Česko čelí vážné hrozbě. Státní rozpočet se z roku na rok mění v mechanismus, který nikdo neřídí. Mandatorní, tedy ze zákona povinné výdaje, spolknou okolo 95 procent příjmů. Hrozí, že stát přijde o schopnost určovat vlastní finanční politiku. „Rozpočet jede na autopilota,“ varuje předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl. Česko podle něj míří do stavu, kdy trhy začnou zemi diktovat podmínky a rozpočtové manévry potrestají okamžitým růstem úroků z dluhu.
V debatě Vize pro chytrý státní rozpočet, kterou pořádal Ekonomický deník, Mojmír Hampl upozornil, že český rozpočet se rychle vzdaluje své základní funkci. Přestává být nástrojem politického rozhodování. Kvůli nárůstu povinných výdajů vláda ztrácí možnost rozhodovat, kam veřejné peníze tečou. Rozpočet se přestává řídit prioritami a stává se pouze tabulkou povinných plateb, které se musí vyplnit bez ohledu na ekonomickou situaci, investiční potřeby či společenskou poptávku.
„Po Fialově vládě zůstalo mnohem více výdajů, které jsou automaticky valorizované, indexované, máme je v tuto chvíli už nejen v oblasti penzí, ale i v oblasti školství, zdravotnictví, obrany a komunální politiky,“ upozornil Hampl.
Stát tím podle něj dobrovolně rezignuje na aktivní fiskální politiku. Manévrovací prostor, který by měl být připraven pro případ krize nebo hlubší reformy, mizí v závazcích, které vznikly v minulosti a nyní se automaticky nafukují.
Mohlo by vás zajímat
Valorizace jako nechtěný motor výdajů
Hlavním akcelerátorem této dynamiky jsou automatické valorizace. Ty měly chránit příjemce peněz a zajistit předvídatelnost státních výdajů. V praxi se z nich ale stal mechanismus, který rozpočet žene do deficitu. Valorizace se spouštějí dříve, než se stihne vést jakákoli debata o jejich výši nebo smyslu.
Jako příklad Hampl uvádí platby za státní pojištěnce. „Zavedli jsme automatickou valorizaci plateb za státní pojištěnce a stejně zdravotnictví zůstává deficitní. Automatickou valorizaci jsme spotřebovali ještě předtím, než politická debata o ní vůbec začala,“ říká. Výsledkem je systém, v němž výdaje rostou setrvačně a bez veřejné kontroly.
Chránit si vzácný prostor
Přesto má Česká republika jednu zásadní výhodu, kterou řada evropských zemí už ztratila. Udržuje si stále ještě důvěru finančních trhů a díky tomu i relativně nízké úroky ze svého dluhu. Díky tomu má Česko pořád ještě více prostoru reagovat na krize, investovat a provádět reformy než mnoho jiných zemí.
Avšak hospodaření jedoucí na autopilota jej může velmi rychle vyčerpat. „Měli bychom chtít, aby se ten prostor nevypotřeboval hloupě a nesmyslně,“ zdůrazňuje Hampl.
Kam to může vést, ukázal na příkladu zemí jako je Francie nebo Maďarsko. „Maďarský rating spadl na úroveň rumunského a je jeden jediný krok od neinvestičního pásma,“ upozornil ekonom. To znamená drahé financování a minimální prostor pro aktivní fiskální politiku, kterou by vláda dokázala znovunastrtovat ekonomický růst v době, kdy země prochází krizí.
Francie na tom není o mnoho lépe. Je příkladem země, kde chronicky vysoké výdaje a slabý růst přivedly veřejné finance na hranu. Země už nemá kam ustoupit a každý další deficit automaticky zvyšuje tlak finančních trhů. Česko tak dnes má v očích investorů lepší hodnocení, než tato země, která se ještě před několika lety řadila mezi hlavní lídry evropské ekonomiky.
Avšak to neznamená, že by Česko mohlo usnout na vavřínech. Pokud promarní svůj fiskální prostor, může ho čekat stejně neslavný osud. „Na národní fiskální politice a na národním rozhodování bude záviset dokonce ještě víc než kdy dřív. Bude záležet na tom, jak moc je jedna země schopna držet se v mezích oproti jiným,“ míní předseda Národní rozpočtové rady.
„Potřebujeme posílit důvěru ve fiskální politiku a získat pro ni prostor,“ souhlasil s Hamplem Jan Palaščák, který v debatě Ekonomického deníku reprezentoval podnikatelský sektor. Podle všech diskutujících má Česko šanci to zvládnout a udržet si renomé v očích trhů a investorů. S ozdravnými opatřeními ale už nemůže otálet.
Nedělat zbytečnosti
„První, co by vláda měla udělat, aby její rozpočtová politika zůstala v mezích rozpočtové odpovědnosti, je nezhoršovat situaci. To znamená nepřipravovat státní rozpočet o příjmy, když to není nutné, a nezvyšovat výdaje, když to není nutné,“ říká Hampl.
Palaščák za takový zcela zbytečný škrt na straně příjmů označil zrušení superhrubé mzdy přijaté v roce 2020. Zrušení mechanismu, který roky fungoval a lidé na něj byli zvyklí, připravilo český státní rozpočet zhruba o sto miliard korun příjmů. Zásadní ekonomický impulz to ale nepřineslo. Vyšší příjmy zaměstnanců napříč ekonomikou pouze akcelerovaly inflaci.
Dopravní míří mimo ekonomické možnosti Česka
Hampl dále upozornil, že Česko zažívá nesmyslný nárůst výdajů na dopravní infrastrukturu. „Jdeme do absolutního extrému, kdy za nějaké dva roky mají výdaje Státního fondu dopravní infrastruktury vzrůst na dvojnásobek, ze 160 miliard na více než 311 miliard korun,“ popsal Hampl a důrazně varoval: „To je úplně mimo proporce ekonomiky.“
Za dodatečné peníze se přitom nemají stavět jen důležité páteřní linky nebo dálnice, které Česko jako tranzitní země uprostřed Evropy nutně potřebuje. „Najednou budeme přestavovat nástupiště v Uherském Hradišti za miliardu korun. V Tišnově přestavíme nádraží za 3,5 miliardy a v Děčíně za 4 miliardy. To je přece úplný nesmysl,“ míní Hampl.
Vládě v tom přitom nyní k výdajové střídmosti nahrává i aktuální stav ekonomiky. Inflaci se podařilo zvládnout, Česko ekonomicky roste a nezaměstnanost je velmi nízká. Hospodářství tak podle ekonomů žádný dodatečný impuls nepotřebuje.
Prostor je i pro vyšší daně
Prostor ekonomové vidí i pro zvyšování příjmů státu. „Málo využíváme daně z nemovitosti, naopak si myslím, že příliš využíváme snížené sazby daně z přidané hodnoty,“ radí ekonom České spořitelny Michal Skořepa.
Hlavní poselství je ovšem podle ekonomů jasné: české veřejné finance stojí na rozcestí. Pokud chce země udržet stabilitu a zabránit scénářům, jaké vidíme v zahraničí, musí stát znovu převzít kontrolu, opustit valorizační režim autopilota a začít jasně určovat své priority.
