Světové státy se na klimatické konferenci OSN COP29 v ázerbájdžánském Baku po dlouhém vyjednávání dohodly na výrazném navýšení klimatické pomoci pro rozvojové země. Bohaté státy jim poskytnou financování ve výši 300 miliard dolarů, tedy zhruba 7,3 bilionu korun ročně, a to až do roku 2035. Zatímco představitelé chudých zemí dohodu kritizují jako málo ambiciózní či nedostatečnou, podle zástupců Británie nebo Evropské unie jde o krok vpřed.
Vlivný bruselský web Politico v této souvislosti upozorňuje, že dvoutýdenní jednání byla velmi náročná a několikrát se ocitla na samém pokraji kolapsu. Přesto je výsledná dohoda pravděpodobně absolutním maximem, kterého bylo v době geopolitických turbulencí a rostoucích rozporů mezi bohatšími a chudšími národy vyjednat, píše Politico s tím, že důležitým aspektem byly také vyhlídky na druhou éru Donalda Trumpa v čele Spojených států.
Politico v této souvislosti připomíná, že bohatší státy jako USA, Kanada, Velká Británie a Německo vybudovaly své ekonomiky na „špinavých palivech“ jako jsou ropa, plyn a uhlí, a nyní mají právě díky tomu prostředky na přechod k čistším zdrojům, zatímco v rozvojových zemích desítky milionů lidí stále nemají přístup k elektřině a jejich státní rozpočty bývají značně omezené.
Rozdělení je však ještě složitější. Malé ostrovní státy a desítky těch nejchudších zemí, které se na emisích zahřívajících planetu podílejí jen naprosto minimálně, jsou naopak vůči vlnám veder, záplavám a dalším katastrofám souvisejících s oteplováním nejvíce zranitelné.
Naproti tomu jsou tu bohaté ropné státy v oblasti Perského zálivu a rozvíjející se ekonomiky jako Brazílie a Indie, jejichž emise skleníkových plynů rychle rostou. Čína, největší světový producent uhlíkových emisí, je zároveň lídrem v oblasti zelené energie a druhou největší ekonomikou světa. Pokud přitom chudší země nemají prostředky na odklon od znečišťujících aktivit, trpí tím všichni.
Politico uvádí, že původní návrh vyspělých států na 250 miliard dolarů vyvolal tvrdou kritiku ze strany chudších zemí a zranitelných ostrovních států. Další nabídka bohatých vlád – 300 miliard dolarů stylem „ber nebo nech být“ pak byla na závěr summitu přijata více než stovkou rozvojových zemí, ale bez jakéhokoliv nadšení.
„Máme pocit, že jsme z této COP nezískali nic,“ cituje Politico například Cedrica Schustera, ministra přírodních zdrojů Samoy, která zastupovala Alianci malých ostrovních států. „Takhle se jedná se zeměmi, které mají v tomto procesu morální převahu, a přitom už tolik ztratily?“
Přestřelené částky?
Odsouhlasené finanční injekce rozvojovým zemím jsou každopádně jen menší částí celkových nákladů na dekarbonizaci globální ekonomiky. Ta je podle klimatologů nezbytná, nicméně má i mnohé odpůrce a popírače.
Zastánci Green Dealu a globální zelené politiky se přitom s odpůrci boje proti změnám klimatu rozcházejí snad ve všem, kromě jedné výjimky. Oba názorové proudy se shodnou na tom, že dekarbonizace světové ekonomiky bude „zatraceně drahá“. Ostatně na výročním klimatickém summitu v Baku se hovořilo o celkových nákladech v řádu desítek bilionů dolarů, tedy vysokých stovek bilionů korun.
A zatímco pro jedny jsou to nutné náklady na záchranu planety, pro druhou skupinu jde o zbytečné plýtvání penězi.
Jenže předpoklad astronomických investic do boje proti oteplování Země je podle některých respektovaných odborníků od základů chybný. Transformace světové ekonomiky na bezemisní by totiž nemusela být ani zdaleka tak drahá, jak se to nyní může zdát. V obsáhlé analýze na to upozornil vlivný britský týdeník The Economist.
