Evropa vždy byla a je globálním lídrem zelené politiky. Je dobře, že se státy EU shodly na klimatickém cíli pro rok 2040, prohlásil někdejší ministr životního prostředí Bedřich Moldan, který sehrál významnou roli při tvorbě české ekologické legislativy po listopadu roku 1989. Před začátkem světové klimatické konference COP30 v Brazílii pustil do kritiky Česka. V zelených technologiích podle něj zaostává i proto, že se dosud nenašel nikdo, kdo by zemi nastavil směr. Svoji roli v tom stále hraje i dědictví Václava Klause.
Poté, co USA odstoupily od Pařížské dohody o klimatu a Čína se nemá k plnění klimatických finančních závazků, se celosvětový boj proti klimatické změně jeví v defenzívě. Vidíte to taky tak?
Říkám tomu „odliv zelené vlny“ a je to opravu masivní pohyb, prakticky všude na světě. Jedná se ovšem o rozpor s vědeckým poznáním – problém změny klimatu nezmizel, všechny krize pokračují a naopak se zrychlují.
Čím je to způsobeno?
Má to jako obvykle řadu příčin. Tou hlavní je podle mého názoru ruská agrese na Ukrajině. Ta probudila mnoho států na světe v tom smyslu, že se začaly zabývat jinými prioritami než je environmentální problematika, hlavně zbrojením. Zkrátka bližší košile než kabát. Dále se různě po světě objevují různí populisté a autokraté, kteří nejsou ochraně klimatu nijak nakloněni. Týká se to jistým způsobem i USA, což se projevilo odstoupením od Pařížské dohody jak jste řekl. Jak víme, prezident Trump je velmi důsledný v plnění svých slibů, udělal to hned po náustupu do úřadu.
Ale základem je opravdu válka na Ukrajině. Svět se zkrátka probral a zelená agenda byla upozaděna. Nejde ovšem jen o politické špičky, ale o posun nálad a preferencí ve společnosti včetně Evropy.
Evropa jde dál svým environmentálním tempem
Na druhou stranu my spolu mluvíme krátce poté, co se státy Evropské unie shodly na klimatickém cíli pro rok 2040. Nakonec jsou tam oproti původnímu návrhu Evropské komise jen relativně drobné změny. To je optikou zelené politiky docela úspěch, ne?
Nepochybně ano. Evropa jde dál svým environmentálním tempem – byť v Česku je to vnímáno téměř nepřátelsky. Taky ovšem jde o to, jak se zde informace o zelené politice často zkresleně podávají. Strategie zvaná Green Deal dál platí a je dobré zdůraznit, že základní principy Green Dealu se transformovaly do závazného zákona (Evropský právní rámec pro klima – pozn. red.). Existuje závazný harmonogram, který běží a zatím se jej daří plnit. Tím chci říci, že jakékoli potenciální změny tohoto základního zákona by byly nesmírně složité.
Bude mít EU díky na poslední chvíli schválenému klimatickému cíli pro rok 2040 silnější pozici na COP30?
O tom vůbec nepochybuji. Proto byl na dosažení konsensu takový tlak.
Zůstala opravdu EU posledním velkým tahounem zelené politiky na světě, jak to mnozí interpretují? USA odstoupily od závazků, Čína se k ničemu moc nemá.
Evropa byla vždy světovým lídrem a to trvá. Ale oponoval bych tomu, co se Číny týká. Ano, je to autokratický, komunistický stát a jejich statistikám nelze zcela věřit. Nicméně je jasné, že se Čína systematicky připravuje na velký rozvoj zelených technologií. V řadě oblastí je dnes světovým lídrem. Nejde jen o disponibilní materiály, ale o dominanci ve výrobě některých klíčových komponentů, třeba solárních panelů. Dalším příkladem jsou elektromobily nebo větrné elektrárny. Čína je dnes jasným lídrem v energii získávané z větru.
Čína ani nijak nesnižuje své klimatické závazky, byť ty byly vždy poměrně vágní. Zavázali se k dosažení uhlíkové neutrality v roce 2060 a jsou na dobré cestě k tomu to splnit, možná i dříve.
Co se USA týká, tak jedna věc je federální politika ztělesněná navenek postoji prezidenta Trumpa, ale průmysl a jednotlivé státy do zelených technologií dál masivně investují. Takže ta změna v USA se jeví být jen na povrchu a je nepochybně dočasná. Dekarbonizace pokračuje i v Americe.
Mohlo by vás zajímat
Co tedy čekáte od konference COP30?
COP30 je potřeba vidět v historické perspektivě. Je to třicátá taková akce v pořadí, tedy jde o kontinuální proces. Důležité podle mě je, že poslední dvě světové klimatické konference se konaly v zemích, které lze označit za silně „fosilní“.
Konference v Brazílii bude mít zcela jiné akcenty
V Ázerbájdžánu a Spojených arabských emirátech …
Ano, zejména případ Ázerbájdžánu byl do nebe volající. Vždyť je to země, jejíž ekonomika je zcela závislá na těžbě a zpracování ropy. Teď se očekává, že konference COP30 v Brazílii bude mít zcela jiné akcenty. Nepodceňujme to i proto, že v ochraně životního prostředí regionální mocnosti typu Brazílie či Indie získávají na významu – a naopak USA dominanci ztrácejí.
