Trénink mimořádných i provozních situací nebo sbírání zkušeností s čerstvě zaváděným jednotným evropským zabezpečovačem (ETCS), a to vše „nanečisto“ na simulátoru. Takové proškolení strojvedoucích je v současnosti dobrovolné, nejde o zákonnou povinnost. Legislativní zakotvení chybí. O změnu usiluje Drážní úřad. V Česku zároveň neexistuje žádné jednotné místo, kde by takové školení bylo možné. Jednotlivé simulátory v zemi provozují soukromníci. A mají plno.
Legislativní zakotvení přitom musí jít ruku v ruce s dostatečnou kapacitou míst vybavených simulátory, aby byla povinnost školení na simulátorech realizovatelná, upozornila tisková mluvčí Drážního úřadu Pavlína Straková. „Vybavování školících míst tak jednoznačně podporujeme,“ dodala.
V České republice se podle Strakové v dohledné době neplánuje zřídit žádné centrální školící místo vybavené simulátory a vlastněné státem, je proto zatím pouze na soukromých subjektech, aby svá školící místa simulátory vybavily.
Například sousední Polsko už simulátory do povinného výcviku zařadilo. Polský drážní úřad UTK zavedl podle Strakové nově simulátory jako povinnou součást přezkušování strojvedoucích pro ověření kvality výcviku v akreditovaných střediscích, kterých je v Polsku 40.
Mohlo by vás zajímat
„Polské simulátory mají jasně definované scénáře a disponují věrnými modely stanovišť elektrické, dieselové a posunovací lokomotivy. Trenažéry jsou zároveň pohyblivé a je v nich zabudován i zabezpečovač ETCS,“ sdělila Ekonomickému deníku Straková. Dodala, že z celkových 19 tisíc kilometrů železničních tratí, kterými disponuje polská železnice, jsou pro simulátory naprogramovány reálné tratě v délce šest tisíc kilometrů, na kterých jsou strojvedoucí přezkušováni.
V České republice začal Drážní úřad otázku povinného výcviku na simulátorech řešit ve spolupráci s ministerstvem dopravy před několika lety. Byl vypracován koncept, který ale podle mluvčí narážel na již zmíněnou kapacitu existujících míst vybavených simulátory.
„Dopravci a školící střediska ale v návaznosti na tuto diskuzi zareagovali pořízením vlastních simulátorů. Vnímají důležitost školící praxe na trenažerech a sami je chtějí více pro vzdělávání strojvedoucích využívat,“ poznamenala Straková. Subjekty, které simulátory vlastní, je užívají podle mluvčí primárně pro vlastní potřebu, ale volnou kapacitu dávají k dispozici i dalším dopravcům pro přezkušování a školení. Celkem v zemi aktuálně funguje sedm simulátorů.
„Jakmile bude kapacita na trhu dostatečná, bude prostor znovu otevřít diskuzi zapracování povinnosti využití simulátorů do české legislativy,“ podotkla tisková mluvčí Drážního úřadu Pavlína Straková.
V současnosti simulátory disponují například České dráhy, ČD Cargo, DB Cargo Czechia, CityRail Academy, LokoTrain či Střední škola technická a dopravní Gustava Habrmana. Ceny přístrojů se podle Strakové pohybují v řádech milionů korun.
Nezastupitelná role
Podle ředitele Odboru podpory prodeje ČD Cargo Michala Roha mají simulátory nezastupitelnou roli při nácviku provozních i mimořádných situací, benefitem je podle něj navíc možnost nácviku simulovaných situací, s kterými se strojvedoucí při reálném výcviku nemusí vůbec setkat.
„Mimořádný význam měl simulátor při nácviku ETCS jako nové technologie. Jako součást výcviku se jedná o kvalitativní posun v této oblasti s potenciálem dalšího rozvoje nejen ve výcviku ale i v dalších fázích života strojvedoucího,“ uvedl k simulátorům Roh.
ČD Cargo má kabinový a dva stolní simulátory, kabinový je využívaný podle Roha každý pracovní den, stolní simulátor pak flexibilně dle potřeb jednotlivých pracovišť. Simulátory společnost pořídila v loňském roce.
Za rok 2024 na nich bylo proškoleno 700 strojvedoucích. Jedna lekce trvá podle Roha dvě hodiny, v úvodu je strojvedoucí seznámen s ovládáním pultu, dále následuje konkrétní výuková lekce podle způsobilosti strojvedoucího a na závěr se jízda vyhodnocuje.
Příprava pro nové i zkušené strojvedoucí
Simulátor provozuje od letošního února také společnost CityRail Academy, člen správní rady Jan Hruška uvedl, že jeho pořízení zvažovala už delší dobu. Simulátor je podle něj vhodná cesta, jak výrazně zkvalitnit výcvik a přípravu nových strojvedoucích a udržet znalosti a schopnosti stávajících strojvedoucích v situacích, které nejsou příliš časté, ale je důležité na ně správně a včas reagovat.
