečně zvyšuje svou aktivitu,“ cituje WSJ nového šéfa aliance. Podle něj musí NATO „zajistit, aby odstrašení bylo dostatečné a aby se Rusové nepokoušeli o něco, co je opravdu riskantní.“
Členové skupiny už proto podle Rutteho reagují daleko větším sdílením zpravodajských informací, posilováním kybernetické bezpečnosti a také vylepšováním ochrany kritické infrastruktury. V současné době pak aliance vyvíjí konkrétní plán reakce na hybridní útoky, který chce přijmout na svém výročním zasedání příští rok v Haagu.
Mohlo by vás zajímat
Zodpovědnost je v tomto směru podle šéfa NATO především na jednotlivých národních státech, nicméně aliance může hrát klíčovou roli v podpoře, například právě díky sdílení informací nebo know-how.
WSJ v této souvislosti citují i ředitele české civilní kontrarozvědky, tedy Bezpečnostní informační služby (BIS) Michala Koudelku. Ten nedávno pražské konferenci obranných činitelů se zástupci byznysu, kterou pořádal Mezinárodní institut pro strategická studia (IISS), upozornil, že většímu sdílení zpravodajských informací mezi spojenci dlouho bránily vzájemné „tajnosti a nedůvěra”.
Americký list také připomíná, že NATO v květnu spustilo Námořní centrum pro bezpečnost kritické podmořské infrastruktury, které sídlí poblíž Londýna v jeho stávajícím Spojeneckém námořním velitelství. V červenci se pak členové dohodli také na vytvoření nového Kybernetického obranného centra pro boj proti stále sofistikovanějším hrozbám. Centrum, které bude umístěno v belgickém vojenském sídle NATO, propojí vojenské, civilní a průmyslové odborníky.
Podle Rutteho, který vedení NATO převzal letos v říjnu a předtím byl 14 let premiérem Nizozemska, západní lídři daleko více v posledních deseti letech chápou rizika spojená s netradičními formami hybridních nepřátelských akcí. „Myslím, že jsme všichni ztratili svou naivitu a jednoznačně dospěli k závěru, že kolektivní obrana zahrnuje i boj proti hybridním útokům,“ řekl.
Například bývalý vysoký poradce amerického prezidenta Joea Bidena v Národní bezpečnostní radě Eric Green v této souvislosti upozornil, že jako varování a důkaz vážnosti situace ohledně Ruska mohly v poslední době posloužit například útoky zápalnými zařízeními na nákladní letadla směřující do USA nebo pokus o zabití generálního ředitele německé zbrojovky Rheinmetall.
„Od začátku války na Ukrajině Rusové drasticky zvýšili svou toleranci k riziku,“ cituje WSJ Greena. „Ještě před třemi nebo čtyřmi lety by někdo návrh na zastřelení šéfa Rheinmetallu zastavil. Ale teď se zdá, že přístup je: ‚Dobře, udělejme to.‘“
Podle diplomatů a nejmenovaných zpravodajských důstojníků hraje Rusko mimo jiné i psychologickou hru. A Green varuje, že Západ by na ní neměl „naskakovat”. Obrana proti obdobným incidentům totiž podle něj nespočívá jen v posilování samotné obrany, ale také ve snižování významu úspěšných útoků. „To, co nechceme, je situace, kdy se všechno, co se kdekoliv stane, najednou připisuje Rusům,“ uvedl podle WSJ jeden z vysokých představitelů NATO. „Dělá to z nich něco většího, než ve skutečnosti jsou, a efektivnějšího, než doopravdy jsou. Vyvolává to úzkost.“
Napětí i na moři
WSJ uvádí, že zvláštním zdrojem obav se staly zejména citlivé podmořské optické kabely a plynovody členských zemí NATO. Moskva ostatně už od sovětských dob podporovala speciální vojenskou jednotku pro mapování plynovodů a v poslední době i optických kabelů, a to právě za účelem možné sabotáže.
Nejde ale zdaleka jen o Rusko, za některými obdobnými samotážemi je totiž podle dostupných informací Čína.
Její lodě například v poslední době dvakrát poškodily podmořské kabely v Evropě, připomíná WSJ. Jedno z těchto plavidel, nákladní loď Yi Peng 3, byla minulý měsíc obklíčena evropskými válečnými loděmi poté, co spustila kotvu v Baltském moři a táhla ji více než 100 mil, čímž přerušila dva kritické datové kabely.
To je jeden z důvodů, proč lídři NATO aktuálně sázejí na zmíněné centrum pro monitoring podmořské infrastruktury. Například finská ministryně zahraničí Elina Valtonenová v rozhovoru uvedla, že půjde nejen o důležitý nástroj prevence, ale že bude sloužit i k případným rychlým opravám. Společnosti provozující plynovody a podmořské kabely totiž ke svým zařízením přidávají speciální senzory, které nově poskytují monitorovacímu centru data.
