INZERCE

Disidenti Pavel Wonka (na snímku) a jeho bratr Jiří byli pro komunistický režim černou můrou. Jeho znalosti práva zaskočily často nejen policii, ale i soudy. Foto: Libri prohibiti

Za šikanu od komunistů 100 tisíc. Důvodem pro odškodnění je ochranný dohled

Někdejší disidenti, kterým komunistický režim uložil takzvaný ochranný dohled, by měli dostat jednorázové odškodnění ve výši 100 tisíc korun. Počítá s tím návrh speciálního zákona, který na základě dřívějšího rozhodnutí vlády připravilo ministerstvo spravedlnosti. 

Kabinet tak pokračuje v alespoň částečném napravování křivd z doby totality. 

Stejné odškodné by v souladu s další normou měli dostat také oběti akce StB s názvem Asanace, při které komunistická tajná policie nutila nepohodlné disidenty k emigraci. Naopak několika stovkám prominentům komunistického režimu klesnou důchody. 

V případě obětí ochranného dohledu původně vláda zvažovala variantu, že by žádosti na odškodnění posuzovaly trestní soudy, nakonec ale bude rozhodovat samo ministerstvo spravedlnosti. 

Perzekuce politických oponentů

Institut ochranného dohledu se ukládal odsouzeným k nepodmíněným trestům, a to na dobu jednoho až tří let. Platit začínal bezprostředně po propuštění z vězení a počítal mimo jiné s tím, že daný člověk se musel na svobodě pravidelně hlásit na stanici Veřejné bezpečnosti, musel nahlašovat a také prokazovat zdroje své obživy nebo sdělovat úřadům dopředu jakýkoliv pobyt mimo bydliště. Zároveň musel ale „strpět” kontroly policie u sebe doma. Soud měl také možnost zakázat dotyčnému návštěvy určitých míst nebo zařízení. 

Zákon o ochranném dohledu byl účinný od roku 1973. Jeho oficiálním cílem bylo „přispět k dalšímu posílení ochrany společnosti před protispolečenskou činností osob zvlášť narušených, jakož i k dovršení nápravy odsouzeného“.

V praxi se ale opatření stalo nástrojem politické perzekuce a legální možností, jak znepříjemnit život lidem, kteří se protivili vládnoucímu režimu – kvůli ochrannému dohledu čelili policejní šikaně i hrozbě návratu za mříže.

„Od přelomu 70. a 80. let se ochranný dohled stal nástrojem pro perzekuci osob nepohodlných komunistickému režimu, neboť začal být ve větší míře ukládán z politických důvodů, tj. osobám stíhaným za jejich politické projevy proti vládnoucí garnituře. Byl-li ochranný dohled používán jako nástroj politického boje, bylo jeho hlavním cílem postižené osobě zásadním způsobem znepříjemnit její život,” komentuje to ministerstvo spravedlnosti v předkládací zprávě k návrhu, který resort poslal do připomínkového řízení. 

„Fakticky se jednalo o nástroj komunistického režimu, který byl využíván ke sledování odpůrců režimu, k omezování jejich osobní svobody a pohybu a obecně k jejich šikaně. Ochranný dohled tak měl zásadní vliv na soukromý a rodinný život osob a jeho používání bylo spojeno s dalšími ústrky ze strany státních orgánů,” doplňuje pak justiční resort vedený Pavlem Blažkem (ODS).

Připomíná přitom, že ochranným dohledem byla do roku 1989 postižena řada disidentů a obhájců lidských práv, včetně signatářů Charty 77 Jiřího Gruntoráda, Ivana Martina Jirouse, Rudolfa Battěka, Jana Litomiského, který později zastával funkci vládního zmocněnce pro lidská práva, Ladislava Lise, Františka Stárka „Čuňase“, nebo Pavla Wonky. Ten se odmítal ochrannému dohledu podrobit, a byl proto vzat do vazby, kde poté zemřel. 

„I přes zásadní negativní dopady na životy disidentů, ale také jejich rodin a nejbližšího okolí, nebyl doposud nikdo z oponentů komunistického režimu postižených výkonem ochranného dohledu za tento šikanózní výkon práva odškodněn. Lze zmínit, že jednou z oblastí, kde se mohl ochranný dohled projevit velmi negativně, byla omezená uplatnitelnost postižených osob na pracovním trhu,” uvádí ministerstvo s tím, že právě ochranný dohled tak v konečném důsledku často mohl za to, že aktivní bojovníci za svobodu a demokracii mají dnes přiznané velmi nízké důchody. 

