Ve Stráži pod Ralskem se pod zemí skrývají čtyři miliony tun kyseliny sírové jako pozůstatek socialistického uranového experimentu. Příští rok to bude 30 let od doby, kdy se jedno z největších podzemních znečištění v Evropě začalo likvidovat. Přesto stále není hotovo. A jen tak nebude. Kyselinu bude státní podnik DIAMO z podzemí čerpat ještě víc než 15 let. Ekonomický deník zjišťoval, co se v uzavřeném areálu děje. Skutečně zdejší čerpadla brání zamoření pitné vody pro půl Evropy?
Nejde o radiaci, ale chemickou kontaminaci vody – neviditelný, avšak extrémně závažný problém. Kontaminované podzemí ve Stráži pod Ralskem má rozlohu zhruba 27 kilometrů čtverečních. Tedy třikrát větší, než jakou zabírá pražské Letiště Václava Havla. To nemá v českém měřítku obdoby. Také na evropské poměry je znečištění natolik rozsáhlé, že si ho všímají zahraniční odborné časopisy a instituce, jako je Mezinárodní organizace pro atomovou energii či OECD. V roce 2010 otiskli reportáž ze Stráže pod Ralskem dokonce New York Times.
V Česku zůstává posledních 15 letech kontaminace ve Stráži stranou pozornosti úřadů i médií. Před rozsahem zdejšího znečištění přitom blednou i notoricky známá místa, které také bojují se starými ekologickými škodami – Unipetrol Litvínov, Spolchemie Ústí nad Labem nebo v poslední době médií často zmiňované Vítkovické železárny.
Rozsah zamoření v těchto průmyslových lokalitách se ale počítá „jen“ v jednotkách kilometrů čtverečních. Zato ve Stráži se kontaminace z původního zhruba šestikilometrového těžebního revíru rozšířila na už zmíněných 27 kilometrů čtverečních. Experiment socialistických těžařů se vymkl kontrole.
Mohlo by vás zajímat
Hrozba leží 200 metrů pod zemí
Do podzemí se ve Stráži pod Ralskem od 60. let minulého století „nalily“ 4 miliony tun kyseliny sírové. „Za 22 let těžby tady přijelo denně sedm velkých železničních cisteren s kyselinou, každá o 70 tunách. A toto množství se každý den vtlačilo do podzemí,“ popisuje Vladimír Ekert, náměstek pro ekologii a sanace společnosti DIAMO.
A Ekertem jsme se potkali přímo na kontaminované půdě ve Stráži pod Ralskem. To jen podtrhává paradox zdejšího znečištění. Po zdejším areálu nemusíme chodit v žádných protichemických oblecích a nenosí se tu ani jiné speciální ochranné pomůcky. Na povrchu žádné nebezpečí nebo ohrožení zdraví nehrozí. Tikající bomba se ukrývá 200 metrů pod povrchem. Má podobu kyselého roztoku, který by se přes zlom v zemských deskách nedaleko Mimoně při nesprávném zacházení mohl dostat až do povrchových vod.
„Kdybychom jej nečerpali a nečistili, tak ohrozí největší středoevropskou zásobárnu pitných vod. Hrozilo by prosakování kontaminované vody do Ploučnice, za několik let dokonce do Labe,“ varuje Ludvík Kašpar, ředitel státního podniku DIAMO. Kyselina ze Stráže by tak ohrozila hlavní evropské rozvodí.
Socialistické kvóty a nepodařený experiment
S likvidací znečištění DIAMO ve Stráži začalo po uzavření zdejších dolů v roce 1996. Pokračovat bude nejméně až do roku 2042. Kontaminace zdejšího podzemí je totiž obrovská. Na vině přitom není až tolik to, jakou metodu těžby socialističtí plánovači zvolili. Ta má i své výhody. K těm patří především nízké náklady na těžbu. Stejná metoda se ostatně používala i jinde ve světě – v Německu, Kanadě, Spojených státech či Austrálii. Na problémy ve Stráži zadělalo podle Ekerta především to, že se zde s tehdejší novinkou experimentovalo. A také to, že se na jednom místě těžilo chemicky i běžným dolováním.
„Zprvu byly vrty nedokonalé, praskaly, docházelo ke druhotné kontaminaci pitných vod,“ vysvětluje Ekert. Kontaminované roztoky také přetékaly z vyluhovacích polí do vysušeného důlního prostředí. Výsledkem byl právě zmíněný nárůst kontaminované plochy.
„Už v 80. letech se o tom vědělo. Existovala řada opatření, jak kontaminaci zamezit – například hydrobariéra. Nicméně tato opatření nebyla nikdy nasazena v plné síle, protože by se tak omezila produkce uranu. A to bylo tehdy nežádoucí,“ upozorňuje Ludvík Kašpar.
Krajina jako jehelníček
V důsledku těžby i odstraňování jejích následků připomíná krajina kolem Stráže obří jehelníček. „Od Ještědu po Máchovo jezero je odvrtáno nějakých 15 tisíc vrtů,“ říká Ekert a dodává: „Jsou to vrty geologicko-průzkumné, monitorovací a tady v ploše té vyluhovací plochy vtláčecí a čerpací.“ Uzavřít se společnosti DIAMO podařilo už téměř 10 tisíc z nich. Další však vznikají.
