Vodík má být jedním z motorů budoucí energetiky, v Česku ale jeho rozvoj zatím naráží spíš na pravidla a nejistotu než na reálné investice. Ministerstvo průmyslu a obchodu pod vedením Karla Havlíčka proto posílá do připomínkového řízení novelu energetického zákona, která má pro vodík vytvořit jasnější podmínky a rozhýbat projekty, jež dnes často končí jen ve fázi plánů.
„Navrhovaná novela energetického zákona, označovaná jako LEX VODÍK, představuje závěrečnou fázi transpozice směrnice o společných pravidlech pro vnitřní trh s plynem z obnovitelných zdrojů, se zemním plynem a s vodíkem uvedené směrnice. Jejím cílem je implementace zbývajících ustanovení tak, aby bylo možné v České republice vytvořit právní rámec pro vznik trhu s vodíkem,“ uvedlo ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) v důvodové zprávě.
Vzkaz investorům: Jděte do toho!
Novela má zavést samostatný licenční režim pro přepravu, distribuci a uskladňování vodíku. Držitelé těchto licencí se tím oddělí od subjektů působících v „tradičním“ plynárenství. Absence ucelené právní úpravy vodíku v současném energetickém zákoně podle MPO vytváří právní nejistotu pro investory a představuje překážku pro energetické využití vodíku. Od novely si tak ministerstvo slibuje nastartování rozvoje v této oblasti.
Navrhovaná právní úprava k financování kapacitního mechanismu nebude mít podle MPO dopad na veřejné rozpočty. Financování bude v souladu s požadavky evropské legislativy zajištěno prostřednictvím regulovaných složek ceny elektřiny. Náklady kapacitního mechanismu prý vykompenzují přínosy v podobě snížení rizika nedostatku elektřiny, omezení cenové volatility a předcházení nákladným krizovým opatřením, uvedlo MPO k otázce financování.
Tohle v ČR nepotřebujeme
Navrhovaná právní úprava nepřebírá některé části směrnice, které nejsou pro Česko relevantní. Týká se to části upravující provoz terminálů pro dovoz zkapalněného zemního plynu (LNG). Ty má totiž smysl stavět pouze na břehu moře. Lex Vodík neobsahuje ani definici zranitelného zákazníka v plynárenství. „V podmínkách České republiky nebylo možné identifikovat žádné plynové zařízení, u něhož by přerušení nebo zastavení dodávky plynu znamenalo bezprostřední ohrožení života nebo zdraví zákazníka,“ uvedlo k tomu MPO.
Naopak nad rámec evropské směrnice jde dílčí úprava zákona č. 97/1993 Sb., o působnosti Správy státních hmotných rezerv. MPO zde doplnilo bod, jehož cílem je umožnit rychlejší a operativnější využití státních rezerv plynu. A to v situacích, kdy je ohrožena bezpečnost dodávek nebo kdy nastává stav nouze v plynárenství.
Zájem by byl, ale to nestačí
Co se týká energetického využití vodíku v Česku, hodně se o něm hovoří, ale reálné výsledky jsou minimální. Většina projektů na výrobu a využití zeleného vodíku mezitím skončila takříkajíc v šuplíku. Mezi výjimky patří společnost Veolia Energie ČR, která chystá projekty na výrobu vodíku v teplárnách ve Frýdku-Místku a Krnově. S jistými obtížemi pokračuje také záměr společnosti Orlen Unipetrol na výrobu zeleného vodíku v areálu litvínovské rafinerie.
O nic lepší to není v oblasti dopravy. Například Dopravní podnik města Ústí nad Labem vzdal projekt na pořízení autobusů s pohonem na vodík. Stalo se tak kvůli ekonomické nevýhodnosti i extrémně přísným požadavkům Evropské unie. Ambiciózní projekt Středočeského kraje na provozování vodíkových autobusů v okolí Mníšku pod Brdy nabral zpoždění, protože dosud není hotová vodíková plnicí stanice společnosti ČEZ. Autobusy za zhruba 155 milionů korun tak zatím zůstávají v garážích.
Přehnaná unijní regulace
V čem je problém? Firmy a asociace podporující využití vodíku kritizují nešťastně nastavenou regulaci. Silný odpor vyvolává záměr Evropské komise podporovat jen „obnovitelný vodík nebiologického původu“ (zkratka RFNBO). Zároveň Komise prosadila přísné podmínky pro emise z výroby a přepravy zeleného vodíku. Požaduje také přímé propojení s výrobou solárních či větrných elektráren, což v podmínkách střední Evropy nevychází příznivě.
Evropská unie tím sama podkopala vlastní ambiciózní cíle v oblasti zeleného vodíku. Podle nich měly být do roku 2030 v Evropě instalovány elektrolyzéry o celkovém výkonu asi 40 GW. Vedle toho měly země EU dovážet zelený vodík ve velkém z nečlenských zemí, například ze severní Afriky.
