Hlavním cílem návrhu zákona není ochrana oznamovatelů, ale vytvoření mechanismů, které mají orgánům činným v trestním řízení ulehčit odhalování a stíhání trestných činů, kritizuje ve svých připomínkách Česká advokátní komora (ČAK). Komora daňových poradců upozorňuje pro změnu na to, že i pro profese, pro které platí zákonná povinnost mlčenlivosti, ale také pro jejich zaměstnance, platí povinnost překazit a oznámit trestný čin a dále povinnost oznámit podezřelý obchod.    

Návrh zákona se dotýká problematiky tzv. whistleblowingu, tedy společenského jevu, kdy osoby v určité pozici vůči právnické osobě nebo orgánu veřejné moci zjistí protiprávní jednání a učiní o něm oznámení. O připomínkách ministerstev a dalších míst již Česká justice informovala.

Je nesporné, že takovéto jednání, které je motivované odstraněním protiprávního stavu nebo obdobného společensky pozitivního výsledku, si zasluhuje ochranu vůči možným negativním důsledkům, ovšem pouze v míře odpovídající oprávněným zájmům oznamovatele, konstatuje ČAK úvodem připomínek. „Míra ochrany však musí být přiměřená povaze nerovnosti a nesmí jít k újmě druhé strany. Návrh zákona v tomto směru paradoxně selhává, když namísto ochrany oznamovatelů řeší nový administrativně-správní aparát (Agentura na ochranu oznamovatelů s naprosto vágně vymezenou pravomocí) a ukládá zaměstnavatelům a dalším povinným osobám povinnost zavádět mechanismy, které nemají s ochranou oznamovatelů nic společného a představují pouze administrativní zátěž zcela nepřiměřenou sledovanému účelu.“

Disproporce práv a povinností

Zákon podle advokátů zakotvuje zcela zjevnou disproporci mezi právy oznamovatele a povinnostmi zaměstnavatele, když zaměstnavateli stanoví povinnosti i pro případ, že k žádnému protiprávnímu jednání nedošlo, a na druhou stranu znemožňuje „odvetná opatření“, ačkoli se při následném šetření ukáže, že k žádnému protiprávnímu jednání nedošlo. Z hlediska principu ochrany slabší strany tak zákon (na rozdíl od doprovodného změnového zákona) na jednu stranu nepřináší nic, co by odůvodňovalo jeho přijetí, na stranu druhou přináší celou řadu povinností pro zaměstnavatele, a to v naprostém nepoměru k právům oznamovatele, včetně administrativní zátěže. Navíc zřízení Agentury na ochranu oznamovatelů lze považovat za další ukázku naprosto zbytečného bujení státní byrokracie.

Mohlo by vás zajímat

ČAK upozorňuje rovněž na to, že návrh zákona se namísto ochrany oznamovatelů věnuje zcela jiné otázce, a tou je přenesení dohledu nad dodržováním zákonů ze státu na zaměstnance.

[mn_protected]

Hlavním cílem návrhu zákona tak podle Komory není ochrana oznamovatelů, ale vytvoření mechanismů, které mají orgánům činným v trestním řízení, popř. správním orgánům, ulehčit výkon veřejné moci, tj. odhalování a stíhání trestných činů, popř. přestupků, a to na základě přenesení kontroly legality z orgánů veřejné moci na osoby soukromého práva. Tento účel zákona je o to zřetelnější, vezmeme-li v potaz rozšíření trestní odpovědnosti z fyzických osob na právnické osoby, ke kterému došlo rozšířením zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim; jde právě o trestné činy právnických osob. „Stát se tak domáhá spolupráce se zaměstnanci a dalšími oznamovateli, jejichž prostřednictvím chce zlepšit vymahatelnost práva, neboť jde o nejsnadnější možný způsob odhalování trestné činnosti nebo jiné činnosti, která je v rozporu se zákonem. Takováto právní úprava se ovšem svým účelem příčí morálním zásadám fungování každé společnosti, čímž se bezprostředně dotýká rovněž zásad právního státu, které jsou vyjádřením esenciálních právních zásad fungování daného státního útvaru.“