„Každý rok vrtáme pět ověřovacích a monitorovacích vrtů. Provádíme v nich speciální zonální vzorkování. Odebíráme při něm jádro, které zpracováváme v technologické laboratoři,“ popisuje Ekert. Na základě výsledků pak státní podnik sestavuje modely, které ukazují vývoj kontaminace. Jde tedy de facto o „okno“ do podzemí.
Jak se zbavit kyseliny?
Aby bylo možné podzemní vody vyčistit, musí je DIAMO nejprve vyčerpat. Voda pak míří do úpraven, kde se filtruje a neutralizuje vápenným mlékem. Během několikastupňového procesu se zbavuje kyseliny, zbytkového uranu a dalších látek napříč periodickou tabulkou prvků.
Ve Stráži na to mají dvě čisticí kolony. Za hodinu na každou z nich přiteče mezi 120 a 140 kubíky kontaminovaného roztoku. „To odpovídá spotřebě vody v rodinném domě za celý rok,“ uvádí Pavel Peterka, který má ve Stráži na starosti sanační technologie. Celý koloběh čištění trvá zhruba den. Provoz běží takřka nepřetržitě 11 měsíců v roce vyjma dvou odstávek, kdy se technologie čistí.
Ročně ve Stráži vyčerpají a vyčistí 2 800 metrů krychlových vod. To by naplnilo zhruba stovku klasických silničních cisteren. „Účinnost čištění se pohybuje mezi 95 až 98 procenty,“ říká Peterka.
Na konci složitého procesu je pitná voda – té je většina – a pevné kaly. Vodu DIAMO vypouští zpět do přírody. Kaly míří na takzvané odkaliště – tedy de facto na uzavřenou „skládku“ obehnanou dvojicí drenážních příkopů.
„Kaly tam zůstanou do té doby, dokud někdo nepřijde s tím, že obsah některého prvku je natolik zajímavý, že se vyplatí ho využít,“ vysvětluje Kašpar. DIAMO má ve Stráži odkaliště dvě. Každé má plochu zhruba 100 hektarů. Nachází se na místě, kam se dřív vozila hlušina z dolu. Zvenčí kontrolovaného areálu nejsou odkaliště viditelná. Vidět je může jen ten, kdo zavítá dovnitř.
Vedlejší produkty jako cenný zdroj
Ačkoliv znečištění ve Stráži je černou skvrnou na zdejší krajině, jde na něm i něco málo vydělat. Čištění má řadu vedlejších produktů, které DIAMO prodává. A získává tak peníze, které pomáhají financovat drahý koloběh čištění.
Kamenivo z odvalů slouží při stavbě silnic. Ve Stráži firma produkuje také čpavkovou vodu. „Používá se na snižování exhalací. Máme k tomu tržiště, kam se mohou přihlásit firmy a kde pravidelně týdně soutěží. Máme z toho asi 8 milionů korun ročně,“ popisuje ředitel Kašpar
Nejcennější surovinou ze zdejšího provozu je ale uranový koncentrát. Diuranát amonný – žlutý prášek, podle nějž získalo DIAMO i své jméno, se používá na barvení skla nebo ho podnik prodává energetikům. K největším zákazníkům patří ČEZ, který provozuje jaderné elektrárny Dukovany a Temelín.
Ročně ve Stráži vyprodukují zhruba 25 milionů tun koncentrátu. „Získáme tak kolem 400 milionů korun,“ vypočítává Kašpar.
Ačkoliv ročně DIAMO dostává od státu na svou činnost zhruba čtyři miliardy korun, peníze na provoz nestačí. Ne všechno jde také ze státní dotace platit. A tak podle ředitele znamená každý vedlejší výdělek vítané zlepšení.
Konec čištění v nedohlednu
Právě finance jsou tím, co hlavně rozhoduje o tom, jak rychle znečištění ze Stráže pod Ralskem zmizí. Hotovo bude nejdřív v roce 2042. „V letošním roce zpracováváme novou analýzu rizika a uvidíme, jaký bude výsledek,“ odpovídá ředitel Kašpar na otázku, zda hrozí odložení termínu konečného vyčištění oblasti.
Neprodlužovalo by se přitom poprvé. Například podle zprávy ministerstva průmyslu a obchodu z roku 2017 měla likvidace kontaminovaných vod skončit už v roce 2037. Termín, který zpráva stanovila, schválila i vláda. Dnes už se ale jisté, že nebyl reálný.
Celkově stát za likvidaci kyseliny z podzemí na Českolipsku zaplatí přes 50 miliard korun. Aktuálně je z této částky utracena už více než polovina. Zda bude zbytek plánované částky stačit na vyčištění celého území, nedokáže nyní s jistotou nikdo říci.
Jisté je jen jedno: zdánlivě neviditelný problém Stráže pod Ralskem zůstane ještě dlouho jednou z největších ekologických výzev Česka. A učebnicovým příkladem toho, jak důležité je pamatovat si, že levná těžba nikdy není zadarmo.