I tak ale podle mnohých odborníků reaguje Evropa a USA na hybridní hrozby Ruska a dalších států zatím spíše vlažně. A to zejména ve srovnání s dobou studené války, kdy například Spojené státy vynakládaly vysoké částky na rozsáhlé operace uvnitř tehdejšího Sovětského svazu, připomíná WSJ.
„Myslím, že existuje velmi dobrý důvod začít přemýšlet o rostoucí hrozbě, kterou Rusové představují. Musíme opravdu zintenzivnit přípravy,“ řekl Rutte ohledně alianční přípravy na nekonvenční válku. „Musíme opravdu udělat velký krok vpřed, abychom se dokázali ochránit,“ cituje pak americký list šéfa Severoatlantické aliance.
Tlak na financování
NATO ale zároveň pro svou další existenci a rozvoj potřebuje finanční zdroje. A právě to je jeden z největších problémů, které alianci trápí, jakkoliv navenek se uskupení stále prezentuje velmi optimisticky,.
Naprosto jasně to bylo vidět například koncem listopadu, kdy nově zvolený americký prezident Donald Trump přijal ve své rezidenci v Palm Beach na Floridě nového šéfa aliance. Rutte i staronový šéf Bílého domu při společném fotografování nešetřili úsměvy a „rozjařenými” gesty, nicméně skutečná nálada ministrů obrany evropských členských zemí aliance byla ve stejné době na zmíněném pražském jednání o poznání chmurnější, upozorňuje britský týdeník The Economist.
Mezi ty nejoptimističtější názory, které v zákulisí akce zaznívaly, byl podle něj ten, že Trump “je nepředvídatelný”. Zbylé postoje byly ale o poznání méně povzbudivé, upozorňuje britský list.
Někteří účastníci se utěšovali tím, že 23 z celkových 32 členských států NATO už plní nebo překračuje cíl výdajů na obranu ve výši dvou procent HDP, který byl stanoven před deseti lety po ruské anexi Krymu. Pravdou je, že od roku 2022, kdy Rusko zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu, obranné rozpočty v celé Evropě stabilně rostou, ostatně letos se celkové výdaje zvýšily v reálných hodnotách v průměru o 9 procent a dosáhly 436 miliard dolarů, tedy přes 10 bilionů korun.
Jen málokdo ale věří, že to Trumpa přesvědčí o dostatečném zapojení evropských spojenců.
Podle The Economist se zdá, že samotný koncept NATO, založený na principu “jeden za všechny, všichni za jednoho”, není zvolenému prezidentovi USA příliš po chuti. Trump se ostatně nechal během kampaně slyšet, že Rusko by si mělo „dělat, co sakra chce“ s jakoukoliv zemí NATO, která neplní své finanční závazky.
V této souvislosti je důležité i varování Rutteho, že cíl výdajů na obranu ve výši dvou procent HDP je už nyní zastaralý a jeho splnění nestačí nejen k „zapůsobení” na Trumpa, ani k odstrašení Vladimira Putina, pokud bude Evropa nucena nést většinu odpovědnosti za svou vlastní bezpečnost. A právě to je stále pravděpodobnější, připomíná The Economist.
Pokud Trump sníží vojenskou podporu Ukrajině, aby ji donutil k jednání, bude muset Evropa výrazně zvýšit financování a dodávky zbraní, zatímco se zároveň bude snažit doplnit své vlastní zásoby.
List přitom uvádí, že tempo v tomto směru na starém kontinentu udává Polsko, a to s ambicí utratit v příštím roce na obranu pět procent HDP. Všechny tři pobaltské státy pak směřují k výdajům přesahujícím tři procenta. Rutte zatím ale jakýkoliv cíl direktivně nestanovil.
Na příští výroční summitu NATO v Haagu už ale může být tříprocentní závazek shledán jako nezbytný. A to především proto, aby se předešlo tomu – jak to podle The Economist popsal v Praze jeden z vysokých činitelů NATO – že by americký prezident „vyházel hračky z kočárku”.
Aby ale Evropa tříprocentního cíle dosáhla, musela by zvýšit své roční výdaje o 280 miliard dolarů (při současných cenách). V praxi by to znamenalo, že například Německo by muselo najít přibližně dalších 40 miliard dolarů ročně, tedy téměř bilion korun.
Jak udržet USA po boku?
Britský týdeník ale jedním dechem připomíná, že navzdory Trumpovu „nepřátelství” vůči NATO jsou jeho klíčoví nominanti do vládních funkcí při vnímání důležitosti aliance o poznání chápavější. Britský vojenský stratég Sir Lawrence Freedman v této souvislosti zmiňuje především nadcházejícího ministra zahraničních věcí Marca Rubia a poradce pro národní bezpečnost Mika Waltze.
Podle The Economist se i s ohledem na ně dá očekávat, že v amerických ozbrojených silách pravděpodobně vznikne silný odpor vůči zásadním změnám současného stavu, a to stejně jako u mnoha republikánských senátorů. Ti by totiž dost možná nesouhlasili s opuštěním americké vůdčí pozice v rámci vedení NATO.