Negativní důsledky

Důsledky přijetí předmětného zákona se podle Komory přitom zásadním – a veskrze negativním – způsobem promítnou do fungování občanské společnosti v ČR, jejíž vývoj je v posledních desetiletích poznamenán celou řadou tragických historických událostí, jež přispěly k celkovému zhoršení morálního kreditu společnosti. Lze odkázat na postoj Ústavního soudu, který se v nálezu sp. zn. II. ÚS 1774/14 postavil proti nekalým praktikám vzájemného elektronického sledování a skrytého nahrávání při soukromých i profesionálních jednáních, jež zpravidla jsou nejen v rozporu s právem, ale hodnoceno po stránce sociálně etické šíří ve společnosti atmosféru podezíravosti, strachu, nejistoty a nedůvěry. Předložený návrh zákona přitom cílí přesně na ty negativní společenské hodnoty, které Ústavní soud považuje za neslučitelné s fungováním občanské společnosti. Pokud by jediným cílem zákonodárce byla ochrana oznamovatele, stačilo by detekovat nebezpečí, která mohou zaměstnanci a dalším osoby v roli oznamovatele hrozit z dotčených společenských vztahů a upravit jednotlivé předpisy tak, aby tato nebezpečí byla po právní stránce v maximální možné míře eliminována. Takto však nezbývá než konstatovat, že návrh zákona míří zcela jiným směrem. Jediným pozitivem návrhu tak může být skutečnost, že neobsahuje finanční odměnu za udání zaměstnavatele nebo jiný obdobný mechanismus odměňování bedlivého občana jako v případě účtenkové loterie podle § 35 zákona č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb.

Návrh přitom zcela pomíjí ochranu práv třetích, na vztahu zaměstnanec – zaměstnavatel nezúčastněných osob, a to včetně té ochrany, kterou jim přiznávají normy ústavního práva a na ně navazující normy především profesní povinnosti mlčenlivosti. Navrhovaná norma by tak pro zachování ochrany těchto osob v podstatě vyžadovala zásadní reformulaci profesních povinností mlčenlivosti, zachování listovního tajemství a práva na ochranu soukromí třetích osob s přesnými kritérii i pro zaměstnance, a to všude tam, kde se zákonná povinnost mlčenlivosti vztahuje na zaměstnavatele, ale na zaměstnance je přenášena pouze smluvně prostřednictvím pracovněprávního vztahu. Takový zásah je z pozice aplikace zásad právního státu zcela zbytečný ve vztahu k proklamovanému účelu navrhované úpravy. „S ohledem na veškeré shora uvedené názory jsme pevně přesvědčeni, že se návrh zákona zcela míjí s proklamovaným účelem, kterým je ochrana oznamovatelů protiprávního jednání a namísto toho nekonzistentním způsobem rozšiřuje státní moc založením Agentury na ochranu oznamovatelů a zatěžuje zaměstnavatele a další povinné osoby zcela nadbytečnou a svému účelu nesloužící administrativní a právní zátěží, která je zcela v nepoměru k zákonem proklamovaným chráněným hodnotám. Z tohoto důvodu navrhujeme jeho vrácení předkladateli s tím, že ochranu oznamovatelů zajistí přiměřeným způsobem pouze změnový zákon, ovšem pouze tak, aby práva oznamovatele na ochranu nepoškozovala nebo neohrožovala právní postavení zaměstnavatele nad míru přiměřenou hodnotě dotčených vztahů,“ uzavírá ČAK ve svých připomínkách.

Prolomení mlčenlivosti

Návrh zákona se nelíbí ani Komoře daňových poradců, protože jde svým rozsahem nad deklarovaný důvod ochrany oznamovatele, a cíl předložení návrhu a to v tom směru, že předmětem oznámení by měly být všechny trestné činy, přestupky, nebo jednání, které má znaky přestupku tedy nejen korupční jednání. Navíc ne každé korupční jednání musí naplnit znaky kvalifikovaného veřejnoprávního deliktu, ale může jít o soukromoprávní delikt, který ovšem návrhem zákona řešen není.

