Válečná rétorika se v posledních letech stala běžnou součástí veřejného prostoru. Titulky médií nás denně bombardují scénáři o tom, kdy přesně Rusko zaútočí na zbytek Evropy. Ministr obrany Jaromír Zůna (za SPD) ale v rozhovoru s Ekonomickým deníkem nabádá místo zbrklých a zkratkovitých varování k hluboké analýze reality a faktů. Podle Zůny vybudování síly schopné reálně ohrozit Severoatlantickou alianci není otázkou měsíců, ale celého generačního cyklu přípravy společnosti.
Proč jsou odhady vojenských zpravodajských služeb tak odlišné? V čem spočívá reálná absolutní strategická porážka Vladimira Putina v Baltském a Černím moři? A proč Rusko momentálně nemá jak kompenzovat své ztráty?
Náčelník generálního štábu Karel Řehka často varuje, že válka mezi Ruskem a NATO není nemyslitelná. Jak se s tímto vojenským odhadem ztotožňujete vy? Máme se skutečně bát horizontu dvou či tří let, jak některé zprávy naznačují?
Musím upozornit na jednu naprosto zásadní věc, která se v mediální zkratce často ztrácí. Sledujete pozorně, kolik se za poslední rok v médiích objevilo různých časových úseků a horizontů, ve kterých se objevovala nějaká domnělá či reálná hrozba pro členské státy Aliance? Tyto horizonty se pohybovaly v extrémním rozptylu od 1,5 roku až po 10 let.
Tyto zprávy přitom přicházejí z relevantních zdrojů z různých zemí, od vládních institucí, prestižních think-tanků nebo specializovaných analytických pracovišť. Už jenom z této obrovské odlišnosti časového předvídání v datech a časech jasně vyplývá, že autoři všechny tyto odhady dělají podle úplně odlišných metodik.
Proč jsou tyto výstupy podle vás tak odlišné?
Protože výpočty, časové odhady, kalkulace, hodnocení hrozeb i rizik zkrátka probíhají za pomoci různých metodických postupů a s jinými vstupními proměnnými. Kdyby ty metodiky byly identické, výsledky by si musely být nutně velmi blízké. Ale ony nejsou. Do značné míry jsou odlišnosti v metodice hodnocení bezpečnosti ve světě determinovány národními zájmy a postavení zemí v systému mezinárodních vztahů. Tak tomu vždy bylo a bude. Všimněme si například i odlišností v bezpečnostních strategiích států. To je to samé.
Jak to tedy vidíte vy jako letitý praktik?
Jako člověk, kterého systém připravoval ještě v podmínkách studené války, v době obrovských armád a úplně v jiném pojetí operačního umění, vím, že pro vytvoření reálné vojenské hrozby členským státům Aliance musí potenciální agresor splnit několik kritických podmínek.
Jakých?
Zaprvé musí tak silnou armádu fyzicky vybudovat. To není jen o nákupu techniky, ale o celkové struktuře. Za druhé ji musí vycvičit a připravit na zcela jiný typ válčení, než jaký vidíme dnes. A vzhledem k tomu, že by se jednalo o sražení mocností, protože nic jiného by to nebylo, velmoci jako Spojené státy jsou integrální součástí Aliance, tak by potenciální agresor – iniciátor tak obrovského střetu – na takový konflikt, který má charakter totálního systémového konfliktu, musel připravit celou svou společnost.
A to objektivně představuje úsilí na generaci. To není věc, kterou rozhodnete u stolu a za dva roky máte hotovo. Pokud budeme hovořit o schopnosti ohrozit tak silný blok – Alianci jako celek – bavíme se o dekádách příprav.
To zní logicky z hlediska historie, ale Rusko přece na válečnou výrobu už fakticky přešlo. Jede na tři směny a chrlí munici, drony. Není to přeci jen důkaz, že čas míru v Evropě se dramaticky krátí? Rusové svoje kapacity obnovují rychleji, než jsme čekali. Navíc jsou v reálném konfliktu, mají reálné zkušenosti…
Tady si musíme uvědomit, o jaké zemi se vlastně v reálu bavíme a v jakém stavu se skutečně nachází pod nánosem vlastní propagandy. Hovoříme o Rusku jako o zemi, která podléhá celé řadě bezprecedentních mezinárodních embarg. O zemi, která už několik let vězí v aktivním a velmi vyčerpávajícím vojenském konfliktu.
Rusko by muselo v první řadě sanovat ty obrovské ztráty na živé síle i technice, které utrpělo v rámci konfliktu na Ukrajině. To nejsou jen čísla na papíře, to je ztráta zkušených kádrů, velitelů a moderní techniky, kterou nelze nahradit jen tím, že otevřete staré sklady. Rusko musí vyřešit své systémové deficity v technologiích, které se s izolací prohlubují.
Mohlo by vás zajímat
Opravdu?
Opravdu. Takže se tady bavíme skutečně o velmi dlouhém časovém horizontu, který je nezbytný k tomu, aby někdo něčeho podobného, tedy schopnosti vyzvat NATO, vůbec dosáhl.
