V životě platí jedno nepříliš optimistické rčení, které už v 18. století vyslovil americký státník Benjamin Franklin: na světě jsou pouze dvě jistoty – daně a smrt.
Zatímco to druhé je v rukou vyšší moci či osudu a my obyčejní smrtelníci s tím nic udělat nemůžeme, daně jsou přeci jen lidským produktem, který je předmětem diskuzí, změn, politického soupeření. Odhlédneme-li od krajního libertariánského pohledu na daně – který je charakterizuje jako loupež ze strany státu vybíranou pod hrozbou majetkové újmy – a přijmeme pohled klasického liberalismu, který z řady důvodů ospravedlňuje existenci státu a tedy i daní, pak můžeme vidět, že už od dob Adama Smithe byla na daňový systém kladena řada nároků a zásad. Jedním z těch nároků byl i požadavek na efektivitu daňového systému, který vtělil A. Smith do posledního ze svých čtyř daňových kánonů a který říká, že daň by měla mít takovou podobu, aby obyvatelé platili co nejméně nad to, kolik samotná daň přinese do státního rozpočtu. Od dob Adama Smithe sice uběhlo mnoho času a moderní daňové systémy jsou rozbujelé tak, že by se otec ekonomie nestačil divit, ale požadavek na efektivnost daňových systémů mezi teoretiky, praktiky i politiky zůstal a to minimálně v rétorické rovině.
Dnešní moderní daňové systémy měřítkem klasického liberalismu neprojdou už jen proto, že se vybírají příliš vysoké daně, které financují činnosti, jež podle liberálů státu vůbec nepřísluší a měly by být ponechány svobodnému trhu. Těch bychom mohli vyjmenovat celou řadu od přímých subvencí státu vybraným soukromým společnostem až po financování nejrůznějších soukromých statků. To je smutnou realitou naší (ne)liberální doby, ale i tak musí být úkolem liberálně smýšlejících lidí vedle snahy daně snižovat, usilovat i o vyšší efektivitu daňového systému. Jinými slovy snažit se minimalizovat vedlejší náklady zdanění a ušetřené zdroje využít na produktivnější činnosti.
Prostor pro hledání větší efektivity je i v českém daňovém systému, který patří v mezinárodním srovnání mezi ty nejsložitější a administrativně nejnákladnější. Počet samotných daní, v rámci nich nejrůznějších výjimek, odečitatelných položek, slev na dani, složitých formulářů nutných k platbě daní, nejednoznačnost výkladu daňového práva, to vše a mnoho dalšího vytváří břemeno, které naši daňoví poplatníci musí vedle samotné platby daně nést. A situace se v čase zhoršuje. Stačí si to ilustrovat na příkladu vývoje zákona o dani z příjmu.
Zatímco v roce 1993, v době všeobecné liberalizace, měl tento zákon 13 000 slov, v roce 1999 to už bylo téměř třikrát tolik. V roce 2005 počet slov tohoto zákona narostl na 68 000 slov a růst pokračoval i v dalších letech. V roce 2010 dosahoval počet slov zákona o dani z příjmu už 77 595 a v letošním roce se vyšplhal až na 79 562.
Je intuitivně zřejmé, že s rostoucí délkou zákona roste jeho nepřehlednost. Daňové subjekty musejí vynakládat vyšší náklady na jeho prostudování a přizpůsobování se neustálým změnám. S rostoucí délkou zákona roste často i počet zmíněných výjimek, které si nejrůznější zájmové skupiny dokážou v rámci politického procesu vydobýt na úkor všech ostatních daňových poplatníků. Americký ekonom M. Olson dobře popsal, že v demokratických a stabilně se vyvíjejících společnostech roste počet a síla zájmových skupin, které se zaměřují na porcování vytvořeného produktu, než aby se snažily o vytvoření jeho větší části. Na vývoji zákona o dani z příjmu to je dobře vidět.
Exaktních dat a mezinárodních srovnání, která by neefektivitu a administrativní náročnost daňových systémů měřila, příliš mnoho k dispozici není. Jedno z mála srovnání počítá a publikuje už deset let Světová banka. Ta na modelovém příkladu typického podniku kalkuluje počet hodin, které musí takový podnik v dané zemi strávit daňovou administrativou a platbou daní. V České republice je to plných 413 hodin ročně, což nás řadí mezi vůbec administrativně nejnáročnější daňové systémy. Jsme na tom výrazně hůře než srovnatelné postkomunistické země, jako je Polsko s 286 hodinami či Slovensko s 207 hodinami. Není překvapením, že Lucembursko, jako vyhledávaný daňový domicil, zatěžuje typický podnik 55 hodinami nutnými pro platbu daní včetně souvisejících administrativních činností. Ale i Francie, jinak považována za byrokratičtější evropskou zemi, zatěžuje podnikatele nesrovnatelně méně. Ve zkoumaném ukazateli pro ni vychází zátěž ve výši 137 hodin. V mezinárodním srovnání daňového prostředí nám patří nelichotivé 119. místo ze 189 zkoumaných zemí. Samozřejmě to nejsou ta nejexaktnější data, ale jistý obrázek o našem daňovém systému si z nich vzít můžeme.
Co s takovým nelichotivým stavem dělat? Receptů je celá řada, a tím nejúčinnějším nástrojem zvyšujícím efektivitu daňového systému je snížení samotného počtu daní. Efektivitu v případě daní měříme tak, že srovnáme výnos vybrané daně s náklady na její výběr, resp. správu. Celkové administrativní náklady českého daňového systému se v různých studiích z minulosti pohybovaly od 1,3 % z celkové vybrané částky až po 2 %. Ať tak či onak, opět to bylo v rámci mezinárodních srovnání velmi vysoké číslo. Ke snížení tohoto čísla by přispělo zrušení alespoň části z těch daní, které vykazují nízkou výnosnost oproti vysokým nákladům na výběr. Mezi takové daně u nás patří daň z nemovitosti, daň z nabytí nemovitosti, silniční daň, ale i daň z příjmu fyzických osob podávajících daňové přiznání (není tím tedy myšleno zdanění závislé činnosti). Nikoliv náhodou tedy přichází ODS v současné době s návrhy na zrušení právě silniční daně a daně z nabytí nemovitosti.
Cest, jak zvýšit efektivitu daňového systému je samozřejmě další celá řada. Už jen oprava terminologie, kdy se jedné z nejvýnosnějších daní, která je v ČR vybírána, říká chybně sociální pojištění, by byl správný krok dopředu. Rušení nejrůznějších již zmíněných odečitatelných položek a výjimek, zjednodušování daňových formulářů, sladění plateb záloh různých daní, sloučení plateb nejrůznějších daní dohromady a jejich úhrada na jeden centrální účet, sladění roztříštěné procesní úpravy daňové oblasti, to vše by přineslo úsporu jak na straně státu, tak zejména na straně podnikatelského sektoru. K naší všeobecné škodě je však nyní jediným daňovým tématem v rámci politického diskurzu zavádění tzv. registračních pokladen. Ty samozřejmě řešení neefektivního daňového systému nepřinesou a od jednoduchého a levného výběru daní nás naopak vzdálí ještě dále.
Jan Skopeček
ekonomický expert ODS, NF VŠE v Praze