Soubor opatření k důstojnějšímu zajištění disidentů vláda přijala po loňské protestní hladovce aktivistů Jiřího Gruntoráda a Johna Boka, kteří na problém nízkých důchodů odpůrců totalitního režimu upozornili. 

Náklady od jednotek do stovek milionů

Ministerstvo by mělo o návrzích rozhodovat v jednostupňovém správním řízení, žadatelé by následně mohli podat žalobu ke správnímu soudu. Podle úřadu je tato varianta jednodušší a rychlejší než cesta trestního soudnictví, a to v jednoznačných případech, kdy je žadatel buď sám schopen doložit ochranný dohled z politických důvodů, nebo mu splnění podmínek potvrdí Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) či Archiv bezpečnostních složek.

Návrh, který ministerstvo zveřejnilo, počítá s tím, že každá z obětí politicky motivovaného ochranného režimu by měla v případě uznání nároku dostat odškodnění ve výši 100 tisíc korun. „Tato částka se jeví jako přiměřená a adekvátní v porovnání s jinými srovnatelnými případy jednorázového odškodnění,” vysvětluje Blažkův resort a zmiňuje v této souvislosti například odškodnění žijících účastníků odboje, satisfakci přeživším účastníkům demonstrací nebo odškodnění obětí potlačení demonstrací k prvnímu výročí okupace Československa z roku 1969. 

Ministerstvo přitom odhaduje, že odškodné za uložený ochranný režim by mohlo získat od 50 lidí – v minimalistické variantě – až po zhruba 3000 někdejších disidentů ve variantě maximalistické. 

„Dojde-li k naplnění minimalistického odhadu v řádu desítek žadatelů, budou dopady na státní rozpočet za vyplacené odškodnění dosahovat částek kolem 5 až 10 milionů korun, naopak v případě naplnění maximalistického scénáře se může jednat o částky až 300 milionů. Lze shrnout, že maximální možný dopad navrhovaného řešení při stanovení výše jednorázového odškodnění na částku 100 000 korun činí okolo 200 až 300 milionů,” vypočítává ministerstvo. 

To ale zároveň zdůrazňuje, že k těmto dopadům je nutné připočíst také další náklady, zejména pak potřebu personálního pokrytí nové agendy na samotném ministerstvu. 

„Zdůrazňujeme, že půjde o agendu složitou po právní i skutkové stránce, kterou musejí vykonávat osoby s vysokoškolským právnickým vzděláním. S ohledem na velkou časovou prodlevu bude při přezkoumávání nároků nutné analyzovat historické materiály a vykládat právní úpravu, která zde platila před 35 lety. Budou také vyvstávat zcela nové otázky, které dosud nikdo právně neřešil a ani skutkově nepřezkoumával,” argumentuje justiční resort. 

Úřad přitom v této souvislosti odhaduje, že převis podaných žádostí nad skutečně přiznaným odškodným bude značný. „Každý, komu byl uložen ochranný dohled, totiž může mít pocit, že má na odškodnění nárok, nebo to jednoduše bude chtít jen zkusit.”

Ochranný dohled byl před rokem 1990 uložen až 120 tisícům lidí a ministerstvo na základě demografických údajů odhaduje, že naživu z toho v současné době bude zhruba 15 až 30 tisíc z nich. „Jestliže by se na ministerstvo spravedlnosti zkusil obrátit každý třetí, pak lze očekávat celkem až 5 nebo 10 tisíc žádost, z nichž opodstatněných může být maximálně 2 až 3 tisíce. Jedná se přitom o velmi hrubé odhady, založené na úmrtnosti populace starší 60 let,” uvádí úřad a dodává, že v obdobných programech je zpravidla úspěšných zhruba 40 až 50 procent žadatelů. 

Ministerstvo spravedlnosti už přitom před původním projednávání záměru na vládě avizovalo, že ve vlastním rozpočtu volné peníze na pokrytí těchto nákladů nemá a bude tedy požadovat uvolnění odpovídajících prostředků ze státní kasy. Právě v tom ale může být problém, takové zvýšené požadavky na státní rozpočet totiž dlouhodobě s ohledem na nutné úspory odmítá ministerstvo financí pod vedením Blažkova spolustraníka z ODS Zbyňka Stanjury. 

