Dlouhodobý globální nárůst průměrné teploty podle zprávy OSN z roku 2021 dosahuje s ohledem na měření z několika desetiletí minimálně 1,1 stupně Celsia. Pokud se vezmou v potaz pouze data z loňského roku, směřuje už nárůst k 1,5 stupně. A nejnovější zpráva OSN varuje, že svět je na cestě ke „katastrofálnímu” nárůstu o více než 3 °C do konce století. A že pokud se rychle nepřijmou tvrdá protiopatření, možnost držet oteplování pod hranicí 1,5 stupně „během několika let nadobro zmizí”. 

V listopadu na to upozornila agentura Reuters, která zveřejnila detailní přehled toho, jak ke globálnímu oteplování svými emisemi „přispívají” téměř dvě stovky zemí z celého světa. 

Čelní příčky nejnovějšího žebříčku nejsou žádným překvapením. Největším producentem znečišťujících emisí na světě zůstává spolehlivě Čína. „Příčinou je její vysoká závislost na uhlí, které v roce 2022 tvořilo 62 procent tamní produkce elektřiny,” přibližuje Reuters s tím, že východní velmoc představuje téměř 27 procent světových emisí CO₂. 

Za Čínou následují USA, Indie, Rusko a Brazílie. Tyto země dohromady zodpovídají za polovinu ročních světových emisí, připomíná Reuters.

Mohlo by vás zajímat

Spojené státy jsou přitom dvojka v celkovém znečišťování, ale zároveň mají úplně největší produkci emisí na jednoho obyvatele. USA navíc zaznamenaly meziroční nárůst emisí a opět nedokázaly v tomto směru splnit svá předsevzetí. Administrativa Joea Bidena v roce 2021 stanovila celonárodní cíl srazit emise do roku 2030 oproti úrovním z roku 2005 o 50 až 52 procent.

A obdobný problém má i třetí největší znečišťovatel, tedy Indie. Ta si v roce 2022 stanovila za stejné období snížit emise o 45 procent. 

Mimochodem – Česká republika figuruje v žebříčku Reuters sestaveném na základě dat globální platformy Climate Watch a  Mezinárodní energetické agentury (IEA) na 56. místě ze 193 hodnocených zemí, a to s podílem 0,22 procenta na globálních emisích. Český výsledek na jednoho obyvatele je přitom 8,5 tuny CO₂, zatímco například Čína coby celková jednička eviduje na jednoho obyvatele emisí méně – konkrétně 7,5 tuny. 

Zároveň má Česko stále nízký podíl energií z obnovitelných zdrojů, totiž 14 procent. Naproti tomu například Spojené státy už mají zelených zdrojů 21 procent a Čína vyrábí dokonce 29 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů. 

Právě masivní investice do zelené transformace je jedním z hlavních argumentů, kterým se Čína brání tomu, že by jako největší znečišťovatel měla také nejvíce přispívat na globální přechod na bezemisní ekonomiku. 

Peking premiantem

Otázka toho, které země by měly na záchranu planety dávat nejvíce peněz, byla ostatně i jedním z klíčových témat skončeného klimatického summitu v ázerbájdžánském Baku COP29. Častá odpověď přitom zní, že se to má týkat právě především Číny. 

Tu západní země obviňují z příliš malé solidarity s chudými státy v jejich snaze vyrovnat se s dopady změny klimatu. Čína, která je druhou největší ekonomikou světa, je největším producentem emisí oxidu uhličitého už téměř dvě desetiletí.

Britský týdeník The Economist ale ve své analýze upozorňuje, že čínští představitelé takový pohled odmítají s tím, že jejich země je stále rozvojovou ekonomikou a že je historicky zodpovědná za méně emisí než Spojené státy a Evropa. 

Jejich nejsilnějším protiargumentem však zůstává, že Čína už nyní investuje do zelené transformace více než kterákoliv jiná země na světě. The Economist přitom uvádí, že právě díky těmto investicím Čína pohání globální rozvoj čistých energetických technologií, které se dnes po celém světě zavádějí donedávna nepředstavitelným tempem.

Globální investice do továren, které zpracovávají suroviny na větrné turbíny, elektrická vozidla a další zelené technologie, dosáhly podle výzkumné společnosti BloombergNEF mezi lety 2018 a 2023 částky 378 miliard dolarů, tedy zhruba 9,5 bilionu korun. A téměř 90 procent těchto investic pocházelo z Číny.

Ta díky tomu vyrábí mnohem více zařízení pro čistou energii než kterákoliv jiná země na světě. Čínské společnosti tak například vyrábějí dostatek lithium-iontových baterií, aby tím pokryly celosvětovou poptávku po jejich využití v elektromobilech. A podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) je osm z deseti solárních panelů na světě vyrobeno v Číně.