Ten zkoumal odhady globálních nákladů od ekonomů, konzultantů a výzkumníků, ze kterých vycházejí i jednotlivé vlády při formování svých politik. Ve svých prognózách se přitom odborníci pohybují od přibližně třech bilionů dolarů ročně až po téměř 12 bilionů.
Východiska jsou chybná
The Economist ale upozorňuje, že všechny tyto dosavadní predikce jsou nadsazené. A to ze čtyř klíčových důvodů. Za prvé, zkoumané scénáře obvykle počítají až s absurdně rychlým – a tudíž velmi nákladným snižováním emisí. Za druhé předpokládají, že světová populace, ale i ekonomika, porostou zejména v rozvojových zemích nepřiměřeně rychle, což povede k divokému růstu spotřeby energie.
Za třetí, tyto modely často podceňují rychlost, s jakou klesají náklady na klíčové nízkouhlíkové technologie, jako je například solární energie. A v neposlední řadě – tyto odhady obvykle nezohledňují ten prostý fakt, že svět bude muset tak jako tak masivně investovat do rozšíření výroby energie. Ať už čisté, nebo špinavé, předpovídá The Economist.
V této souvislosti týdeník konstatuje, že kapitálové výdaje potřebné k dosažení hlavního cíle Pařížské dohody, tedy udržení globálního oteplení „hluboko pod“ dva stupně Celsia, by proto neměly být posuzovány izolovaně, ale ve srovnání s alternativními scénáři, ve kterých je rostoucí poptávka po energii uspokojována špinavějšími palivy.
I střízlivější odhady nákladů na úrovni zhruba jednoho bilionu dolarů ročně, tedy méně než jednoho procenta globálního HDP, jsou sice podle The Economist optimističtější, ale stále nadsazené. Korigují totiž pouze čtvrtý bod ze zmíněného výčtu, tedy nezohlednění nákladů na současné fungování. Pomalejší ekonomický růst, levnější technologie a skromnější cíle pro dosažení čisté nuly by mohly ale podle týdeníku cenu ještě více snížit.
Výhled pro klima se přitom skutečně zlepšuje. Zpráva Emissions Gap Report programu OSN pro životní prostředí (UNEP) V roce 2015 odhadovala, že na základě tehdejších politik by globální průměrné teploty do konce století byly téměř o pět stupňů Celsia vyšší než v předindustriální době. Letošní zpráva uvádí, že toto číslo je něco přes tři stupně Celsia. A jiní prognostici jsou ještě optimističtější: podle současné politiky povedou k oteplení o 2,4 stupně Celsia, zatímco například Bloomberg New Energy Finance (BNEF) předpokládá 2,6 stupně Celsia do roku 2050. Konzultantská společnost Wood Mackenzie očekává do roku 2100 oteplení o 2,5 stupně Celsia.
Na druhou stranu žádná z těchto projekcí nepředpokládá, že se globální oteplení udrží pod dvěma stupni Celsia, jak stanoví Pařížská dohoda, natož pod 1,5 stupněm Celsia, což je doplňkový cíl, o jehož splnění se signatáři zavázali usilovat.
Růst ve hvězdách
Zastavení oteplování na 1,5 stupně Celsia je přitom podle mnohých expertů obecně nemožné. Například vědecké konsorcium Global Carbon Budget odhaduje, že tohoto teplotního limitu bude při současném tempu emisí dosaženo během šesti let. A zabránit dalším klimatickým změnám by pak v praxi vyžadovalo v tomto časovém horizontu ukončit všechny emise skleníkových plynů. A to je neúnosně drahé, ne-li nemožné, upozorňuje The Economist.
Udržení globálního oteplení pod dvěma stupni Celsia je naštěstí mnohem pravděpodobnější. Global Carbon Budget odhaduje, že při současném tempu emisí bude dosažení této úrovně oteplení trvat 27 let. A tato delší časová rezerva umožňuje pomalejší a tedy levnější přechod k bezemisní ekonomice. Tento posun ke splnitelnějším cílům je přitom pro realistické plánování a udržení nákladů na uzdě nezbytný.
