Více než dvě desetiletí hledal na bojištích lidi, jejichž osud zůstával pro rodiny neznámý. Vracel padlé domů, pomáhal jim znovu získat jména a stejnou úctu věnoval ukrajinským i ruským mrtvým. Teď se Ukrajina loučí s Oleksijem Jukovem. Muž, který zasvětil život hledání padlých, zemřel 5. srpna 2026 během své poslední mise v Doněcké oblasti.
Z Kyjeva zaznělo o uplynulém víkendu poslední rozloučení s Oleksijem Jukovem. Lidé se s ním nejprve setkali v katedrále svatého Volodymyra v centru ukrajinského hlavního města a poté na náměstí Nezávislosti.
Jukov pocházel ze Slovjansku v Doněcké oblasti a většinu svého života zasvětil práci, kterou mnozí jiní nedokázali nebo nechtěli vykonávat. Vyhledával lidi zabité ve válkách, pomáhal identifikovat jejich ostatky a vracel je rodinám.
Jeho práce začala ještě dávno před ruskou invazí v roce 2022. Před začátkem ruské války proti Ukrajině v roce 2014 hledal ostatky vojáků padlých během druhé světové války. Později se spolu s pátrací skupinou Placdarm zaměřil na bojiště a oblasti v první linii, kde hledal padlé ukrajinské vojáky i civilisty.
Chtěl mrtvým vrátit jejich jména
Jukovova mise měla jednoduchý, ale mimořádně těžký smysl: dát mrtvým zpět jejich jména a dostat je domů k rodinám. Jeho manželka Jevhenija Kaluhina, která působí jako ředitelka Slovjanského muzea, při rozloučení řekla, že si přeje, aby jeho práce pokračovala.
„Chci, aby to, co dělal, žilo dál. Protože těch padlých je tam tolik. Věřte mi, je toho tolik, o čem nevíte, na místa, kam se novináři nikdy nedostanou,“ uvedla.
Jukovova dcera Darja během rozlučkového obřadu připomněla, kolik toho její otec dokázal za krátký čas udělat pro jiné lidi. „Nerozumím tomu, jak mohl jeden člověk za tak krátkou dobu udělat tolik pro tolik lidí. Myslím, že každý, kdo měl možnost s ním byť jen jednou mluvit, si ho bude pamatovat navždy,“ řekla.
Jukov podle dodaných podkladů začal s hledáním ostatků už jako dvanáctiletý chlapec. V lesích u rodného Slovjansku narážel na nevykopané pozůstatky z druhé světové války.
Mohlo by vás zajímat
V roce 2014 po první ruské agresi na Donbase založil pátrací skupinu Placdarm. Ta se následně věnovala systematickému vyhledávání padlých v místech nejtvrdších bojů, mezi něž patřily například Ilovajsk a Debalceve.
Tisíce padlých se díky němu vrátily k rodinám
Podle českých podkladů Jukovův tým od začátku plnohodnotné ruské invaze v roce 2022 pomohl vypátrat a vrátit rodinám ostatky více než 3 500 vojáků. Za celou dobu působení měl tým podle těchto podkladů pracovat s více než 10 000 těly.
Nešlo přitom pouze o ukrajinské vojáky. Jukov a jeho tým vyzvedávali z bojišť také těla ruských vojáků, která následně mohla posloužit k výměně za padlé Ukrajince a jejich návratům k rodinám.
Právě tento přístup patřil k charakteristickým rysům jeho práce. Podle dodaných podkladů odmítal dělit mrtvé na „naše“ a „cizí“. Každého padlého vnímal jako člověka, jehož duše si zaslouží úctu a pohřeb.
Válku podle podkladů nevnímal prostřednictvím hrdinských přehlídek, ale především jako absolutní zlo a lidské utrpení. Za svou humanitární činnost obdržel v roce 2024 od prezidenta Volodymyra Zelenského státní vyznamenání Zlaté srdce.
„Dokázal cítit mrtvé,“ vzpomínala novinářka
S Jukovem při jeho práci spolupracovala také ukrajinská novinářka Ramina Eshakzai. Její vzpomínka ukazuje, jak mimořádně na ni jeho schopnosti působily.
„Působilo to, jako by přišel z jiného světa, z nějakého pohádkového, magického světa. Dokázal cítit mrtvé,“ řekla.