Ta nicméně podle analýzy The Economist nejen že je hlavním globálním dodavatelem zelených technologií, ale zároveň po nich vytváří i poptávku. V červnu například začala v západní Číně fungovat největší solární farma na světě, která pokrývá dvojnásobnou plochu oproti celém Manhattanu.

Z přehledu Reuters sice vyplývá, že více než 60 procent její elektřiny sice stále pochází z uhlí, ale například v loňském roce připojily čínské firmy k síti přibližně 300 gigawattů větrné a solární kapacity, což představuje téměř dvě třetiny celosvětově instalovaného výkonu. Jen pro srovnání – například celková kapacita výroby energie z obnovitelných zdrojů ve Velké Británii je 100 gigawattů, připomíná The Economist. 

Čína ale také staví více jaderných elektráren než kterákoliv jiná země. Podle zmiňované BloombergNEF dosáhly celosvětové výdaje na zavádění technologií čisté energie v loňském roce 1,8 bilionu dolarů, z čehož 38 procent připadalo na Čínu.

Od železnic k solárům

Značnou výhodou Číny přitom je, že motorem jejího ekonomického růstu není spotřeba, ale investice. Tamní vláda navíc dokáže velkou část těchto investic nasměrovat do podporovaných sektorů ekonomiky. Zatímco po globální finanční krizi v letech 2007 až 2009 posílali čínští představitelé obrovské množství peněz na nemovitosti, silnice a železnice, v poslední dekádě se stát stále více zaměřuje právě na čistou energii.  

The Economist v této souvislosti připomíná, že některé čínské přístupy k „mobilizaci” investic jsou podobné těm, které používají i další země. Podobně jako Německo nebo Japonsko tak  Čína například podpořila výrobu obnovitelné energie zaručením nadprůměrné výkupní ceny. 

Peking ale zároveň motivuje své společnosti mimo jiné k vydávání zelených dluhopisů, tedy finančních nástrojů, které směřují prostředky na environmentálně šetrné projekty. Čína je největším trhem pro tyto dluhopisy na světě.

V dalších formách státní podpory sektoru obnovitelných zdrojů už se ale Čína od západních zemí zásadně odlišuje. Podíly v klíčových soukromých firmách podporujících výzkum a vývoj totiž například získaly takvané „vládní investiční fondy”. A státní banky vedle toho zaplavily trh levnými půjčkami. 

Regionální čínské vlády pak mezi sebou doslova soutěží v tom, která nabídne místním firmám štědřejší dotace, ať už ve formě nízkých daní nebo třeba levné půdy. 

Například čínští výrobci elektromobilů obdrželi mezi lety 2009 a 2023 podle Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) ve Washingtonu dotace ve výši 231 miliard dolarů, tedy v přepočtu až 5,5 bilionu korun. 

Ostatně právě nedovolená státní podpora výrobcům je důvod, proč EU i Spojené státy uvalily na čínské automobilky dovozní cla. A například zvolený americký prezident Donald Trump hrozí Pekingu obchodní válkou.  

Upevňování vlivu 

Vlivný bruselský web Politico v souvislosti s dominancí Číny v oblasti technologií čisté energie uvádí, že Peking si i díky ní upevnil svůj vliv v rozvojových zemích, čímž předčila skromnější snahy Spojených států a Evropy.

Dlouhodobá snaha Číny ovládnout globální ekonomiku čisté energie jí totiž umožňuje budovat těsné obchodní vazby s vládami v Africe, Asii a Latinské Americe — a to bez požadavků na pracovní a environmentální standardy, které obvykle prosazují právě Spojené státy a Evropská unie. Politico pak připomíná, že tyto země na oplátku podporují Čínu v obchodních sporech s USA a Evropou nebo v debatách o potřebě zvýšit mezinárodní klimatickou pomoc bohatých zemí.  

S tím, jak se Trump připravuje na převzetí prezidentského úřadu a slibuje přitom odstoupení od Pařížské klimatické dohody, doufají někteří diplomaté OSN, že Čína vzniklé vakuum zaplní a ujme se role lídra prosazujícího výrazné snížení emisí skleníkových plynů. Právě to ostatně bylo jedním z nosných témat skončeného klimatického summitu v ázerbájdžánském Baku. 

„Budeme potřebovat pokračující vedení Číny,“ cituje Politico prohlášení šéfa OSN pro klima Simona Stiella z poloviny dvoutýdenního summitu COP29. Podle něj by měl Peking ostatním zemím ukázat, že „silnější cíle přinášejí investice“ — což by v jiném kontextu mohlo znít jako obhajoba velkých výdajů na čistou energii prosazovaných končícím americkým prezidentem Joe Bidenem.  