Sir Lawrence se domnívá, že v NATO spíše vzniknou menší koalice zaměřené na specifické úkoly, jako je například „Joint Expeditionary Force”, tedy vojenská aliance deseti evropských zemí založená v roce 2014 na ochranu severní Evropy.
EU by každopádně měla podle listu především rozvíjet schopnosti, které by ji umožnily fungování nikoliv zcela bez USA, ale spíše za určitých okolností s jejich minimální podporou.
Mimo jiné Evropa stále zaostává v oblasti protivzdušných střel všech dosahů, přesných úderných kapacit, vzdušného průzkumu i velení a řízení. A i při dostatečném financování by ji trvalo trvalo zhruba deset let, než by podstatně snížila svou závislost na USA, upozorňuje The Economist.
Mnoho členských zemí NATO – včetně České republiky – navíc bojuje s nepříliš úspěšným náborem vojáků. Několik států, které po ukončení studené války zrušily povinnou vojenskou službu, nyní zvažuje její návrat – jako způsob, jak obnovit dostatečné zálohy. Několik desetiletí zanedbávaných investic, zapříčiněného podceněním rizik po pádu Sovětského svazu, přitom vedlo k zásadnímu úbytku nejen personálu, ale i výbavy.
Masivní investice jsou tak naprosto nezbytné, jenže zároveň vůbec není jasné, odkud by měly peníze přijít. Mimo jiné chybí i politická vůle, konstatuje The Economist. Vyšší obranné výdaje by totiž musely jít například na úkor sociálních programů, které jsou ale mezi voliči daleko „oblíbenější”.
Změna pohledu zpoza oceánu
A to vše za situace, kdy se i velcí hráči jako Británie a Francie snaží srazit deficity svých veřejných financí. Například německý ústavní dluhový strop omezuje jeho podporu Ukrajině a i to vytváří tlak na EU, aby členským zemím umožnila více rozpočtové flexibility při půjčkách na posílení ozbrojených sil. Ústřední myšlenkou je v tomto směru možné označení stávající bezpečnostní situace na starém kontinentě za krizi podobnou například pandemii covidu.
Významný krok tímto směrem učinila Evropská komise 11. listopadu, když povolila využít na obranné projekty část kohezních fondů ze svého sedmiletého rozpočtu, potenciálně až 130 miliard eur, tedy přes tři biliony korun. Podle zprávy deníku Financial Times budou v následujících týdnech vlády členských zemí informovány, že tyto prostředky lze použít na podporu obranného průmyslu a investice do projektů na zlepšení vojenské infrastruktury.
Staronová předsedkyně komise Ursula von der Leyenová učinila z budování „Evropské obranné unie“ prioritu. Ostatně na klíčové pozice nominovala politiky ze dvou zemí v přední linii. Bývalá estonská premiérka Kaja Kallasová se tak stala nejvyšší diplomatkou EU zatímco bývalý předseda litevské vlády Andrius Kubilius bude prvním komisařem pro obranu. Hlavním cílem jeho práce bude koordinace obranných zakázek a podpora evropského fragmentovaného obranného průmyslu směrem k vytváření sdílených programů, které eliminují zbytečné duplicity, a investice do nové kapacity.
The Economist přitom připomíná, že NATO historicky nerado vidělo větší emancipaci Evropy a její zasahování do kompetencí aliance. Dnes už ale vysocí představitelé severoatlantického bloku mluví poněkud jinak. „Je potřeba, aby všichni přiložili ruku k dílu. Pokud EU dokáže mobilizovat finance a zvýšit vojenskou a průmyslovou kapacitu, bude to skvělé,” cituje týdeník jednoho z vlivných diplomatů aliance.
Zároveň ale zdůrazňuje, že podle něj by se Evropa neměla uchylovat k protekcionismu. Konkurenceschopný obranný trh totiž musí zahrnovat i členy NATO mimo unii, tedy například Británii, Norsko nebo Turecko. O Spojených státech samozřejmě ani nemluvě. V této souvislosti může být klíčová změna postoje Francie, jejíž představitelé podle The Economist už upustili od svého dlouhodobého odporu proti poskytování jakýchkoliv finančních pobídek z unijního rozpočtu pro zbrojní firmy působící v evropském obranném průmyslu, ale zároveň stojící mimo EU.
Pohled do budoucnosti je ale značně nejasný. Samotného Trumpa je podle insiderů možné přesvědčit, že Evropa pro zajišťování své vlastní bezpečnosti dělá dost na to, aby USA zůstaly alespoň určité míry starému kontinentu v tomto směru nablízku. Háček ale může být v tom, že Amerika se v současné době musí soustředit mimo jiné zejména na konfrontaci s Čínou. A Rusko mezitím bude dál využívat každou příležitost k tomu, aby NATO rozdělilo a oslabilo.
Evropští lídři si každopádně uvědomují, že pokud má být jakákoliv šance na udržení stávajícího stavu, musí Evropa v oblasti obranných výdajů leccos změnit. Nebo možná lépe řečeno všechno.
Zda si to evropští voliči uvědomují, natož zda to přijmou, je však úplně jiná otázka, upozorňuje The Economist.
