Z výdělečných továren jsou poloprázdné haly plné dluhů a nejistoty. Slévárny po Evropě kolabují pod tlakem drahých energií, slabého odbytu a asijské konkurence. O tuzemských provozech to platí dvojnásob. Insolvence se stává novým normálem a investoři se stahují. Proč se z dřívější páteře průmyslu stává jeho nejkřehčí článek? Pátrali jsme přímo ve výrobních halách i v číslech.
Ze dvou tavících pecí jede pouze jedna. Ve výrobních halách řeší, jak nově přeskupit stroje, aby tok práce vyhovoval zhruba poloviční výrobě oproti té, která tu byla ještě před čtyřmi, pěti lety. V koutě obrovského, avšak téměř prázdného skladu se krčí několik posledních palet s hliníkovými odlitky.
„Pamatuji, že to tady bylo naprosto plné,“ posteskne si výrobní ředitel strakonické Slévárny Aluprogres Jan Provazník. Sklad rozšířila firma v roce 2019, protože výroba byla tak veliká, že hotové výrobky, než si pro ně přijely kamiony zákazníků, se musely skladovat v provizorním šapitó na dvoře továrny.
Dluh půl miliardy za 5 let
Z dnešního pohledu je to nepředstavitelné. Dříve zisková slévárna Aluprogress za uplynulých pět let nahromadila dluh zhruba půl miliardy korun. Na konci loňského roku skončila v insolvenci. Místo vlastníků nyní v kanceláři ředitele sedí krizový manažer Pavel Babiš a snaží se firmu zachránit.
Zavřel dceřinou společnost na Slovensku, která se ocitla bez zakázek. Nyní doufá, že alespoň pro strakonickou větev se rychle podaří najít investora, s jehož pomocí dojde k částečnému uspokojení věřitelů. Znamená to nelehký úkol v době, kdy je v Evropě na prodej mnoho dalších sléváren.
Mohlo by vás zajímat
Insolvence napříč Evropou
Podobných příběhů, jako je ten ze strakonického Aluprogressu, se v posledních letech píše po Evropě celá řada. Vítkovické slévárny, jihočeský Kovosvit MAS Foundry, brněnské slévárna Heunisch nebo německé firmy Teutoguss a Lüneburger Eisenwerk jsou příklady z dlouhého seznamu podniků, které čelí insolvenci nebo už dokonce oznámily ukončení výroby.
Krize evropského zpracovatelského průmyslu se hluboce dotýká právě sléváren a projevuje se nárůstem insolvencí v celém sektoru. Kupříkladu Německo na konci loňského roku oznámilo meziroční nárůst průmyslových insolvencí o 36 procent. Jde o nejhorší výsledek od finanční krize v polovině roku 2009.
Český slévárenský průmysl patří v evropském měřítku k těm nejpostiženějším. Už v roce 2023 propadl téměř o pětinu, zatímco v celoevropském měřítku odvětví ztratilo meziročně jen zhruba dvě procenta. V loňském roce podle údajů Českého slévárenského svazu špatné výsledky zopakoval. Problémům čelí obě větve slévárenství, jak slévárny železa, tak neželezných kovů. Právě do druhé zmiňované oblasti patří strakonický Aluprogress.
Vražedné zdražení elektřiny
Slévárny se dostávají do smrtelných kleští. Kromě celkového propadu průmyslu na ně od roku 2022 tvrdě doléhá i zdražení elektřiny. Bez té se ve výrobě neobejdou. „Najednou jsme platili za energie zhruba pětkrát tolik co před krizí,“ popisuje obchodní ředitelka Aluprogress Jana Bláhová.
V subdodavatelském postavení, navíc s těžištěm odbytu v automobilovém sektoru, který se teprve vzpamatovával z čipové krize, měly slévárny jen málo možností, jak zdražení energií promítnout do cen pro zákazníky. „Promítnutí rostoucích nákladů do cen bylo jednak zpožděné, jednak nebylo úplně jedna ku jedné,“ vysvětluje Bláhová.
Green Deal nepočítal s Ukrajinou
Ceny energií od té doby sice mírně klesly, stále ale zůstávají více než dvojnásobné oproti tomu, co bylo v Evropě zvykem před vypuknutím války na Ukrajině. Návrat k tehdejší výši cen nejde vzhledem k odklonu od levnějších ruských dodávek očekávat.
