Brněnská firma se protlačila do nejtvrdší ligy světa. Dodává komponenty pro čipy americké Nvidie a tchajwanské TSMC. Zapojila se tak do vysoce ziskového a rychle rostoucího polovodičového průmyslu. Jak se DG Solutions dostala do tohoto uzavřeného klubu? A proč raději míří do Asie než do evropských projektů? Generální ředitel společnosti DG Solutions Pavel Filák v rozhovoru pro Ekonomický deník promluvil o náročném testování i nebezpečných legislativních bariérách.
Polovodičový průmysl patří k raketově rostoucím odvětvím. Jeho příjmy mezi 2019 a 2025 vzrostly o neuvěřitelných 75 procent. Přesto se do něj mnoho nových firem nehrne. Proč?
Vstoupit do polovodičového průmysl není úplně na lusknutí prstu. Polovodičový průmysl je extrémně náročný a uzavřený klub a dostat se do něho je velmi složité a dlouho to trvá. My jsme podle obchodního rejstříku vznikli v roce 2019. Teprve rok 2022 byl ale rokem, kdy jsme skutečně něco vyrobili.
Celé odvětví je navíc kapitálově hodně náročné. Bavíme se o výrobě v nejvyšší kvalitě a tu opravdu neuděláte v garáži. Stroje, na kterých pracujeme, jsou ve světové nabídce ty jednodušší, i tak ale jejich ceny začínají na 350 tisících eur. Ty složitější pak stojí přes milion eur. Abychom vůbec měli šanci v tomto prostředí uspět, museli jsme velmi dobře identifikovat, na co prostředky, které máme, vynaložíme, abychom měli co největší šanci uspět.
Podařilo se. Teď jste oznámili úspěšnou expanzi na Tchaj-wan. Díky ní se vámi vyrobené komponenty dostanou do polovodičů světových lídrů, jako je Nvidia nebo TSMC. Jak náročné tedy bylo pro firmu z Brna uspět u zákazníků takto vysokého kalibru?
Bylo to výrazně náročnější, než jsme si na začátku dokázali představit. V Asii se do dodavatelského řetězce nedostanete tím, že někomu pošlete prezentaci nebo technickou specifikaci. Celé to stojí na vzorkování a opakovaném ověřování schopností dodavatele.
Mluvíme o velmi precizním obrábění. Přesnosti se počítají v řádu mikronů, což je vlastně tisícina milimetru. Typicky to funguje tak, že vám potenciální zákazníci pošlou velmi omezené množství materiálu nebo konkrétní zadání a sledují, co s tím dokážete udělat. Připravíte nějaký vzorek. Už jen tím, že ho dokážete vyrobit, prokazujete, že máte nějakou technologii. První vzorky ale často vůbec nevedou k žádné zakázce. Slouží jen k tomu, aby si zadavatelé ověřili, že rozumíte materiálu, že umíte držet přesnost, že proces je opakovatelný a že zkrátka víte, co děláte.
Co obnáší výroba vzorků pro světové špičky?
Ten proces je dlouhý a vyčerpávající. Každý vzorek znamená nový projekt, novou dokumentaci, nové měření, nové vyhodnocování. Často se stává, že po několika měsících práce dostanete zpětnou vazbu, že to technicky funguje, ale že se zatím nikam neposouváte, protože si vás dodavatelský řetězec teprve zkouší.
Proč jste si vybrali Asii jako první cíl expanze? I v Evropě se vyrábí polovodiče, navíc často s unijní či státní podporou.
Důvod je jednoduchý. Východní Asie je dominantní trh v polovodičovém průmyslu. Za ní je Amerika historicky tažená Silicon Valley a celým technologickým ekosystémem kolem. A pak je Evropa, která se sice snaží, ale podle mého názoru není na úrovni těch dvou další regionů. I když se bavíme s asijskými firmami, které mají globální působnost, sami přiznávají, že sice působí i v Evropě nebo v Americe, ale pokročilý vývoj, R&D a nejmodernější technologie mají pořád primárně ve východní Asii.
Pro nás to tedy nebyla otázka preference, ale reality trhu. Věděli jsme, co umíme, a identifikovali jsme region, kde má naše technologie největší šanci uspět. Roli zde bezesporu sehrál i náš hlavní akcionář, který pochází z Číny, ale ještě jako teenager se přestěhoval do Česka. Dokázal přesně identifikovat tu část polovodičového trhu, kde byla naše konkurenční výhoda nejvyšší a kde zároveň tržní potenciál roste. Na to jsme se zaměřili a díky velké flexibilitě a mnoha kolům přípravy vzorků se nám podařilo na trhu etablovat. Zároveň jsme specifickému asijskému trhu přizpůsobili i obchodní model.
Mohlo by vás zajímat
V posledních letech ale ve světě sílí protekcionismus, ne-li dokonce obchodní války. Jak ochranářské regulace a exportní pravidla ovlivňují fungování DG Solutions v Asii?
Je třeba rozlišovat mezi stroji a produkty. Některé stroje mohou spadat do režimu dvojího užití a vyžadují exportní povolení. Naše produkty samotné většinou regulované nejsou. Často je ale problém spíš v administrativě a logistice. Posíláme vzorky, které nemají komerční hodnotu a někdy se při testování zničí. Přesto se může stát, že se na celnici zaseknou na týdny. A v našem oboru je rychlost klíčová – okna příležitostí jsou krátká. Pokud se zdržíme na startu jenom kvůli logistice třeba o měsíc, tak to jako může být problém pro naši konkurenceschopnost.