Vzpomněla si také na případ, o kterém jí Jukov vyprávěl. Rodina dlouho čekala na zprávy o zmizelém ukrajinském vojákovi. Během pátrání se Jukov nakonec podíval vzhůru a spatřil ostatky vojáka zachycené ve stromě.
„A teď si představuji všechny ty duše, kterým Oleksij pomohl, jak mu konečně mohou poděkovat, protože konečně našly klid,“ uvedla Eshakzai.
Nebyl jen pátračem. Byl také otcem a trenérem
Lidé, kteří se s Jukovem setkávali, při loučení připomínali, že jeho život nebyl jen o bojištích a mrtvých.Byl také otcem a trenérem bojových umění. „Mnoho lidí ho znalo jako pátrače, ale měl také děti – byli jsme těmi dětmi, bojovníky z jeho klubu. Díky němu mám sílu charakteru, kterou dnes mám,“ řekla jeho žákyně Alina Dančenková.
Její slova ukazují druhou stránku člověka, kterého veřejnost znala především díky jeho práci na bojištích. Jukov pro své okolí nebyl pouze mužem, který hledal mrtvé. Byl také člověkem, který vychovával a vedl další lidi.
Na frontu se vracel i po těžkém zranění
Práce pátrací skupiny znamenala dlouhodobý pohyb v prostředí, kde hrozilo ostřelování i výbuchy min. Podle českých podkladů Jukov už v roce 2023 přežil těžké zranění po výbuchu miny v Charkovské oblasti. Přišel při něm o oko, přesto se podle podkladů po dvou týdnech vrátil na frontu, a to o berlích.
Ani tato zkušenost ho od práce neodradila. Jeho kolegové později vzpomínali, že se opakovaně vydával do míst, kde představovalo samotné hledání a vyzvedávání ostatků mimořádné riziko.
Vojenský kaplan Oleksandr z 30. samostatné mechanizované brigády připomněl, že Jukov podle něj po dobu své práce kráčel „na ostří nože“.
„Oleksij chodil 25 let po ostří nože, když vstupoval do extrémně nebezpečných míst, aby vyzvedl mrtvé. Říkával: ‚Chlapi, já vás dostanu ven,‘“ vzpomněl kaplan.
Poslední mise skončila 5. srpna
Oleksij Jukov nakonec zemřel při práci, které zasvětil podstatnou část svého života. Stalo se to 5. srpna 2026 v Doněcké oblasti v prostoru Lymanu. Anglický podklad uvádí, že při návratu z mise v komunitě Lyman šlápl na minu. Český podklad jeho smrt popisuje jako smrtelné zranění během exhumace těl přímo na linii doteku po útoku ruských sil.
Tyto dva popisy se v poskytnutých materiálech v detailu liší, proto nelze bez dalšího zdroje tvrdit, že oba popisují přesně stejný mechanismus jeho smrti. Shodují se však v tom, že Jukov zemřel 5. srpna 2026 při plnění své mise v Doněcké oblasti.
Artur Simejko, člen pátrací skupiny Placdarm, který byl s Jukovem během jeho poslední mise, vzpomínal na jeho poslední okamžiky. „Když umíral, řekl: ‚Jdu.‘“ Simejko zároveň zdůraznil, že Jukovova práce podle něj nekončí jeho smrtí.
„I když je pryč, stále se od něj učíme, jak být vlastenci své země. Bude nám velmi chybět, ale jeho práce bude žít dál,“ řekl.
„Byl jsi nejlepší. A pořád jsi“
Při posledním rozloučení zazněla také slova jeho manželky. „Oleksiji, tolik tě miluji. Byl jsi nejlepší. A pořád jsi. Jsem hrdá, že jsem tvou ženou. Jsem hrdá, že jsem porodila tvou dceru.“
Právě rodiny byly podle dodaných podkladů jedním z hlavních důvodů, proč Jukov ve své práci pokračoval. Pro pozůstalé totiž neznamená nalezení ostatků pouze konec pátrání. Znamená také možnost důstojně se rozloučit s člověkem, jehož osud zůstával dlouho nejasný. A Jukov se vydával i tam, kam se podle slov jeho blízkých a spolupracovníků mnozí jiní nedostali.
Jeho příběh proto nekončí pouze údajem o tom, kdy a kde zemřel. Zůstává za ním práce pátrací skupiny Placdarm, tisíce nalezených ostatků a rodiny, které díky jeho úsilí mohly své blízké pohřbít.
Muž, který celý život hledal mrtvé, aby se mohli vrátit domů, zemřel při práci, kterou považoval za své poslání.