„Jsou to i dopady Green Dealu, připravovaného na úplně jinou situaci, nikoliv na to, co se děje na Ukrajině a jaké to má dopady na energetiku. Hledat zdroje energie jen ve fotovoltaice a větrnících je v energeticky náročném odvětví totální nesmysl,“ říká výkonný ředitel Svazu sléváren Josef Hlavinka.
Evropské slévárenství se tak kvůli drahým energiím stává nekonkurenceschopným. Zdejší slévači jen závistivě pokukují po konkurentech z Číny a Indie, kteří mají díky levnější energii oproti Evropě výhodu.
„Bez poklesu cen energií se propad evropského slévárenství a ocelářství nedá zvrátit,“ upozorňuje makroekonom společnosti Deloitte David Marek a dodává: „Tato záležitost přesahuje rozměr české ekonomiky. Je potřeba ji řešit na evropské úrovni.“
Odbytová krize
Nejde přitom jen o energetiku, která slévárenství drtí. Čelit musí i zmíněné krizi odbytu. Strojírenství a automobilový průmysl, které patřily tradičně ke klasickým odběratelům sléváren, totiž prochází krizí. Celosvětová výroba aut se ještě nedokázala vrátit na úroveň před pandemií koronaviru.
Nižší objemy zakázek snižují slévárnám efektivitu. „Při stejném výkonu, jako máme nyní, bychom byli schopni tavit v naší peci více hliníku, a tudíž prodávat více výrobků při stejných výrobních nákladech,“ vysvětluje Bláhová.
Právě pokles odbytu je jedním z argumentů, jímž slévárny u zákazníků v poslední době usilují o zvýšení cen. „Snažili jsme se argumentovat: Neodebíráte od nás tolik jako dřív, ani v dohodnutých objemech, takže cena není adekvátní‘. Reakce zákazníků ale obvykle byla: My vám nemůžeme dát víc, protože náš zákazník chce ceny snižovat,“ popisuje krizový manažer Babiš snahy Aluprogressu.
Jeho slova ilustrují těžké postavení sléváren na trhu. Uvíznuty uprostřed řetězce subdodavatelů a s malým množství dodavatelů, kteří jim dokážou prodat potřebné suroviny, mají slabou vyjednávací pozici. Když se s odběrateli nedohodnou, dodávky od nich nahradí levnějším výrobcem. Slévárny jsou tak často nuceny kývnout i na ne zcela výhodný „kompromis“.
Poslední ranou jsou cla
U sléváren železa situaci ještě zhoršuje výpadek tradičních odbytišť. Například Vítkovické slévárny, které loni také prošly insolvencí, měly historicky značnou část zákazníků v Rusku a na Ukrajině. „Měly významné pohledávky za subjekty na rusko-ukrajinském pomezí, v Záporoží a dále. V cash flow vysoké desítky milionů korun, které najednou po ruské okupaci Ukrajiny nebyly hrazené,“ popisuje insolvenční správce Jan Mašek ze společnosti AZAM – insolvence, který měl Vítkovické slévárny na starosti.
Zatím poslední rána pro sektor pak přišla z Ameriky, v podobě cel a uzavření tamního trhu. „Kvůli clům spadla i konkurenceschopnost našich sléváren, které dodávají do Ameriky,“ upozorňuje Hlavinka.
Špatná ekonomika spočítá každou chybu
Tváří v tvář velkému tlaku pak ekonomika provozu spočítá každou neefektivitu nebo chybu v jinak dobře fungujícím soukolí. I to lze vidět na obou popsaných příkladech insolventních sléváren.
„Byly tam i nějaké manažerské chyby, v některých oblastech bylo řízení Vítkovických sléváren trochu kamenné,“ popisuje Jan Mašek, co přispělo k pádu Vítkovických sléváren. O jaké chyby konkrétně šlo, ale říci nechce. V odborných kruzích se neformálně mluví o zastaralých výrobcích, které po výpadku východních trhů obtížně nacházely odbyt na Západě.
Ve strakonickém Aluprogressu krizi vyostřily spory vlastníků, které firmu paralyzovaly. Ta pak už nedokázala reagovat na ztížené ekonomické podmínky. I to lze považovat za manažerskou chybu.