Samozřejmě vnímám hrozbu plynoucí z nevypočítatelnosti ruského vedení a fakt, že jde o jadernou velmoc. Ale pokud to všechno sumarizujeme, tak srážka mocností by mohla předznamenat reálnou třetí světovou válku. Pokud by šlo o systémový konflikt, musíme ho hodnotit z pohledu toho, co to znamená disponovat vojenskou silou, která by měla ambici být skutečnou vojenskou výzvou vůči Severoatlantické alianci jako celku. A tam ta propast stále zůstává obrovská.
Pokud by to byl systémový konflikt, je dnes Aliance v silnější pozici, než byla v dobách, kdy svět rozdělovala železná opona? Co se změnilo v náš prospěch?
Aliance je dnes v mnohem výhodnější situaci a v mnohem silnějším stavu, než byla v období studené války. Má větší počet členů, disponuje technologicky nesrovnatelně většími možnostmi i většími celkovými vojenskými kapacitami. Změnila se také celá řada klíčových geopolitických hledisek, které Rusko fatálně podcenilo.
Jakých?
Chcete reálný příklad? Vstup Finska a Švédska do Aliance představuje geopolitickou změnu takového rozsahu, na kterou Rusko prostě nemá možnost adekvátně reagovat. Text s tímto obsahem jsem publikoval již před lety. Rusko tuto ztrátu nemá jak kompenzovat. Vnitrozemní moře, jako je Baltské, je dnes vlastně de facto mořem aliančním. Je kompletně obklopeno zeměmi NATO s výjimkou malých enkláv kolem Petrohradu a Kaliningradu. To znamená, že Rusko prakticky ztratilo operační kontrolu v tomto prostoru.
Co Černé moře?
Také tak. Když se podíváme na Černé moře, vstupem Bulharska a Rumunska do NATO je tam situace obdobná. A také Turecko i Řecko jsou v Alianci a kontrolují úžiny, což jsou pro Rusko strategická hrdla.
Tato moře, která za studené války představovala prostor soutěže nebo potenciální vojenské konfrontace mezi Varšavskou smlouvou a NATO, dnes geograficky i geopoliticky plně kontroluje Aliance. Reálné hodnocení hrozby tedy nesmíme zjednodušovat na jeden jediný ukazatel kapacity ruského vojensko-průmyslového komplexu a jeho momentální schopnosti nahrazovat ztracenou techniku na frontě. Celý ten systém hodnocení rizik je mnohem komplexnější. A pro Rusko nevyznívá vůbec dobře.
To, co popisujete, vypadá jako šachová partie, kde Rusko přišlo o klíčové figury ještě před začátkem hry. Proč ale potom slyšíme tak varovné hlasy přímo z armády, které mluví o nutnosti přípravy na bezprostřední konflikt?
Vojáci musí ze své podstaty pracovat s nejhorším možným scénářem. To je jejich profesní povinnost. Jejich úkolem je být připraveni na variantu, která je z hlediska pravděpodobnosti v širším kontextu sice možná nízká, ale z hlediska dopadů fatální.
Politické vedení resortu však musí tyto vojenské odhady korigovat a doplňovat o další rozměry – ekonomické kapacity státu, demografický vývoj, technologickou nadvládu a mezinárodně-politickou izolaci agresora. Pokud se i v našem domácím diskursu v této věci pohledy rozcházejí, podle mě nejde o spory interpersonální, ale o to, kdo má přístupy ke skutečným informacím a jak je disponovaný ze strategického hlediska hodnotit pohyb síly v prostoru. Protože o ničem jiném to není.
Proč tedy všichni v Evropě mocně zbrojí?
Pokud Rusko není schopno vyřešit základní logistické a technologické potíže v lokálním konfliktu, představa, že by v horizontu dvou let spustilo úspěšnou operaci proti Alianci, která ovládá klíčové námořní cesty a disponuje naprostou vzdušnou převahou, je z vojenského hlediska nereálná. Jak by dopadly v takovém případě prvosledové armády Ruska, máme docela jasnou představu.
Počkejte, musíme tedy, nebo nemusíme, zbrojit?
Musíme modernizovat, musíme zbrojit a musíme brát hrozby vážně. Ale nesmíme podlehnout dojmu, že jsme bezmocní. Nebo že je konflikt za dveřmi. Aliance je silnější než kdy dřív a naše pozice nejen v „aliančních mořích“ je strategicky neotřesitelná. Musíme se soustředit na to, abychom tuto převahu udrželi dlouhodobě, ne jen v rámci jedné volební periody. Negativním vlivům a snahám Ruska působit proti nám a dalším západním spojencům pod prahem otevřeného konfliktu v nových operačních doménách se ale nevyhneme. Na to se musíme připravovat se stejnou intenzitou jako na modernizaci konvenční výzbroje našich jednotek.
Poznámka redakce: Rozhovor vznikl ještě před vypuknutím sporu o zveřejnění podcastu s prezidentem Petrem Pavlem.