Dalším ze zmíněných problémů stávajících modelů jsou jejich předpoklady o ekonomickém růstu. Například Matt Burgess z University of Wyoming a jeho kolegové upozorňují, že projekce Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) mají tendenci přeceňovat ekonomický růst jak ve vyspělých, tak v rozvojových zemích. Tvrdí, že nejhorší scénář ekonomického růstu, který IPCC používá ve svém modelování, je ve skutečnosti spíše nejlepší možný scénář.
Dokonce i předpoklad Mezinárodní agentury pro energii (IEA) o průměrném globálním růstu ve výši 2,7 procenta ročně do roku 2050 se může nakonec ukázat jako příliš optimistický. Vychází totiž z projekcí růstu populace od OSN, které opakovaně nedokázaly předpovědět poklesy porodnosti v rozvojových zemích. A méně lidí znamená za jinak stejných podmínek nižší ekonomický růst, připomíná The Economist s tím, že stárnoucí planeta s ještě menším podílem lidí v produktivním věku pravděpodobně poroste ještě pomaleji.
Zároveň přitom podle týdeníku platí, že podobně jako vede ke snížení nákladů zmíněné zmírnění cílové teploty, tak s pomalejším ekonomickým růstem se snižuje poptávka po energii. Stejně jako v případě rezignace na cíl 1,5 stupně Celsia to však není dobrá zpráva.
Svět s nižším růstem je v mnoha ohledech zejména pro chudé země špatný. Pokud by bylo možné zajistit vyšší růst, zejména v nejchudších zemích, bylo by to pro svět přínosné, i kdyby to znamenalo, že na dekarbonizaci by bylo nutné vynaložit více peněz. Zakládat však odhady nákladů na dekarbonizaci na nereálných očekáváních ohledně tempa růstu činí tyto modely nepřiměřeně drahé. Pro přesnější obrázek je lepší být realistický, konstatuje The Economist.
Ekonomové také často chybně předpovídají technologický pokrok a nadhodnocují zavádění některých technologií – například zachytávání a ukládání uhlíku – a zároveň zásadně podceňují klesající náklady na jiné – zejména na solární panely a lithium-iontové baterie.
Například Rupert Way z University of Cambridge vytvořil spolu s kolegy model energetického systému, ve kterém náklady na solární energii, větrnou energii, lithium-iontové baterie a vodíkové elektrolyzéry klesají podle Wrightova zákona. Ten říká, že každé zdvojnásobení výroby snižuje jednotkové náklady o pevné procento, přičemž to je odvozeno z dosavadních zkušeností. V tomto scénáři emise klesají tak rychle, že dokonce i cíl 1,5 stupně Celsia lze dosáhnout s minimálními náklady.
V praxi se nicméně podle The Economist v rychle rostoucích odvětvích vždy tvoří „úzká hrdla“, která brzdí rozšíření nových technologií i přes jejich klesající náklady. Například solární energie sice zlevnila, ale připojení k síti je v mnoha zemích včetně Česka stále příliš pomalé a složité.
Co když se neudělá nic?
Prognostici se snaží tyto překážky zohlednit tak, že uměle omezují rychlost poklesu nákladů nových technologií. Tyto brzdy však často aplikují příliš přísně, zejména u obnovitelných zdrojů. A například predikce IEA o kapacitě obnovitelných zdrojů energie opakovaně za poslední dekádu skutečný vývoj hrubě podcenily.
Dalším faktorem, který přehání náklady dekarbonizace, je ignorování varianty, která s ní vůbec nepočítá. Zmíněná kancelář Wood Mackenzie například navrhla scénář „opožděného přechodu, který kvůli možným obchodním válkám a geopolitickým konfliktům počítá se zabržděnou tranzicí na bezuhlíkový energetický systém. To v tomto modelu vede ke globálnímu oteplení o tři stupně Celsia, ale i tento scénář vyžaduje investice do energetiky ve výši 52 bilionů dolarů do roku 2050. Odhad nákladů na dosažení cíle dva stupně Celsia je přitom 65 bilionů dolarů.
