Měla se stát symbolem evropské technologické nezávislosti a odpovědí na americké stíhačky 5. generace F-35. Místo toho se z ambiciózního programu za desítky miliard eur stává ukázka toho, jak složité je sladit zájmy největších evropských mocností.
Co se pokazilo v projektu Future Combat Air Systems (FCAS) a kdo může na jeho problémech nejvíce vydělat?
Evropa chtěla postavit vlastní bojový systém budoucnosti. Letoun šesté generace, který by jednou nahradil francouzské Rafaly i německé a španělské Eurofightery. Kolem projektu Future Combat Air System (FCAS) se postupně vytvořila aura technologické revoluce. Plány počítaly nejen s novým stíhacím letounem, ale s celým propojeným ekosystémem zahrnujícím bezpilotní prostředky, umělou inteligenci, pokročilé datové sítě a nové způsoby vedení vzdušného boje.
Dnes však projekt čelí nejvážnější krizi od svého vzniku. Podle zveřejněných informací Francie, Německo a Španělsko nedokázaly překonat dlouhodobé rozpory mezi hlavními průmyslovými partnery programu. Výsledkem je ukončení spolupráce na vývoji nového pilotovaného bojového letounu, který měl tvořit samotné srdce celého projektu FCAS.
Projekt za 100 miliard eur narazil na starý problém
Program FCAS odstartovaly Francie a Německo v roce 2017. Později se přidalo také Španělsko. Ambice byly obrovské. Celkové náklady měly podle plánů dosáhnout až 100 miliard eur.
Hlavním prvkem systému měl být stroj označovaný jako New Generation Fighter (NGF), tedy stíhačka šesté generace schopná spolupracovat s drony, využívat umělou inteligenci a fungovat jako součást rozsáhlé digitální bojové sítě.
Jenže čím více se projekt blížil k rozhodujícím vývojovým etapám, tím silněji vystupovaly rozdílné představy jednotlivých partnerů.
Dassault proti Airbusu
Jádrem konfliktu se stal spor mezi francouzskou společností Dassault Aviation a evropským koncernem Airbus, který zastupuje především německé a španělské zájmy.
Dassault dlouhodobě prosazoval dominantní roli při vývoji nového stroje. Argumentoval především zkušenostmi získanými při vývoji a výrobě stíhaček Rafale. Francouzská strana opakovaně upozorňovala, že tak složitý projekt potřebuje jednoho hlavního integrátora, který ponese odpovědnost za konečný výsledek.
Mohlo by vás zajímat
Airbus naopak požadoval vyrovnanější rozdělení pravomocí i práce mezi jednotlivé partnery.
Spor se netýkal pouze podílu na výrobě. Do hry vstoupily také otázky duševního vlastnictví, přístupu ke klíčovým technologiím a kontroly nad budoucím vývojem systému. Právě tyto neshody se postupně staly jednou z hlavních překážek dalšího pokračování programu.
Francie chtěla něco jiného než Německo a Španělsko
Problém však nespočíval pouze v průmyslových zájmech. Významnou roli sehrály také rozdílné vojenské požadavky jednotlivých zemí.
Francie požadovala letoun schopný nést jaderné zbraně a operovat z letadlových lodí. Pro Paříž šlo o klíčové schopnosti, protože tvoří součást francouzské strategické autonomie a jaderného odstrašení.
Německo ani Španělsko podobné požadavky neměly. Jejich priority směřovaly jiným směrem. Právě rozdílné pohledy na budoucí podobu letounu dál komplikovaly hledání kompromisu.
FCAS úplně nekončí. Bez stíhačky ale ztrácí smysl
Formálně program FCAS nekončí. Podle dostupných informací mají pokračovat práce na některých částech projektu. Týká se to zejména takzvaného combat cloudu, tedy systému sdílení dat a řízení bojových operací, a také vybraných technologií souvisejících s bezpilotními prostředky.
Jenže právě pilotovaný stroj NGF představoval klíčový pilíř celého konceptu. Bez něj se původní vize zásadně mění. Projekt, který měl vytvořit kompletní evropský systém vzdušného boje nové generace, tak přichází o svůj nejdůležitější prvek.
Výhodu může získat britsko-japonsko-italský projekt
Zatímco FCAS bojuje s vnitřními problémy, jiný program postupuje vpřed. Pozornost odborníků stále více přitahuje Global Combat Air Programme (GCAP), na kterém spolupracují Velká Británie, Itálie a Japonsko.
Projekt vznikl spojením britského programu Tempest a japonského vývoje nástupce stíhaček F-2. Podle současných plánů by nový letoun mohl vstoupit do služby kolem roku 2035.
Řada analytiků v posledních měsících upozorňovala, že GCAP postupuje rychleji než jeho evropský konkurent. Jedním z důvodů má být přehlednější rozdělení odpovědnosti mezi jednotlivé partnery a jednodušší rozhodovací proces.
Zájem o tento program navíc začínají projevovat i další země. Mezi nimi například Polsko, které zvažuje možnost zapojení svého obranného průmyslu do projektu letounu šesté generace.
Tvrdá lekce pro evropskou obrannou spolupráci
Příběh FCAS ukazuje problém, který evropské obranné projekty provází už řadu let. Vývoj moderního bojového letounu nevyžaduje pouze obrovské finanční prostředky. Stejně důležitá je shoda na operačních požadavcích, rozdělení kompetencí a přístupu ke strategickým technologiím.
Právě zde evropská spolupráce opakovaně naráží na limity národních zájmů. Každá země chce chránit vlastní průmysl, pracovní místa i technologické know-how. Ve chvíli, kdy se střetnou odlišné strategické priority, bývá dosažení kompromisu mimořádně složité.
Symbol evropské nezávislosti se mění ve varování
FCAS měl být důkazem, že Evropa dokáže samostatně vyvinout nejmodernější bojové technologie a snížit závislost na amerických systémech.
Místo symbolu evropské obranné integrace se však stále více stává připomínkou toho, jak obtížné je podobnou integraci skutečně realizovat.
To neznamená, že Evropa rezignuje na vývoj stíhaček šesté generace. Stále pravděpodobnější se ale zdá scénář, ve kterém nevznikne jeden společný evropský letoun, nýbrž několik různých národních nebo mnohonárodních projektů.
Paradoxně tak může program, který měl Evropu spojit, vstoupit do historie jako ukázka toho, proč se společné evropské obranné projekty prosazují mnohem obtížněji, než si jejich tvůrci původně představovali.