Další věc je vnitropolitický aspekt. Současný brazilský prezident Lula da Silva vždy na ochranu životního prostředí kladl důraz a udělá všechno pro to, aby se „blýsknul“ na světové scéně i doma. Třeba co nejvíce konkrétními výstupy, závazky.
Z historického pohledu je posun jasný. Na změnu klimatu vědci upozorňují už nejméně 50 let a za tuto dobu se vnímání problému radikálně změnilo. Na začátku byly otázky, zda je to vůbec vážný problém a kdo nebo co za to může. Teď už je jasné, že se jedná o zásadní socioekonomickou globální otázku. Jen se zpřesňují jednotlivé parametry.
Dnes je z vědeckého hlediska jasné, o co ve změně klimatu jde. Jedná se o to, co s tím udělat v oblasti technologií, financí a podobně.
Pokrok v globální environmentální politice tedy vidíte?
Jistě, absolutně. Obnovitelné zdroje se rozvíjejí obrovským tempem a investice do nich už převýšily investice do fosilních zdrojů. V tom je naděje.
Kdo to zaplatí?
Jaká je situace z hlediska financování boje proti klimatické změně? Chudší země argumentují – a nelze tomu upřít racionální důvody – , že průmyslově vyspělé státy problém způsobily a měly by klimatická opatření taky zaplatit. Jenže někteří velcí znečišťovatelé, například již zmíněná Čína, se k tomu nemají. Co s tím?
Číňané z evidentně prospěchářských důvodů odmítají, že by byli nějaká supervelmoc a staví se do pozice relativně chudé země (měřeno HDP na hlavu, pozn. red.). Tedy ani nechtějí platit. Na druhou stranu využívají své klimatické investice do chudých zemí jako prostředek své globální ekonomické expanze. Ale dělají to bilaterálně.
„Zelený rozvoj“ je cesta pro Čínu, jak si ekonomicky zavázat jiné země?
Ano, přesně tak. Mají k tomu dobré předpoklady. Jak jsme už řekli, Čína je v řadě zelených technologií světovým lídrem. Zkrátka mají zdroje.
Jinak řečeno, Čína je v oblasti zelené politiky méně idealistická než Evropa a více sleduje své vlastní zájmy?
O tom vůbec nepochybuji.
Na závěr odskok domů. Proč jsou podle vás zrovna v Česku – jak vyplývá i z průzkumů – tak silně skeptické nálady vůči opatřením proti změně klimatu?
Vidím tři hlavní důvody. První je objektivní, jasný, a to je geografie. My jsme tady hezky schovaní za pohraničními horami. Klimatické změny se zatím do praktického života moc nepropisují, lidi to moc nepálí. Ano, byly například nějaké povodně, ale to se dělo v minulosti taky. Lidé například v jižní Evropě, která stále více trpí ničivými požáry, to vidí jinak, zcela konkrétně. A jinde ve světě jsou změny ještě mnohem horší.
Za druhé, zejména v 90. letech se v Česku podařilo životní prostředí výrazně zlepšit, co do znečištění vzduchu, vod a tak dále. Bylo to ovšem z velmi vysoké srovnávací základny, Československo tehdy patřilo k nejvíce znečištěným zemím světa. Tím vzniká dojem, že v environmentální oblasti se už hodně udělalo a víc už moc není třeba. Pro mnoho Čechů je teď stav prostředí taky mnohem méně důležitý než stav jejich peněženky.
Macinka? Klausův klon
A ten třetí důvod?
Tím je Václav Klaus. Vliv bývalého prezidenta v oblasti životního prostředí, k jehož ochraně byl vždy skeptický, je i po dlouhých letech významný. Podívejte se jen na současné politické dění – takový Petr Macinka, možná příští ministr životního prostředí, není nic jiného než Klausův klon. Mnoho lidí v Česku Václava Klause stále považuje za autoritu a výsledky vidíme.
V Česku je častým argumentem proti důraznějším environmentálním opatřením sdělení, že jsme silně průmyslová země a rychlá dekarbonizace nás poškodí víc než jiné státy. Podíl průmyslu na HDP je skutečně v Česku mimořádně vysoký – není to ale dnes spíš nevýhoda? A nezaspali politici v tomto ohledu?
Podle mého názoru jde o promarněnou příležitost. Jedná se mimo jiné o technologie, přitom ty se v oblasti průmyslu dají změnit relativně rychle. V oblasti bydlení a podobně je to pomalejší, protože jde o obrovské objemy materiálu a týká se to konkrétních lidí. Nenašel se tu ale v předchozích vládách nikdo, kdo by řekl: Toto je cesta budoucnosti, pojďme tímto směrem.
Jedná se také o využití evropských peněz. Konkrétním příkladem jsou české projekty čerpající peníze z tzv. Evropského plánu obnovy (NextGenerationEU). Nevidím tam nic, co by se dívalo do budoucna, není tam žádná vize dopředu. To jsme prostě prošvihli. Jistě i proto, že v Česku chybí firmy, které dokáží pokročilé technologie, včetně těch zelených, implementovat.
Bedřich Modan (*1935) byl prvním československým a českým ministrem životního prostředí (1990 –1991). Světově uznávaný odborník v oblasti životního prostředí a jeden z nejvýznamnějších představitelů české environmentální školy sehrál významnou roli při tvorbě české ekologické legislativy po listopadu 1989. Významně se podílel na nastavení právního systému ochrany životního prostředí v Česku.