Satisfakce sourozencům i registrovaným partnerům

V připomínkovém řízení je čerstvě také další návrh na rozšíření počtu lidí, kteří mají mít nárok na odškodnění za bezpráví minulého režimu. Tentokrát Úřad vlády totiž zároveň předložil návrh legislativní změny normy týkající zmíněných satisfakcí pro některé z obětí demonstrací ze srpna 1969, tedy k ročnímu výročí okupace spojeneckými vojsky. 

Od roku 2021 mají nárok na jednorázově vyplacených 200, 90 nebo 40 tisíc korun tehdejší účastníci nebo jejich nejbližší příbuzní, a to v případě, že byli komunistickými ozbrojenými složkami zraněni nebo usmrceni. V přÍpadě úmrtí přímého účastníka mají nárok na výplatu jeho děti, manželka nebo manžel, nebo případně rodiče.

„Od doby nabytí účinnosti zákona č. 482/2020 Sb. se však při jeho aplikaci ukázalo, že jistými limity tohoto zákona je právě ono vymezení okruhu oprávněných osob, které mají v případě úmrtí oběti demonstrací v srpnu roku 1969 nárok na odškodnění. Zcela opomenuti jsou totiž jejich sourozenci, což je obzvláště znepokojivé v případě jedné z ikonických obětí srpnových demonstrací roku 1969 slečny Danuše Muzikářové, narozené 13. července 1951, která byla dne 21. srpna 1969 zastřelena bezpečnostními složkami v Brně,” upozorňuje teď v důvodové zprávě k návrhu Úřad vlády. 

Připomíná přitom, že Muzikářové tehdy bylo 18 let. „V té době neměla ani manžela, ani žádné děti. A dnes již nežijí ani její rodiče. Její matka Zdena Muzikářová zemřela v roce 1997, a její otec Jaroslav Muzikář zemřel v roce 2007, shrnuje úřad s tím. že v současné době je naživu pouze její sestra.

Zároveň pak úřad zdůrazňuje, že všech pět osob zastřelených ve dnech 20. a 21 srpna 1969 při demonstracích v Praze a v Brně bylo velmi mladého věku nebo bezdětných. „Lze se oprávněné domnívat, že životy sourozenců obětí zásahu tehdejších bezpečnostních složek byly tragickou ztrátou poznamenány podobnou měrou, jak tomu bylo v případě jejich rodičů. Ba dokonce ještě i děti těchto sourozenců, narozené po zmíněné tragédii, musely mnohdy spolu se svými rodiči zakoušet šikanu ze strany komunistické státní moci,” poznamenávají vládní úředníci. 

Smyslem a účelem předloženého návrhu zákona je podle nich tento nedostatek zákona napravit a umožnit tak, aby nárok na odškodnění měli i někteří další nejbližší příbuzní, konkrétně sourozenci obětí brutálního zásahu.

Úřad ale navrhuje další změnu – totož terminologicky zákon upravit tak, aby kromě manželů a manželek odpovídal i platné normě o registrovaném partnerství. 

A dopady na státní rozpočet? Původní návrh z roku 2020 odhadoval finanční náklady mezi 2,5 až 4,5 miliony korun s tím, že přesné vyčíslení nebylo lze provést, neboť nebyly k dispozici přesné údaje o počtu obětí zásahů tehdejších bezpečnostních složek.

Podle posledních dostupných dat bylo v praxi ke konci letošního května doručeno pouze 12 žádostí o odškodnění podle tohoto zákona, přičemž kladně bylo vyřízeno 8 z nich.„“Celková dosud vyplacená částka tak činí 620 000 korun,” uvádí Úřad vlády. 

I s ohledem na to pak úředníci odhadují, že finanční dopady aktuálního návrhu na rozšíření se budou pohybovat pouze v řádu desítek, maximálně stovek tisíc korun. 

„Z hlediska výdajů je limitující, že nárok sourozenců na odškodnění vznikne pouze tehdy, neuplatnil-li jej nebo nemohl-li jej uplatnit alespoň jeden z rodičů. V případě partnerů obětí pak půjde, pokud vůbec, maximálně o jednotky osob,” uzavírá Úřad vlády. 

K oběma návrhům se nyní budou vyjadřovat ostatní resorty a organizace v připomínkovém řízení, poté o jejich finální podobě rozhodne vláda. Pokud je schválí, dostanou se na stůl zákonodárcům v obou komorách parlamentu.

Tomáš Svoboda