Výrobní základna české energetiky se po desetiletích investiční paralýzy dočká nevídaného rozvoje. Masivní výstavba nových zdrojů všeho druhu se však časově nejspíš potká s nadcházející stavební surovinovou krizí. Jak moc náročné budou různé elektrárny na základní stavební materiály?
Budování nových energetických zdrojů v Česku po roce 1989 by se dalo shrnout do poměrně krátkého výčtu: jaderná elektrárna Temelín, přečerpávací vodní elektrárna Dlouhé stráně, paroplynky Vřesová a Počerady, nový uhelný blok v Ledvicích a dvě vlny solárního boomu (přičemž na tu první bychom nejraději rychle zapomněli).
V současnosti však máme slušně našlápnuto k tomu, abychom tento výčet hned v následujících letech výrazně rozšířili: Solární boom nejspíš sleze ze střech do volné krajiny a přidat by se k němu mohl boom větrný či bateriový, zahrnující i výstavbu takzvané gigafactory. Čilý stavební ruch však může zavládnout i v klasické energetice. Kromě dvou nových jaderných bloků v Dukovanech se v různých regionech chystají zařízení na energetické využití odpadu (ZEVO), nové plynové zdroje či nejrůznější přestavby uhelných elektráren a tepláren. A kdo ví, třeba dojde řada i na velké elektrolyzéry a malé modulární reaktory.
Nicméně nepředbíhejme. Vzhledem k tomu, že u všech výše uvedených projektů pořád nelze s jistotou říct, zda a v jakém rozsahu se skutečně realizují, neexistuje ani komplexní studie, která by se zabývala jejich materiálovou náročností. Již kusé informace od oborových organizací, dodavatelů na stavebním trhu a geologů však dávají tušit, že už jen nároky na základní stavební materiály budou obrovské a s ohledem na nepříznivý vývoj v oblasti těžby není úplně jisté, zda a jak se bude dařit na straně nabídky odpovídat na zvýšenou poptávku.
Na prvním místě se nám v tomto kontextu nemůže vybavit nic jiného než stavba století – pátý blok jaderné elektrárny Dukovany (a výhledově třeba i ten šestý). V dosavadních prezentacích KHNP se dosud objevily dvě položky: výroba betonu pro inženýrské stavby 195 tisíc metrů krychlových a lití betonu pro architektonické dílo 447 tisíc metrů krychlových. Přestože z nich není úplně patrné, zda zahrnují pouze jaderný a turbínový ostrov, nebo i okolní objekty, jejich součet napovídá, že jedny nové Dukovany spolykají vyšší stovky tisíc metrů krychlových betonu.
„Málokdo to ví, ale u betonu tvoří až 80 procent objemu kamenivo. K výrobě betonu pro nové Dukovany tak bude potřeba odhadem skoro 1,2 milionu tun kameniva. To pro představu odpovídá šesti procentům celkové roční produkce štěrkopísku v České republice. Co se týče spotřeby cementu, jde odhadem o 300 tisíc tun,“ doplňuje mluvčí Českých štěrkopísků Petr Dušek.
Že čísla nejspíš řádově sedí, to potvrzuje i veřejně dohledatelný údaj k výstavbě britské jaderné elektrárny Hinkley Point C. „Uvedených 1,8 milionu metrů krychlových betonu vyžadovalo přibližně 3,2 milionu tun kameniva. Na první pohled to vypadá, že řešení dodavatele EDF je betonově trochu masivnější, ale ve skutečnosti to souvisí i s tím, že Francouzi v Británii staví dva bloky na jednou a jejich výkon dohromady odpovídá více než trojnásobku jednoho nového dukovanského bloku,“ vysvětluje Dušek.
Kromě nových jaderných zdrojů se v Česku mají v následujících letech v různých regionech stavět i takzvaná zařízení pro energetické využití odpadu (ZEVO). Náročnost na základní stavební materiály lze v tomto případě odvodit podle údajů z poslední výstavby. Na vybudování spalovnu v Chotíkově u Plzně padlo osm tisíc metrů krychlových betonu, tedy něco přes 14 tisíc tun kameniva. O něco náročnější mohou být plynové zdroje. Například nedávno spuštěná elektrárna Carrington s plynovou turbínou a kombinovaným cyklem vyžadovala 30 tisíc metrů krychlových betonu, tedy asi 54 tisíc tun kameniva.
Největší překvapení však skýtá materiálová náročnost malých zdrojů, která při přepočtu na výrobu a životnost paradoxně vychází často mnohem vyšší než u těch velkých. Web Česká společnosti pro větrnou energii uvádí, že jediná větrná elektrárna s běžným výkonem dva megawatty potřebuje čtvercové základy o straně 15,9 metru a výšce 1,8 – 2,0 metry. Celkově tak vyžaduje 500 metrů krychlových betonu o hmotnosti 1104 tun. „K výrobě takového množství betonu je potřeba asi 225 tun cementu a 900 tun kameniva. Dopravu na místo pak musí zajistit odhadem 70-80 domíchávačů,“ doplňuje Petr Dušek.
Podle analýzy Deloitte pro Svaz moderní energetiky by v Česku do roku 2035 při maximálním využití evropských finančních zdrojů mohlo vyrůst až 4,5 gigawattu nových větrných elektráren. To by odpovídalo více než dvěma tisícům větrníků. „Na tak rozsáhlou výstavbu by bylo potřeba více než milion metrů krychlových betonu a něco přes dva miliony tun kameniva. To pro představu odpovídá zhruba deseti procentům celkové české roční produkce štěrkopísku,“ vysvětluje Dušek.
Když se to všechno sečte dohromady, celkově se v následujících letech můžeme dostat až na vyšší jednotky milionů tun kameniva, což už reprezentuje velmi výrazný podíl české těžby, který se může projevit jak z hlediska ceny, tak disponibility. „Kamenivo se vyplatí dovážet na malé vzdálenosti, uvádí se maximálně přibližně 30-50 kilometrů od ložiska. Pokud však v okolí výstavby není k dispozici zdroj kameniva, dovoz na větší vzdálenosti může dodávky v lepším případě dramaticky prodražit. V horším případě nastanou výpadky,“ upozorňuje Dušek.
České stavebnictví stále žije z kamenolomů a pískoven otevřených ještě za socialismu. Po 35 letech ovšem v těchto ložiscích začínají docházet zásoby. Česká geologická služba nedávno ve spolupráci s Těžební unií a Sdružením pro výstavbu silnic vypracovala pro Ředitelství silnic a dálnic České republiky studii, podle níž se v Česku do konce této dekády dotěží polovina kamenolomů i pískoven.
„Otvírka nových těžebních prostor bohužel naráží na čím dál tím sveřepější odpor ze strany dotčené veřejnosti, takže v některých regionech už je stavební surovinová krize realitou. Příkladem je Zlínský kraj, kam už se vozí kamenivo ze Slovenska a kde betonárny nedávno jely na přídělový systém,“ zmínil Dušek.
„Jsme v éře dálničního boomu a brzy, snad, vstoupíme i do éry masivní výstavby vysokorychlostních železnic. Na kilometr dálnice padne běžně 45-50 tisíc tun kameniva, na kilometr železnice asi osm tisíc tun. Pokud k tomu připočteme výstavbu rodinných a bytových domů, průmyslových hal, komerčních center, škol, nemocnic, úřadů a další vybavenosti, nejsem si jist, zda a kolik nám v některých regionech zbyde na energetiku, s níž se až dosud ze stavebního hlediska prakticky nepočítalo,“ uzavírá.
Tomáš Rovný