„Čína přispěla k řešení změny klimatu,“ uvedl podle Politica čínský náměstek ministra ekologie a životního prostředí Zhao Yingmin. „V budoucnu se však budeme snažit přispět ještě více.“  

Potíž je ale v tom. že doposud čínské snahy pouze posilovaly její vlastní pozici ve světě, a to na úkor cílů Washingtonu a Bruselu, připomíná Politico. List pak rozebírá podrobněji to, co už výše naznačuje The Economist. Podle výzkumu Carnegie Endowment for International Peace kontroluje Čína doslova ohromující většinu klíčových technologií: 86 procent baterií, 81 procent solárních panelů, 64 procent větrných turbín a 69 procent elektrolyzérů se vyrábí právě v Číně.  

Snaha o izolaci? Nerozumné

Tyto trendy budou pouze urychleny návratem Trumpa k politice „Amerika na prvním místě“ a rozpočtovými omezeními, která dusí evropská hlavní města, myslí si podle Politica zkušení diplomaté v oblasti globálního klimatu. 

Ti podle listu předpovídají, že to poskytne Číně výhodu nejen v klimatické politice, ale i v širších ekonomických a bezpečnostních sporech. Zároveň by to mohlo vést k tomu, že globální klimatické pokroky budou probíhat způsobem, který bude sloužit čínským cílům – posílí průmysl čistých technologií, ale umožní i dominanci fosilních paliv po další desetiletí.

„S USA mimo hru Čína převezme vedoucí roli – ale velmi odlišným způsobem,“ uvedl například Jonathan Pershing, bývalý vyjednavač ministerstva zahraničí pro klima v administrativách Baracka Obamy a Joea Bidena. Podle něj je čínský pohled na vedení více „provinční“ než americký, což by mohlo vést ke slabší transparentnosti v tom, jak jednotlivé země snižují své emise uhlíku.

Například bývalý Bidenův vyslanec pro klima John Kerry v rozhovoru pro Bloomberg minulý týden upozornil, že Trumpovo opětovné odstoupení od Pařížské klimatické dohody z roku 2015 „by přenechalo vedení Číně – tedy přesně to, čemu tvrdí, že se chce vyhnout.” „Tím by oslabil schopnost světa reagovat na tuto existenční krizi,“ dodal Kerry.

Jak řečeno, Čína zatím tlaku na rychlejší odklon od fosilních paliv ze strany USA a EU odolává. Namísto toho se podle Politica snaží o mírnější přechod od ropy, zemního plynu a uhlí – jak pro sebe, tak pro rozvojové ekonomiky, jako je Indie. Právě její přechod na čistou energii je pro udržení oteplování Země pod katastrofálními úrovněmi klíčové. Pekingská vláda prezidenta Si Ťin-pchinga rovněž varovala USA, že „snaha o izolaci Číny je nerozumná, nepřijatelná a odsouzena k neúspěchu,“ připomíná Politico.

Schizofrenní pozice USA

Tomu, aby Čína s rychlejším snižováním emisí souhlasila, podle jeho analýzy brání dva nové faktory: zpomalení ekonomického růstu země a zvýšená spotřeba energie.  

Přesto mezinárodní klimatický lídr Bidenovy administrativy John Podesta nadále veřejně tlačí na Čínu, aby urychlila své cíle pro snižování uhlíku v desetiletém plánu, který musí všechny země předložit do února. Podesta to prosazuje i přesto, že je téměř jisté, že Trump jakékoliv klimatické cíle nabídnuté Bidenovou administrativou odmítne.

„Myslím, že mohou být ambicióznější,“ uvedl Podesta na adresu Číny během rozhovoru s novináři při zahájení globálních klimatických rozhovorů v Baku. „Mají důležitou roli a doufám, že ji naplní.“

Jenže Spojené státy se se svými spojenci ze skupiny G7 dostávají ve své snaze oslabit vliv Číny do poněkud schizofrenní pozice, a to v souvislosti s nedostatečnou finanční pomocí pro jiné země.

Ty se totiž zároveň snaží odradit od „slepého” přijímání čínských energetických investic a varují, že všechny tyto jüany mohou přinést zahraničněpolitické důsledky nebo skryté náklady – například možný převod vlastnictví přírodních zdrojů nebo infrastruktury – jako jsou přístavy – do rukou Pekingu. 

Německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock v říjnu sdělila podobné varování ostrovním státům ohroženým rostoucí hladinou moří. Naznačila, že čínské investice přicházejí s podmínkami, které by je mohly učinit zranitelnými vůči vlivu Pekingu nebo vojenské dominanci v Pacifiku.

Ve stejnou dobu přitom USA a jejich partneři kritizují Čínu za to, že neposkytuje dostatečné nízkonákladové financování na pomoc rozvojovým zemím při dosahování jejich globálních klimatických cílů, konstatuje Politico. 