Příliš rukou namísto robotů
Jenže ztížené podmínky platí stejně pro české i německé slévárny. Proč si tedy ty české vedou hůře? Jedním z důvodů je protekcionistický trend, který se podle analýzy Evropské slévárenské federace prosazuje nejvíc v Německu a Británii. Tamní zákazníci využívají uvolněných kapacit domácích sléváren a opouštějí zahraniční dodavatele.
K dalším důvodům patří horší výchozí kondice českých podniků. Ta v posledních letech brzdila například investice do automatizace provozů. Příkladem takového „rozevírání nůžek“ je třeba brněnská slévárna Heunisch. Co už bylo v jejích německých sestrách dávno automatizované, v Brně ještě stále dělali ručně. Šlo například o finální čištění výrobků.
„Jeden robot na čištění stojí kolem 12 milionů korun a podle zkušeností z Německa jeho instalování nepřinese slévárně cenovou výhodu. Je stejně drahé jako ruční čištění, pouze ušetří personál,“ komentoval dříve absenci automatizace tehdejší ředitel české filiálky Jens Heunisch.
Hledání investora natřikrát
Investice do automatizace měli sice u Heunische v plánu, nebyly ale prioritou. To dávalo tušit, že německý podnik své působení v Česku do budoucna přehodnotí. Nyní je už jasno. Brněnská výroba se automatizace nikdy nedočká. Zdejší filiálka Heunisch s více než 200 zaměstnanci oznámila ukončení výroby. Zavřít by definitivně měla letos v říjnu.
Právě investice budou rozhodovat o tom, která slévárna přežije a která naopak skončí. Hledání investora, o němž mluvil i Pavel Babiš, ovšem v současné situaci představuje těžký úkol. Skončit úspěchem zdaleka nemusí. Třeba Vítkovické slévárny loni hledaly investora natřikrát.
„Poprvé jsme narazili na neseriózního investora, který nedostál svým závazkům. Podruhé jsme dlouho jednali s tureckým zájemcem, ale konečného investora nakonec z Čech jsme podepsali několik dnů před účinností reorganizačního plánu,“ uvádí advokát z kanceláře Glatzová & Co. Václav Žalud, který se na řešení insolvence Vítkovických sléváren podílel. Podnik se podle něj dostal téměř na hranu konkurzu. Záchrana přišla na poslední chvíli.
Investoři se obracejí k hliníku
„Společnosti s dobrým produktem budoucnost zpravidla mají, i když se dostanou do problémů,“ míní Žalud. Jenže v tom je často kámen úrazu. České slévárny, zejména ty specializované na železné kovy, často viděly budoucnost výroby v masovém produktu, nikoliv v unikátním nebo finálním výrobku.
Slévárny hliníku mají o něco lepší postavení. Právě k nim se proto nyní pozornost investorů obrací. Například česká investiční skupina Thein Industry loni koupila slévárnu Top Alulit a poohlíží se po dalších akvizicích.
„Budeme vyhledávat zejména slévárny hliníku,“ potvrzuje investiční ředitel Thein Industry Filip Budník. Podle Evropské slévárenské federace může Česko v tomto segmentu těžit z vazby na tradiční automobilový sektor – tedy ve chvíli, kdy tento obor dospěje k oživení.
Bude líp?
Slévárny by ale na obrat neměly čekat se založenýma rukama. „Musí podpořit transformaci a investice zejména do položek energie a automatizace a pak si najít výrobky s větší přidanou hodnotou, kde jsme schopní přidat obrábění, montáže celých sestav,“ upozorňuje Budník.
Navzdory katastrofickým scénářům z posledních let už snad obor spěje k lepšímu. Indikátor nálady v evropském slévárenském průmyslu FISI se od konce loňského roku mírně zlepšuje a pomalu se dotahuje na celkový sentiment v evropském průmyslu.
Zřejmě k tomu přispívají i čerstvě oznámené plány Evropské komise, jako je Akční plán pro ocel a kovy. Celkem 750 milionů eur vyčleněných pro ocelářství a slévárenství v evropských fondech dává šanci na to, že přinejmenším některým podnikům se podaří zrealizovat kýžené investice.