Jinými slovy – náklady na energetické investice v případě, že se proti globálnímu oteplování téměř nic neudělá, nejsou o moc nižší než náklady na omezení oteplování na dva stupně Celsia. Dodatečných 13 bilionů dolarů, které Wood Mackenzie odhaduje na 25 let, odpovídá přibližně 0,5 procenta současného globálního HDP ročně.
Podobný závěr přináší studie Davida McColluma a dalších z roku 2018, podle které dodatečné náklady na dekarbonizaci energetického systému pro splnění cíle dva stupně Celsia činí 320 miliard dolarů ročně, což dnes odpovídá zhruba 400 miliardám dolarů.
Problém ale představuje načasování nutných investic. Scénáře vycházející z obvyklých předpokladů počítají s tím, že investice budou rovnoměrně rozloženy v čase. Omezení kumulativních emisí, které vyžaduje uhlíkový rozpočet pro dva stupně Celsia, však znamená, že investice do čisté energie musí přijít dříve.
A podle dosavadních odhadů se musí zčtyřnásobit z přibližně jednoho bilionu dolarů v roce 2020 na čtyři biliony v roce 2040 a poté opět klesnout. Investice do fosilních paliv budou klesat podobným tempem, což sníží čisté náklady a nakonec povede k úsporám díky nižší poptávce po fosilních palivech, uvádí The Economist.
Dražší peníze v chudších zemích
A i když se předpokládá, že náklady budou muset být koncentrovány spíše do blízké budoucnosti, nemusí být dosažení cíle dvou stupňů Celsia podle týdeníku nepřekonatelně drahé. A i když cíl 1,5 stupně Celsia není dosažitelný, modely naznačují, že nynější vyšší výdaje by mohly snížit oteplení například na 1,8 stupně Celsia nebo dokonce méně. Takové snížení o několik desetin stupně by se přitom mohlo zaplatit samo, protože by z globálního pohledu bylo zkrátka méně škod v důsledku klimatických změn.
I tak jsou tu ale stále některé rizikové faktory. Předně – jakkoliv zásadní dekarbonizace výroby energie a dopravy není jedinou podmínkou. Významný zdroj emisí jiných skleníkových plynů než CO₂, jako je metan a oxid dusný, je totiž například zemědělství. A to čelí nedostatku zavedených technologií pro snižování těchto emisí. Budoucí náklady na jejich omezení jsou proto obtížně odhadnutelné.
Situaci zhoršují také různé náklady spojené se samotným financováním. Mnohé klimatické scénáře historicky předpokládaly jednotné náklady pro celou globální ekonomiku, nicméně praxe ukazuje, že chudší země s vyšším rizikem je mají výrazně vyšší než bohatší země, kde přitom takové riziko negativních důsledků klimatické změny není.
Například podle think-tanku Climate Policy Initiative potřebují investoři do solární farmy v Německu k pokrytí vlastního kapitálu návratnost sedm procent, zatímco v Zambii jsou úrokové sazby tak vysoké, že nutná návratnost činí 38 procent. Pokud se tedy nepodaří snížit náklady na financování v rozvojovém světě, cena dekarbonizace poroste.
Ani to ale podle The Economist nic nemění na tom, že náklady na ústup od fosilních paliv jsou často přehnané. Ostatně klimatičtí aktivisté na straně jedné a skeptici na té druhé mají své důvody k přehánění. Popírači mohou alarmujícími čísly odůvodnit vlastní nečinnost, zatímco aktivisté je využívají k požadavkům na vyšší výdaje. Pravdou však je, že změna klimatu není ani koncem světa, ani drahým podvodem. Jde o skutečný a obtížný problém, který však lze zvládnout za přijatelných nákladů, uzavírá britský The Economist.
Tomáš Svoboda