„Podle § 3 návrhu zákona je respektována mlčenlivost podle jiných právních předpisů. Takovým předpisem je i zákon č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců ČR. Problémem navrhované úpravy je to, že tato mlčenlivosti zavazuje především samotného daňového poradce a daňově poradenskou společnost, dále sice také jejich pracovníky, nicméně odpovědnost za porušení mlčenlivosti především vůči klientovi nese samotný poradce nebo společnost, tedy zaměstnavatel. A tato mlčenlivost je nastavena ve prospěch klienta v rámci jeho ústavně zaručeného práva na právní pomoc,“ vysvětluje KDP ve svých připomínkách. Pokud by se tedy zaměstnanec daňového poradce nebo daňově poradenské společnosti domníval, že bylo jeho zaměstnavatelem nebo jiným zaměstnancem u tohoto zaměstnavatele, nebo členem orgánu zaměstnavatele spácháno kvalifikované protiprávní jednání, a toto jednání oznámil ať už orgánům činným v trestním řízení nebo Agentuře na ochranu oznamovatelů, dopustil by se porušení mlčenlivosti podle zákona č. 523/1992 Sb., nicméně odpovědnost za toto porušení by nesl jeho zaměstnavatel.

Tento problém umocňuje navíc skutečnost, že zaměstnance může mít často, a v případě tak složitých a komplexních služeb jako např. daňové poradenství, jen kusé informace a indicie o tom, že mohlo dojít k protiprávnímu jednání a svým oznámením by mohl poškodit klienta svého zaměstnavatele.  Tento problém je o to větší, že podle návrhu zákona se za porušení smluvní povinnosti mlčenlivosti zaměstnance nepovažuje jednání oznamovatele podle tohoto zákona. To by v praxi mohlo znamenat situaci, kdy zaměstnanec daňového poradce informuje dotčené orgány o skutečnostech, o kterých má podle zákona i pracovní smlouvy mlčet, tyto informace se nepotvrdí, zaměstnavatel však z tohoto protiprávního jednání nemůže vůči zaměstnanci vyvodit žádné pracovněprávní důsledky. „I pro profese, pro které platí zákonná povinnost mlčenlivosti, ale také pro jejich zaměstnance, platí povinnost překazit a oznámit trestný čin podle §§ 367 a 368 trestního zákoníku a dále povinnost oznámit podezřelý obchod podle zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu,“ upozorňují daňoví poradci s tím, tyto speciální právní předpisy pak zohledňují specifika profesí s povinnou mlčelivostí a nejdou tak nad rámec nezbytně nutného k dosažení stanovených cílů. Cíle je tak, u profesí s povinnou mlčelivostí, dosahováno právě prostřednictví těchto speciálních právních norem. Prolamovat tuto mlčenlivost nad tento rámec a to ještě nepřímo, považují daňoví poradci za chybný a kontraproduktivní postup, který se může obrátit i proti cílům zamýšleným danou právní úpravou.

Riziko zneužití

Dále vnímají obecně i riziko možného cíleného zneužití navrženého systému v neprospěch jejich zaměstnavatelů, a to zejména širokým zákazem odvetných opatření podle § 12, přičemž není ani jasné rozložení důkazního břemene mezi zaměstnance a zaměstnavatele. Návrh zákona na takovéto riziko nijak nereaguje. V krajním případě může tento zákaz pro zaměstnavatele nebo úřad znamenat faktickou dlouhodobou nemožnost ukončení pracovního nebo služebního poměru, a to i v případě účelově podaných oznámení. Příkladem může být situace, kdy např. zaměstnanec oznámí podezření na spáchání trestného činu členem orgánu zaměstnavatele, přičemž oznámení se netýká druhu práce zaměstnance, a korupce se netýká výkonu funkce člena orgánu. Prošetření oznámení, včetně případného soudního řízení může trvat i více než deset let. „Na základě výše uvedeného navrhujeme vypustit daňové poradce a jiné podobné profese s povinnou, zákonem zakotvenou mlčelivostí, z regulace dané právní normy. Dále navrhujeme u ostatních zaměstnavatelů odstranit povinnost zavedení vnitřního oznamovacího systému a vyloučení faktické nemožnosti ukončení pracovního poměru po dobu prošetřování oznámení,“ uzavírají daňoví poradci.

Dušan Šrámek

[/mn_protected]