„Pro některé situace se vysloveně nabízí je demonstrovat právě v bezpečném prostředí na simulátoru. Jako první si simulátor vyzkoušeli naši kmenoví strojvedoucí, na kterých jsme otestovali, jak vše funguje a jak to máme připraveno,“ konstatoval.
Klasické lekce na simulátoru jsou podle Hrušky většinou zaměřené na opakování postupů při jízdě za zhoršených podmínek, jde o reakce strojvedoucích na nepříliš časté situace v provozu, jako je například závada trakčního vedení, anebo překážka v sousední koleji. Lekce trvá přibližně 90 minut. Strojvedoucí se během nich také „seznámí“ s jízdním řádem nebo pokyny pro konkrétní jízdu takzvaným rozkazem. Lektor podle Hrušky supluje práci výpravčího. Následuje závěrečné vyhodnocení.
„Zahrnuje jednak posouzení vlastní jízdy a ovládání vozidla, dále pak vyhodnocení případných chyb nebo nedostatků například v komunikaci nebo nesprávné reakci a jednak i zpětnou vazbu o přínosu školení pro daného strojvedoucího,“ popsal Hruška.
Simulátor podle něj zároveň umožňuje provádět i specifická školení, jde například o ETCS, jeho praktické chování včetně nouzových postupů. Dále je možné podle Hrušky proškolit strojvedoucí na používání národního zabezpečovače, jde o více typů pro různé země. Vyzkoušet si mohou typy radiostanic, ale také základní úkony spojené s ovládáním drážního vozidla, případně také simulovat některé typy závad na vozidle, které mají dopad do provozu.
„Pro jízdy máme k dispozici přibližně 300 kilometrů českých tratí, dále tratě polské, rakouské, litevské a nově německé. Ale to je nyní spíše ve fázi úvahy jak tyto infrastruktury dále využít,“ poznamenal Hruška.
Denně se může podle něj podle typu školení proškolit šest až osm lidí. Dodal, že pro letošní rok se počítá s proškolením zhruba 600 strojvedoucích. „Zvažujeme ještě zařazení výcvikových hodin pro úplně nové strojvedoucí, kteří se s prostředím seznamují,“ doplnil.
Hruška také uvedl, prozatím jeden simulátor pro školení postačuje. „Pracujeme na tom, aby byl simulátor certifikován ze strany Správy železnic pro potřeby školení ETCS, jinými slovy, aby byla ověřena jeho správná a souladná funkčnost s reálným zařízením v provozu,“ konstatoval.
Výcvik jako pro piloty
Od zařazení simulátorů do vzdělávání si Hruška slibuje zvýšení bezpečnosti na železnici, kopíruje se podle něj to, co letecká doprava řeší už dlouhou dobu pro piloty. Simulátory by podle něj bylo možné využít simulátoru i pro zvýšení obecné informovanosti například pro uživatele železničních přejezdů, aby si dokázali reálně představit, co vidí a jak vlastně může reagovat strojvedoucí, když mu někdo nedovoleně vjede na přejezd.
Jeden simulátor provozuje v České Třebové také společnost LokoTrain, druhý zprovozní do konce dubna v Ostravě. Součástí simulátoru je podle technického ředitele Petra Kratochvily i virtuální realita, kterou bude možné využívat jako sekundární možnost zobrazení. Prioritně se podle něj k zobrazení používají displeje instalované v ovládacím pultu a projekce na upravenou stěnu.
„Ze zkušeností víme, že promítaný obraz je pro oko i mysl člověka příjemnější, než velká obrazovka s velkou svítivostí. Simulátor vyvíjíme jak po hardwarové, tak po softwarové stránce sami, kdy má dodavatelská společnost know-how ve vývoji a naše společnost dohlíží na projekt po odborné stránce,“ dodal.
Pružnější reakce
Stejně jako Hruška i Kratochvila uvádí, že se simulátor využívá při školení nových strojvedoucích, aby lépe pochopili dopravní předpisy a naučili se komunikovat s řízením provozu. Zároveň se na něm školí i zkušení strojvedoucí, kteří si přicházejí vyzkoušet nebo osvěžit situace, do kterých se v reálném provozu často nedostávají. „V případě krizového scénáře jsou schopní reagovat daleko pružněji,“ doplnil s tím, že jde o krizové scénáře nebo například ovládání ETCS.
„Časová náročnost školení je čistě individuální podle potřeb zákazníka, ale sami volíme nejčastěji hodinu jízdy v simulovaném prostředí. Takovému školení předchází teoretická příprava, probereme školené situace a jak je nejlépe vyřešit, projdeme si ovládání pultu, vyzkoušíme navázání hovoru a jízda může začít,“ popsal Kratochvila. Po ukončení jízdy následuje debata s účastníkem, kde chyboval, co může zlepšit nebo naopak, kde zareagoval správně.