I to byl proto jeden z hlavních bodů sporu na COP29, kde rozvojové země požadovaly od bohatých ekonomik přes 1 bilion dolarů ročně na financování boje proti změnám klimatu. Konečná dohoda ale počítá s 300 miliardami dolarů ročně. 

USA a EU tlačí na Čínu, aby do tohoto fondu také přispěla, I v tomto ale Čína zatím odolává. Odvolává se přitom na již zmíněný argument opírající se o klimatickou dohodu OSN z roku 1992, která ji klasifikuje jako rozvojovou zemi.

Pokud by přitom Čína začala na klimatické financování prostřednictvím OSN přispívat, měla by podle vysokých představitelů Bidenovy administrativy dodržovat stejnou transparentnost, pracovní a environmentální standardy jako země typu USA. 

Západní spojenci se zároveň snaží oslovit rozvojové země apelováním na hodnoty. Tvrdí přitom, že jejich investice podpoří místní pracovní trhy, ochrání životní prostředí a zmírní dluhové tlaky lépe než dohody s Pekingem. Stejnými argumenty se snaží přesvědčit i nastupující Trumpovu administrativu.

„Nemůžeme přenechat hřiště Číně a našim konkurentům, kteří by do těchto transakcí a ekonomických prostorů přinesli jinou vizi,“ uvedl Jake Levine, ředitel pro klima a energetiku v Radě národní bezpečnosti Bidenovy administrativy.

Africký rozmach 

Nespornou realitou však je, že Čína do ochrany klimatu investuje značné prostředky, a to v době, kdy to svět potřebuje více, než kdy jindy. 

Sama Čína deklaruje, že jejíí vláda od roku 2016 poskytla rozvojovým zemím téměř 25 miliard dolarů, tedy v přepočtu přes 600 miliard korun. To bylo poprvé, co Čína zveřejnila konkrétní číslo. A k podobné částce ostatně došly i nezávislé výpočty: Centrum pro globální rozvoj odhaduje, že Čína ročně mezi lety 2013 a 2022 přispívala 3,8 miliardy dolarů.

Čínské financování čistých energetických projektů v dalších zemích navíc zaznamenalo v posledním roce prudký růst, zejména v Africe. Čínské státní podniky se od roku 2021 podílely na 51 z 55 solárních a energetických projektů na kontinentu a mohly by do roku 2030 pomoci instalovat 224 gigawattů čisté energie. Od roku 2023 přesáhly čínské zahraniční investice do čistých technologií 100 miliard dolarů

Brusel ani Washnigton naproti tomu pro soutěžení s Pekingem v tomto směru často nemají dost peněz. Čínské dohody jsou navíc často jednodušší, bez dodatečných požadavků na životní prostředí, bezpečnost, pracovní podmínky a transparentnost, které Čína často přehlíží. 

„V porovnání s Číňany v Africe ani nejsme ve hře,“ cituje Politico například Todda Sterna, který vyjednával Pařížskou klimatickou dohodu za administrativy Baracka Obamy. „Číňané přijdou s šekem, zatímco USA přijdou s kontrolním seznamem.“

Pro ilustraci – ředitel ugandského Úřadu pro ropu Joseph Kobusheshe uvedl, že spolupráce s Čínou je jednodušší, protože se méně setkává s aktivistickým odporem ohledně toho, kam směřují její peníze: „Číňané reagují na tyto tlaky odlišně. To se v takových situacích se hodí.“

USA a EU se snaží čínské dominanci čelit. Unie například kromě cel na čínská elektroauta zavádí systém známý jako mechanismus úpravy uhlíkových hranic, který by zdanil dovážené suroviny vyráběné neekologickými procesy. A podobný přístup by mohl přijmout i Trump v USA. 

Obdobná opatření mívají ale také háček – posilují totiž vazby mezi Pekingem a dalšími významnými rozvojovými ekonomikami. Například Brazílie, Jižní Afrika a Indie se tak na COP29 postavily na čínskou stranu proti jednostranným obchodním opatřením. To vyvolalo obavy, že protekcionismus zvyšuje náklady na zavádění zelených technologií. 

Návrh textu zveřejněný během klimatických rozhovorů požadoval, aby rozvinuté země do roku 2028 ukončily dotace na čistou energii přesahující 100 miliard dolarů ročně. Tento požadavek, který ale nezmiňoval čínské dotace, byl však následně odstraněn z dalšího návrhu.

„Lídři v Pekingu věří, že to začnou vnímat jako soutěž teprve tehdy, až uvidí konkurenta na scéně,“ uvedl Li Šuo, ředitel China Climate Hub v Asia Society Policy Institute. „A zatím žádného konkurenta nevidí,” uzavírá Šuovou citací svou analýzu Politico.