Jsou to volby, na které čeká celý svět, protože ho mohou zásadně změnit. Výsledek souboje o Bílý dům mezi současnou demokratickou viceprezidentkou Spojených států Kamalou Harrisovou a republikánským exprezidentem Donaldem Trumpem nepochybně ovlivní globální diplomacii i byznys a může také zásadně změnit vztahy světové mocnosti s Evropou.
Zatímco možné opakované prezidentství Trumpa je pro mnohé obyvatele starého kontinentu noční můrou, Harrisová se z tohoto pohledu jeví pro euro-atlantické vztahy jako příznivější volba. Jenže ve skutečnosti na rozhodnutí amerických voličů v tomto směru zas tak moc nezáleží, upozorňuje vlivný deník Politico.
Evropa by se podle jeho rozsáhlé analýzy měla spíše soustředit sama na sebe a na to, jak na složitém a nebezpečném globálním poli obstát bez pomoci USA. „Nepříjemná pravda je, že americký zájem o Evropu posledních 30 let vytrvale klesá. A transatlantický rozkvět z 90. let už ani jeden z kandidátů pravděpodobně zpátky nevrátí,” upozorňuje respektovaný server věnující se primárně dění v Evropské unii.
Neznamená to ale zároveň, že by volby Evropu neovlivnily vůbec. Ostatně – Trump chce uvalit vysoká cla na dovoz evropského zboží a zároveň se dosud prezentuje spíše jako obdivovatel Vladimira Putina, který chce ukončit válku na Ukrajinu den po svém nástupu do funkce. Harrisová – tedy dvojka současného prezidenta Joe Bidena – naopak slibuje kontinuitu v globální vedoucí roli USA a jako poradce má „eurofila” Phila Gordona. Právě do něj vkládají evropští představitelé velké naděje.
Nic to ale nemění na tom, varuje Politico, že Evropa už zkrátka není pro USA za zajímavá a důležitá, jako tomu bylo dříve. Stárne, zmenšuje se, je rozhádaná, není ochotná riskovat. A příliš nepomáhá ani zvětšující se propast mezi výkonem americké a evropské ekonomiky.
Biden sice prosadil masivní finanční pomoc Ukrajině a celkově utužoval vztahy s evropskými státy, jenže zároveň platí, že stárnoucí Biden je zároveň posledním prezidentem studené války. Po něm už zřejmě nastoupí generace politiků, podle kterých zkrátka Rusko nepředstavuje tu hlavní hrozbu pro americké zájmy a kteří už nestojí tak pevně za přesvědčením, že USA by měly hrát stěžejní roli ve světě.
Například ve Francii mají o americkém vidění Evropy jasno. „Není to nepřátelství. Je to lhostejnost. A někdy je to horší,” cituje Politico jednoho z vlivných diplomatů.
Větší odpovědnost za Ukrajinu?
Odborníci přitom upozorňují, že například zmíněná válka na Ukrajině, která je pro Evropu klíčové geopolitické i bezpečnostní téma, ve skutečnost v americké předvolební kampani nehrála v podstatě žádnou roli. A ať už z dvojice kandidátů vyhraje kdokoliv, přístup k řešení konfliktu a podpoře Ukrajiny se ze strany Spojených států výrazně změní.
„Evropanům je jasné, že ať bude prezidentem kdokoliv, budou muset za Ukrajinu převzít větší odpovědnost,“ říká cituje například server Foreign Policy ředitelku římského Ústavu mezinárodních vztahů Nathalii Tocciovou.
U Harrisové je podle ní na rozdíl od nevyzpytatelného Trumpa zřejmé, že by americkou pomoc Ukrajině omezovala postupně, a to v koordinaci s evropskými státy. Současná viceprezidentka pak sama zdůrazňuje, že by nikdy nejednala s Putinem za zády Ukrajinců.
Evropa podle Tocciové chápe, že z dlouhodobého pohledu by měla převzít za vyzbrojování Ukrajiny daleko větší zodpovědnost. Aktuálně evropské země NATO a EU jako celek už nyní dodávají napadené zemi dohromady o něco větší podporu než Američané. Výrazně pak USA předstihují z hlediska finanční pomoci.
Celní zdi spíše než mosty
Posun v postojích USA ve vztahu k zahraničním partnerům je patrný zejména v ekonomické oblasti a mezinárodním obchodu. Například britský deník The Economist v této souvislosti připomíná, že ještě v 90. letech minulého století se kandidáti na amerického prezidenta snažili hlavně mluvit o tom, jak je potřeba zemi otevřít obchodu s dalšími zeměmi, zatímco aktuálně je tématem spíše to, moc by se měla Amerika uzavřít.
I v tomto směru je Trump daleko radikálnější, také Harrisová ale podle The Economist cítí, že Spojeným státům nejvíce pomůže mírný protekcionismus, podpořený dotacemi na vybraná průmyslová období.
Ačkoliv jsou detailní názory Harrisové na mezinárodní obchod zahalené mlhou, zastánkyní bezvýhradného volného obchodu rozhodně není. The Economist například připomíná, že když Trump v roce 2020 vyjednával novou americkou obchodní dohodu s Mexikem a Kanadou, byla jednou z pouhých deseti senátorů, kteří hlasovali proti. Tvrdila přitom, že je obzvláště slabá, pokud jde o ochranu životního prostředí.
Její případné prezidentské kroky se každopádně dají z velké části odhadovat z aktuálního přístupu Bidenovy administrativy, jejíž je součástí.
