Přiměřená potravinová soběstačnost, zemědělství šetrnější k životnímu prostředí, větší podpora menším podnikům, technologický rozvoj – to jsou hlavní cesty, kterými by se v budoucnu mělo ubírat současné české zemědělství. Musí tak projít značnými proměnami, aby napravilo chyby dob minulých a vyrovnalo se s výzvami současnosti, především těmi souvisejícími se změnami klimatu. Strategii již máme, teď ještě zbývá ji co nejdříve naplnit.
Když Česká republika vstupovala v roce 2004 do Evropské unie, vystavila své zemědělství silně poznamenané socialistickou kolektivizační minulostí volnému evropskému trhu. Zároveň naši zemědělci získali možnost čerpat štědré finanční dotace, na nichž jsou silně závislí dodnes – v roce 2018 převýšil objem vyplacených dotací (32,9 miliardy Kč) zisk sektoru (16,5 miliardy Kč) dvojnásobně. To silně poznamenalo současnou podobu českého zemědělství, které se kromě dědictví minulosti musí vyrovnat i se zcela aktuálními problémy souvisejícími především s klimatickými změnami a ochranou a udržením životaschopné krajiny kolem nás, jak se mj. píše v letošní analýze České spořitelny „České zemědělství – jak si vede a kam směřuje?“.
Co je doma, to se počítá
Česká republika je z hlediska rozlohy farem s průměrnými 133 hektary na jednu farmu v čele žebříčku zemí EU. České zemědělství si stále udržuje velkovýrobní charakter, který se nezměnil ani třicet let po Sametové revoluci. Přes 70% půdy tak obhospodařují právnické osoby s pouhým 15% podílem na celkovém počtu zemědělských subjektů. Zdaleka největším hráčem je pak společnost Agrofert, a.s., jejíž akcie převedl v roce 2017 její tehdejší vlastník a nyní český premiér Andrej Babiš do svěřenských fondů.
Co se však od doby vstupu do EU zásadně změnilo, je struktura jeho produkce. „Zatímco plocha, na které je pěstována pšenice, kukuřice či řepka olejka, do roku 2018 vzrostla, plocha pro pěstování brambor, zeleniny či množství chovaných prasat a drůbeže poklesly,“ uvádí ekonomický analytik České spořitelny Radek Novák ve zmiňované analýze.
Svou roli v tom hrají i zemědělské dotace, především ty přímé vyplácené formou jednotné platby na jeden obdělávaný hektar. Čeští zemědělci totiž přestali dodržovat staletími prověřený osevní postup, který na jedné ploše postupně střídal sedm až osm druhů plodin – těch rentabilnějších s těmi, které zase vracejí živiny do půdy. Místo toho se začali více ohlížet na ekonomický výnos. Produkce u kukuřice tak narostla o 21,5% a u řepky o 36%. To však vedlo k zásadnímu snížení pěstování plodin náročných na množství a kvalitu práce (pokles produkce u brambor o 46,5%, zeleniny a ovoce o cca 16%) stejně jako podílu živočišné výroby důležité pro půdu (počet prasat klesl o 55%, drůbeže o 20%).
Vrátit soběstačnost
Uvedená struktura produkce má další návazné dopady. Jednou z nich je nízká potravinová soběstačnost ČR s ohledem na domácí spotřebu. Podle údajů Českého statistického úřadu představených v prosinci 2018 je ČR soběstačná jen v několika málo komoditách jako mléko, hovězí maso a brambory. Silně zápornou bilanci má naopak u vepřového a drůbežího masa, vajec či zeleniny a ovoce (jablek).
Ministerstvo zemědělství si je toho vědomo. Jednou z priorit jeho Strategie rozvoje s výhledem do roku 2030 schválené vládou v roce 2016 je proto zajistit „strategickou úroveň produkce v hlavních zemědělských komoditách“ a stát se v nich potravinově soběstačným. V praxi to znamená cíl snížit plochu osetou řepkou o 60 tisíc hektarů, rozšířit plochy víceletých pícnin minimálně o 20%, zvýšit produkci brambor, výměru ovocných sadů (ze 14,5 na 23 tisíc. ha) a pěstování zeleniny (z 10,5 na 30 tisíc ha). Podobně se plánuje navýšit stav ovcí, prasat, koz a drůbeže. Vedle mléka a hovězího masa bychom se 100% soběstační měli stát např. i v případě drůbežího masa a vajec.