Jaký je rozdíl mezi evropským a asijským dodavatelským řetězcem?
V Asii je dodavatelský řetězec extrémně fragmentovaný. Na jednom čipu se mohou podílet stovky firem z různých částí světa, z nichž každá řeší velmi úzkou část procesu. V Evropě tohle prakticky neexistuje. Evropské firmy si většinu procesů drží interně. Důvodem je, že zde neexistuje dostatečně široký specializovaný dodavatelský ekosystém.
Proč máte vývoj v Brně a výrobu v Asii?
V Brně jsou zdroje, know-how, zkušenosti. Tradice strojírenství, ale i školství. My v podstatě sedíme přes ulici od Vysokého učení technického, máme s nimi spolupráci. Kvalitní vývoj je zásadní. Neustále něco vymýšlíme, posouváme dál. Pokud někdo začne něco napodobovat, my už pracujeme na další generaci řešení. A proč v Brně i nevyrábíme? To je také jednoduché. Potřebujeme být blízko našeho odběratele a ten to i očekává. Dodávky z Evropy by trvaly déle a díky dopravě a celním řízením by se prodražovaly.
Když je pro vás výzkum a vývoj tak zásadní, využíváte daňové odpočty v této oblasti?
Ano. Veškeré naše náklady z uplynulých let směřovaly do vědy a výzkumu. Odpočty, které uplatňujeme, jsou vysoké – v řádu desítek milionů korun.
Mezi firmami se ale říká, že odpočty na výzkum a vývoj nefungují optimálně. Souhlasíte s tím?
Nám se to vyplatí, ale řekl bych, že to nefunguje úplně tak, jak má. Problém je vysoká administrativní náročnost. Využíváme externí konzultanty, aby nám nastavili potřebná pravidla a procesy. A stejně tady několik interních zaměstnanců sedělo několik měsíců na plný úvazek jen nad odpočty. Zkrátka myslím, že je v Česku spousta firem, které by odpočty rády využily, pokud by administrativní zátěž byla nižší. Za současných podmínek se jim to ale nevyplatí.
Jak v praxi fungují daňové odpočty na výzkum a vývoj?
Snažíme se vymýšlet náš interní proces reportingu tak, abychom ho potenciálně dokázali replikovat pro účely daňových odpočtů. Už to je samo o sobě problém, že musíme takto náš proces upravovat. Ale bez toho to nejde. To, co musíme pro finanční úřad zpracovávat, není jenom nějaký jednoduchý výkaz, někdo něco dělal. Stát se nás de facto snaží přesvědčit, že on si myslí, že naše činnost není ve skutečnosti výzkum a vývoj. A my musíme doložit, že je.
Další věc je nejistota. Využíváme experty, konzultanty, ale ani oni nám nedokážou vždy odpovědět jednoznačně, jak ten či onen krok bude vnímat finanční úřad.
Jak prokazujete, že výzkum a vývoj je skutečně výzkumem a vývojem?
Klíčové je dokazování novosti a inovačního charakteru. My musíme prokazovat, že jde skutečně o výzkum a vývoj, a ne vždy je zřejmé, že druhá strana plně chápe podstatu našeho byznysu. Historicky finanční úřad například tvrdil, že nejde o výzkum a vývoj, protože šlo o zakázku pro konkrétního zákazníka. To už dnes soudy v některých případech rozbily. Takže úřady hledají jiné cesty, jak výzkum a vývoj zpochybnit. Často cílí na administrativní chyby, či formální nedostatky.
Můžete uvést konkrétní příklad, jak se prokazuje, že jde skutečně o výzkum a vývoj?
Na začátku projektu definujeme technickou nejistotu. Například že nevíme, zda konkrétní technologie dokáže obrábět určitý materiál s požadovanou přesností. Víme ale, že výsledek může mít zásadní přidanou hodnotu. Při kontrole pak dokládáme výkresy, měřicí protokoly, postupy, slepé uličky i úspěšná řešení. Někdy je ideální, když se to dá ukázat přímo na měřicích zařízeních. Horší je, když úřadům chybí ochota se do technické podstaty ponořit.
Vývoj sice máte v Česku, výrobu a zákazníky ale v zahraničí. Považujete se ještě za českou společnost?
Ano. Všichni naši hlavní zaměstnanci jsou Češi, vývoj probíhá v Brně. Chceme to tak udržet. Pomáhá nám to chránit know-how, to striktně zůstává zde, v našich rukách. Pokud by ale regulatorní prostředí přestalo držet krok s realitou odvětví, museli bychom zvažovat jiné možnosti.
Co konkrétně by vás mohlo přimět Česko opustit?
Nepředvídatelnost, dlouhé schvalovací procesy a nejistota. Pokud nevím, jestli něco potrvá tři měsíce nebo rok, je to zásadní problém. V průmyslu totiž není úspěch o jednom produktu. Je to o neustálém vývoji. Jakmile se zastavíte, skončili jste.
Chtěli byste do budoucna razantněji vstoupit i do evropských polovodičových projektů?
Výhledově chceme působit i na evropském trhu úplně stejně, jako působíme v té Asii. Ostatně máme to tady nejblíž. Ale jak jsem už říkal, evropské výrobní řetězce jsou v tuto chvíli uzavřené. Pokud by tady v Evropě ale obchodní příležitost vznikla, využili bychom ji. Díky fungování vnitřního trhu EU je podnikání uvnitř Evropy samozřejmě jednodušší, ale v tuto chvíli pro nás na evropské polovodičovém trhu bezprostřední obchodní příležitost prostě není.