Ta aktuálně na jedné straně dotuje vybrané segmenty průmyslu desítkami miliard dolarů, a to zejména takzvaně čistých, respektive zelených technologií budoucnosti, zatímco na straně druhé neváhá podnikat v případě porušení pravidel represivní kroky zejména vůči Číně.
Harrisová by tak nejspíš i nadále podle The Economist podporovala uvalení cel na čínský dovoz tak, jak už to USA udělaly v případě čínských elektromobilů nebo polovodičů. Nikoliv ovšem v tak extrémní formě, jak je navrhuje Trump. U něj je přitom z pohledu EU klíčové, že by cla neváhal uvalit jen na čínské zboží a technologie, ale plošně na veškerý dovoz do USA, ať už odkudkoliv, tedy i z „partnerské” Evropy.
The Economist tak shrnuje, že za Trumpa by Amerika budovala celní zdi: „Za pana Trumpa by Amerika vybudovala své celní zdi, zatímco Harrisová má na zdech zájem daleko menší. Zároveň ale platí, že nestaví ani mosty. A ani to není pro Evropu zcela pozitivní zpráva.“
„Dospělí” už se nevrátí
Server Politico v souvislosti s budoucími vztahy USA s EU připomíná, že část evropských představitelů je stále optimistická v tom směru, že i v případě Trumpova vítězství zůstane tamní administrativa racionální, respektive že se bude chovat racionálně alespoň podle standardů tohoto výstředního byznysmena.
Tedy že by například Trump neprásknul dveřmi v NATO, nebo že by usiloval o takovou mírovou dohodu ve válce na Ukrajině, který byl umožnila zachovat „vítěznou” tvář oběma stranám konfliktu. V praxi by to podle těchto hlasů mohlo vypadat například tak, že by Spojené státy dodaly Kyjevu všechny jím požadované zbraně a s možným zrušením veškerých podmínek pro jejich využití, a to výměnou za to, Putin ukončí veškeré útočné operace, ale zároveň získá číst okupovaného území.
Jenže zdaleka ne všichni jsou si tím jistí, připomíná Politico. „Chceme věřit, že Trump bude racionální, ale nikdo si nemůže být jistý,“ řekl serveru pod podmínkou zachování anonymity vysoký diplomat EU. „Dospělí se už pravděpodobně nevrátí,” komentuje to otevřeně diplomat.
Po předchozích zkušenostech, kdy byla řada evropských představitelů po roce 2016 vývojem značně zaskočena, se teď podle něj starý kontinent připravuje na všechny scénáře. Diplomaté a obchodní úředníci tak podle Politica například slibují, že jsou připraveni zasáhnout „rychle a tvrdě“, pokud se Trump pokusí rozpoutat obchodní válku s EU.
Jenže případné komplikace ve vzájemném obchodu jsou i přes svou důležitost jen marginálií ve srovnání s plánováním budoucnosti, ve které se budou USA čím dál méně angažovat v zajišťování bezpečnosti Evropy. Na to upozorňuje zejména Francie, která varuje, že evropský blok se musí dohodnout na vlastní fungující obraně fungující bez ohledu na to, kdo bude zvolen americkým prezidentem.
„Nemůžeme ponechat bezpečnost Evropy v rukou voličů ve Wisconsinu každé čtyři roky,“ řekl minulý týden v televizi LCI francouzský ministr pro Evropu Benjamin Haddad. Evropané musí podle něj vzít svůj osud do vlastních rukou.
Chmurné vyhlídky
Evropská komise v této souvislosti podporuje větší samostatnost a nezávislost EU na technologiích, obraně nebo surovinách ze třetích zemí, ale pravdou zůstává, že pokud jde o budoucnost celého bloku bez takové přítomnosti Spojených států, jak bylo dosud běžné, tak shoda chybí. Například k vytvoření společné evropské armády nebo jaderného deštníku není žádná vůle, připomíná Politico.
Některé země – zejména ty severské nebo ze střední a východní Evropy – přitom iniciativu Elysejského paláce považují spíš za trik, jak posílit pozice francouzského byznysu. A návrhy, které by počítaly se silnější Evropou s jednotnými strategickými a vojenskými cíli, považují za jakéhosi „trojského koně”, který by pouze prohloubil závislost a podřízenost menších zemí na těch větších, tedy zejména na Francii a na Německu.
Jenže pro ty ostatní je Putinovo Rusko natolik velkou hrozbou, že případná ztráta amerického ochranného deštníku je pro ně doslova nepředstavitelná. Vystavilo by totiž evropské státy tlaku Ruska s jaderným arzenálem v zádech bez adekvátní protiváhy.
I proto se část evropských lídrů domnívá, že v případě vítězství Trumpa by bylo nezbytné zmíněné odmítavé postoje přehodnotit. Jenže stejně tak je podle nich představitelná i opačná varianta. tedy že tváří v tvář dalšímu odklonu USA od Evropy začnou země unie ještě víc spoléhat samy na sebe. A že budou na sebe vzájemně koukat s čím dál větší nedůvěrou, zatímco pro sebe budou zároveň hledat výhody prostřednictvím dohod s jinými supervelmocemi. Tedy především s Ruskem a s Čínou.
„Bez Spojených států je Evropa ztracena,“ napsal loni francouzský analytik Nicolas Tenzer. Daleko nebezpečnější je ale podle Politica riziko, že si Evropa nedokáže přiznat, že ztracená už ve skutečnosti je. A že pokud nic neudělá, zůstane nehybná a paralyzovaná.
Tomáš Svoboda