Nejde jen o zemědělství
Intenzivní rostlinná výroba na polích ošetřovaných chemickými postřiky a umělými hnojivy se také významně podílí na dalším zhoršování zemědělské půdy a stavu české krajiny již tak poškozené socialistickým scelováním pozemků, likvidací mezí a remízků a také masivním odvodňováním. V kombinaci s probíhajícími klimatickými změnami projevujícími se zejména dlouhodobým suchem a nedostatkem vody tak představuje stále větší hrozbu pro zachování zdravé půdy, čisté vody a funkční krajiny. Ty jsou však základním předpokladem pro udržitelný rozvoj nejen zemědělského sektoru, ale společnosti obecně.
Už se ale snad blýská na lepší časy. „Snahy o trvale udržitelné využívání přírodních zdrojů nejsou zbytečnou ztrátou, ale investicí, která může nabídnout jiné střednědobé i dlouhodobé ekonomické výhody,“ uvádí již zmíněná Strategie rozvoje. Podle ní by do roku 2030 mělo být v ochranném režimu proti erozi až 60 % české zemědělské půdy (nyní je chráněno necelých 11 %) a plochy obhospodařované v ekologickém zemědělství by se měly rozrůst o z 12 na 18 %. Strategie se dále zaměřuje i na zadržování vody v krajině, investovat se má více do závlahových systémů. V této souvislosti Strategie hovoří o odstraňování „environmentálně škodlivého nastavení podpory/dotací a poskytování tzv. veřejných statků.“
Environmentálně ambiciózní
Podle českého ministra zemědělství Miroslava Tomana musí být zemědělská politika „environmentálně ambiciózní.“ Na červencovém jednání unijních ministrů zemědělství v Bruselu pak prohlásil: „Tlak na zemědělce v souvislosti s klimatickou změnou roste. Nejde už jen o produkci potravin, ale o plnění řady environmentálních cílů.“ Není divu, udržitelné hospodaření s přírodními zdroji a důraz na opatření související se změnou klimatu je již dlouhodobě v pozornosti politiků i na evropské úrovni.
Tomu odpovídá i návrh nové podoby Společné zemědělské politiky (SZP) pro období 2010-2027, která je hlavním zdrojem finanční podpory zemědělců ze strany Evropské unie (pro ČR je zatím vyčleněno více než 7 miliard eur, což představuje pokles o cca 5% vůči současnosti). Ten obsahuje podmínku, že až 20% přímých plateb a 30% Programu rozvoje venkova má jít na tzv. ekoschémata, která mají zemědělce, především ty malé a střední, finančně motivovat k šetrnému způsobu hospodaření.
O konečné podobě SZP se sice stále ještě diskutuje (ministři se stále neshodli, zda budou dotace zastropovány na úrovni 100 tis. eur na podnik či zda se státy budou místo toho rozhodnout pro vyšší platbu na první hektary, což preferuje ČR), nicméně je zřejmé, že environmentální opatření budou v zemědělské politice hrát stále větší roli.
Hezká slova?
Vedle podpory hospodaření šetrného k životnímu prostředí chce Toman výrazně podporovat i investice do efektivních a úsporných technologií v zemědělství. Zde může jít např. o navýšení výkonnosti strojů, robotizaci v živočišné výrobě či využití senzorů, jimiž získané informace jsou bezdrátově přenášeny a zpracovány v řídícím počítači.
Pro některé však potřebné změny v českém zemědělství nastávají příliš pomalu. „Stále se o tom hezky mluví, ale činy žádné. Přitom se pomalu schyluje k ekologické katastrofě, z půdy zmizelo 90% živých organismů,“ prohlásil v rozhovoru pro Hospodářské noviny Petr Stýblo, ředitel kanceláře Českého svazu ochránců přírody. A nedůvěřiví k politickým proklamacím jsou i někteří soukromí zemědělci. „Andrej Babiš říká, že ho zajímá zadržování vody v krajině a zlepšování současných podmínek, ale přitom je to on, kdo má na současném kritickém stavu výrazný podíl,“ řekl jeden z nich v rozhovoru pro server Euractiv.cz.
Helena Sedláčková
